Oslava zlaté svatby naší bábrdlinky a dědy probíhala na zahradě, což bylo docela príma. Ulevit jsem si chodil do zahrady a ještě jsem mohl šmírovat olizující se sestřenice a bratrance. Po půlnoci jsem se šel opět vyvenčit a slyšel od altánu funění, vzdychání, sténání a najednou jsem uslyšel: „Pepo dělej, tobě to dneska trvá, nemáš chlastat, když víš, že ti to pak nejde. Těším se na to tvý péro celej tejden a ty jsi pak k hovnu. Nekecej a přirážej, za chvíli ti tu tvoji hrobku vykropím.“ Ty hlasy mi byly povědomé, ale chtěl jsem ...