Jednou jsem při nastupování do tramvaje pomáhal jedné mladé paní nebo slečně, která měla zlomenou nohu a s berlemi jí nešlo vydrápat se nahoru po schůdcích. Popadl jsem ji za ramena a nechal ji, aby se o mě opřela. Vděčně se na mě usmívala a dali jsme se do řeči. Zjistili jsme, že oba jedeme na konečnou, což bylo ještě dobrých dvacet minut. Povídalo se s ní moc příjemně, při smíchu se jí dělaly ve tvářích dolíčky a měla oříškově hnědé oči, ve kterých to vášnivě jiskřilo. Když jsme dojeli na poslední zastávku, pomohl jsem ...