Jednou takhle zvečera sedíme s manželkou u televize. Otrava to byla k uzoufání, ale nic lepšího nás prostě nenapadlo. Měli jsme v té chvíli jenom jedno společné - aby ta příšerná nuda skončila. Jakkoliv, ale hlavně co nejdřív. Když se uprostřed pořadu, o kterém bych nesvedl vyprávět ani slovo, ozval zvonek. Bylo to jako kdyby nám zvonilo na lepší časy. Jen tak trochu to cvrnklo, sotva to bylo slyšet, ale my vyletěli z křesel jako střelení zajíci. Rukou společnou a nerozdílnou jsme rozrazili dveře a stanuli tváří v tvář dvojici jako vystřižené z módního žurnálu. Z ...