To byl teda vodvaz…včera jsem s kámošema zase jednou po dlouhý době děsně zachlastal… všichni nalitý jak nějaký prasata po výživný „šlichtě z ječmene a sladu“, totálně knocked out. Uff. Vyhodili nás z poslední otevřený nálevny v okolí, asi tak na časovým rozhraní mezi posledníma zavíračkama v jakž takž slušnejch hospodách a násilnejma přesunama vožralejch do ne moc slušnejch nonstopáčů. Fujtajbl (!), ještě teď je mi blbě, když si na to chlastání vzpomenu. Vrátil jsem se až někdy kolem třetí ráno na kolej a byl jsem totálně na mol….No, a co že to na mě ...

Následující ráno jsme vstávali hodně pozdě. Po vysilujícím dni a hlavně noci se nikomu vstávat nechtělo. S postele jsme vylezli až téměř před obědem a sešli jsme se v jídelně. Paní Marie zářila jako sluníčko, na sobě krásnou přiléhavou halenku bez rukávů a podprsenku nechala ve skříni. Bradavky jí nádherně poskakovaly v rytmu jejích pohybů a já mohl na ní oči nechat. Podobně byla oblečená i Jana, která rovněž zářila jako její maminka a vesele se s námi vítala. Emil byl viditelně sebevědomější a hltavě dojídal bohatou snídani. Maminka s taťkou přišli společně a vítali se s paní Marií. Otec ale ...

Bylo chladné podzimní počasí a mladík čekal na poloprázdném nástupišti na vlak. Když konečně dojel, pomalu nastoupil – nikam nespěchal, protože věděl, že v tuhle dobu zde není problém najít volné kupé. V prázdném vagonu si našel pokud možno nejlépe vyhlížející místo, zatáhnul za sebou dveře a začal se svlékat. V kupé bylo přetopeno a tak chvíli trvalo, než se zbavil několika vrchních částí oblečení a zbylo mu jen tričko. Když se konečně usadil, zahlédnul ve dveřích postavu mladé pohledné dívky. Mohlo jí být kolem dvaceti, ale dobře věděl, že u tohoto typu slečen nedovede obvykle ...