Vytahuji vlastní nozdry do výše mraků, abych nasál vůni noci. Něco mává mojí hlavou a já jen pozoruji, jak je všechno rychlé a zároveň pomalé. Cítím, jako by mi něco rytmicky bušilo do těla a otřásalo vším ve mně najednou. Upíjím zlata z korbelu ze skla. Sedám k náhodnému stolu bez zájmu o přísedící, kteří se baví o tom škváru, co tak otřásá vnitřnostmi a vlastně že se to nedá poslouchat. Sedím nehnutě a naslouchám hlasům, co se snaží překřičet hlas z repráků. Zajímá mě, jak vypadají ústa, co mi mluví v hlavě. Žena… hned vedle ...

Jednou jsem při nastupování do tramvaje pomáhal jedné mladé paní nebo slečně, která měla zlomenou nohu a s berlemi jí nešlo vydrápat se nahoru po schůdcích. Popadl jsem ji za ramena a nechal ji, aby se o mě opřela. Vděčně se na mě usmívala a dali jsme se do řeči. Zjistili jsme, že oba jedeme na konečnou, což bylo ještě dobrých dvacet minut. Povídalo se s ní moc příjemně, při smíchu se jí dělaly ve tvářích dolíčky a měla oříškově hnědé oči, ve kterých to vášnivě jiskřilo. Když jsme dojeli na poslední zastávku, pomohl jsem ...