Nejhorší potvory na světě jsou kamarádky. To by mne ani ve snu nenapadlo, co mi Bohunka provede. Bydlíme spolu na privátě už pár let, takže ji snad trochu znám. Aspoň jsem si to myslela. Tohle jsem ale od ní nečekala. To tak jednou přišla a jako ohromnou novinku mi začala vykládat, že viděla na ulici mého Slávka s nějakou krasavicí. Podrobně mi vykládala, jak se pusinkovali a jak se k sobě měli, a jestli o tom vím, a co se prý mezi námi stalo, že jsme se rozešli, nebo jestli mně to nevadí, že má Slávek ještě nějakou jinou. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale Bohunka to povídala tak přesvědčivě, že jsem to musela vzít vážně. Prořvala jsem celou noc a druhý den jsem chodila jako mátoha. Nakonec jsem se rozhodla, že musím Slávka ještě jednou vidět a že mu to musím říct do očí, co si o něm myslím. Jedině to mi snad trochu uleví.
Všechno ale dopadlo úplně jinak. Slávek, sotva mne uviděl, vynadal mi jako psovi, kde prý beru tu drzost lézt mu ještě na oči po tom, co jsem mu provedla. Zírala jsem na něho jako na zjevení. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Takový obrat situace jsem nečekala. Přišla jsem ho zpražit a ponížit, a zatím on zpražil a ponížil mne. Vůbec se se mnou nechtěl bavit. Až po velice dlouhé době z něj vylezlo, že za ním byla Bohunka a navykládala mu, že je mi jen pro srandu. Že už mám docela jiného kluka, mnohem lepšího, a se Slávkem že chodím jen proto, abych měla co dávat k lepšímu při našich mejdanech. Naštěstí prý Bohunka je fajn holka a umí utěšit chlapa, když je mu nejhůř.
Když jsem mu pak prozradila, co mně Bohunka navykládala zase o něm, byl vykulený ještě víc než předtím já. Pak jsme se shodli, že Bohunka je krysa non-plus-ultra, zrádkyně, které není rovno, zmije, kterou jsem si hřála na prsou. Padli jsme si se Slávkem do náručí šťastní, že nic z toho, co nám oběma Bohunka nabulíkovala, není pravda.
Rozhodli jsme se, že to u nás pořádně oslavíme. Slávek ostatně nebyl u mne poprvé. Bohunka náš časový rozvrh respektovala a věděla, že v příslušné dny si má najít zábavu na večer někde jinde. I tentokrát byla někde pryč, i když si musela být jistá, že tentokrát tady se Slávkem nebudu. Ta zrádkyně nepochybně chtěla mít alibi, abych si nemyslela, že snad má něco s něčím společného. Tím lépe. Mně rozhodně nechyběla, a Slávkovi určitě také ne. Však si to s ní vyřídím, až se vrátí.
Trochu jsme se Slávkem náš časový rozvrh přetáhli. Myslím, že se nebylo čemu divit po tom, co jsme od Bohunky zažili. Ještě jsme byli v pelíšku a tulili se k sobě, když cvakl zámek dveří. Bohunka se vracela. Zůstali jsme potichu, takže neměla ani tušení, že jsme tady ještě oba. Poslouchali jsme zvuky z předsíňky, kde se svlékala, z koupelny, kde se chystala na noc, a pak se Bohunka objevila ve dveřích.
Vyděsila se, jakoby na ni sáhl Drákula, když nás uviděla v objetí. V první chvíli ucouvla, ale na útěk nemohla ani pomyslet. Byla už nachystaná na noc, a Bohunka byla zvyklá spávat, jak ji PánBůh stvořil. V tomhle rouše nemohla vyrazit nikam.
„No jen pojď, pojď, pojď!“ zvala jsem ji dál, jako se volá na slepice. Zvedla jsem se z pelíšku, a Slávek za mnou.
„Já – já jsem nevědě…“ vracel se Bohunce dar řeči. „Já ještě…. Já vás nechci rušit.“
„Nás nerušíš!“ ujistila jsem ji medovým hlasem. „Teď už ne!“ Chytila jsem ji za ruku a přitáhla si ji blíž, aby se vzdálenost mezi námi nezvětšovala. Když se pokoušela bránit, Slávek jí chytil druhou ruku. „To ti věřím, žes tohle netušila!“ pokračovala jsem. „Po tom, cos nám provedla!“
„Já jsem ne… To bylo nedo…“ koktala Bohunka poněkud vyděšeně.
„Co s ní uděláme?“ zeptal se Slávek věcně.
„Nejdřív bych jí zacpala tu její jedovatou zrádcovskou hubu.“ řekla jsem. „Myslím, že už toho nakecala až dost.“
Slávek neměl námitek. Došla jsem si tedy do předsíňky pro nějaký kousek Bohunčiny garderóby. Slávek zatím Bohunku přidržoval za ruku, aby se někam neukryla. Přinesla jsem si Bohunčinu blůzku, v níž přišla a která byla ještě trochu propocená, a nacpala jsem z ní Bohunce do úst tak velkou část, jaká se jí tam jen vešla. Rukávy té blůzky jsem jí pak zavázala vzadu na krku na uzel. Bohunka na mne poulila oči jako tenisáky a pokoušela se i přes blůzku vydávat nějaké zvuky, ale naštěstí už jim nebylo rozumět. Zato jsem jí musela chytit a přidržet volnou ruku, aby si na tu blůzku nesahala.
„Myslím, že bychom jí ty ruce měli něčím svázat, jinak jí ten hadr v puse moc dlouho nevydrží!“ poznamenal Slávek.
„Nemám nic proti tomu.“ odpověděla jsem. „Podržíš ji zatím, aby nedělala nic nedovoleného?“
Slávek jí tedy přidržel i druhou ruku a já odběhla pro další kousek její garderóby. Nejvhodnější se mi zdály její punčochové kalhotky. Slávek jí pak přidržel ruce zkřížené za zády a já jsem jí omotala punčochy kolem zápěstí a pořádně utáhla. Pak jsme ji pustili. Už byla dostatečně vystrojená, už nepotřebovala dál přidržovat.
Odskočila od nás několik kroků, jako kdyby jí to mohlo být něco platné. Cloumala pažemi za zády tak divoce, až to bylo zajímavé. Ohnula se skoro do předklonu a rvala se s punčochami energicky jako princezna bojovnice. Zápěstí jí ovšem držely pohromadě jako slepené tadalafil citrate. Až se z toho zadýchala, jak se snažila ruce od sebe odtrhnout. Uklidnila se trochu, až když začala těžce supět. Lapala po dechu, protože mohla dýchat jen nosem. Narovnala se zase, aby mohla dýchat ještě víc zhluboka, a vypjala prsa tak mohutně, jak jsem to u ní ještě nikdy neviděla. Mezitím si rukama ohmatávala punčocháče na zápěstích. Určitě si myslela, že se jí podaří si je rozvázat. Hledala uzel a předváděla při tom, jak má pohyblivé ruce. Natahovala a ohýbala prsty přímo neuvěřitelným způsobem. Nebylo jí to nic platné, protože s tímhle jsem počítala a uvázala jsem jí ten uzel mezi pažemi a tělem, na hřbetní straně rukou. Tam zaručeně nedosáhne, tím jsem si byla jistá. To ona ovšem nevěděla, a tak se snažila, jako kdyby z toho něco měla. Dokonce při tom přešlapovala z nohy na nohu a prohýbala trup, jak do toho osahávání vkládala celou svou duši.
Byla to krásná satisfakce. Bylo se při ní na co dívat. Bohunka nám předváděla figury, jaké jsem ještě nikdy neviděla. Žádný akční seriál mi nikdy nepřipadal tak zajímavý. Od té doby vím, že Bohunka vypadá nejlíp, když má ruce svázané za zády.
Nic netrvá věčně. I Bohunka časem pochopila, že si ty punčochy sama nestáhne, a vzdala to. Otočila se k nám a čekala, co s ní uděláme dál. Všimla jsem si, že blůzku v ústech má už docela pěkně promáčenou slinami. Při každém vydechnutí jí na ní vyrážely bublinky pěny.
„Co s ní uděláme?“ nadhodil Slávek.
„Nevím.“ pokrčila jsem rameny. „Připadá mi tady nějak nadbytečná.“
„Myslím, že takhle upravená nás nebude vyrušovat.“ odpověděl Slávek. „Třeba by se dala na něco použít.“
„Leda jako věšák. – Anebo – vidíš, to není marný nápad! Mohla by nás obsluhovat!“ napadlo mne najednou. „Jako služka by se dala použít!“
„Jako služka?“ zapochyboval Slávek. „Ale to by si vyndala ten roubík, kdybychom jí rozvázali ruce. A zase by tady něco blábolila!“
„Tak jí ty ruce nebudeme rozvazovat! Může nás klidně obsluhovat svázanýma rukama! Mně to rozhodně vadit nebude.“
„Ale to přece nejde! To není možné! To přece nedokáže!“
„Na to se jí nebudeme ptát. To je její věc.“ rozhodla jsem. „Přines nám sem keksy!“ otočila jsem se na Bohunku.
Bohunka chvíli váhala, ale pak si asi spočítala, že pokud chce, abychom ji zase rozvázali, asi by si to s námi neměla rozházet. Otočila se tedy a zamířila do kuchyňky, kde jsme ve skříňce měli zásobu keksů a podobných pochoutek.
Na první překážku narazila už u zavřených dveří. Škubla pažemi za zády a teprve potom si asi uvědomila, že obvyklým způsobem si dveře před sebou neotevře. Otočila se a začala rukama za zády naslepo tápat po klice. Vystoupila na špičky, prohnula se do oblouku a pak teprve klika cvakla. Bohunka se protáhla pootevřenými dveřmi, nohou si je otevřela víc, a zamířila ke skříňce. Tam už to bylo horší. Skříňka byla dost vysoko, abychom se k ní nemusely shýbat. Bohunka zjišťovala, že teď na ni nedosáhne tak snadno jako na kliku u dveří. Musela se znova vypnout na špičky, předklonit se a pořádně zapažit, aby mohla skříňku otevřít a dostat se rukama dovnitř. Pak začala ohmatávat věci uvnitř a hledat balíček keksů. Pokoušela se ohlížet se přes rameno, ale asi jí to nebylo moc platné. Ani hledání po hmatu jí moc nešlo, protože měla ruce ve skříňce natočené tak, že se jí prsty ohýbaly jaksi na nesprávnou stranu, opačnou, než by potřebovala. Otočit ruce do vhodnější polohy ovšem nemohla. Na to měla zápěstí svázaná dohromady příliš těsně, než aby je mohla nějak natáčet. Přesto se jí po delší době podařilo balíček nahmatat. Nejspíš podle zvuku šustění poznala, že je to ten správný. Potřebovala na to obě ruce, aby ho dokázala uchopit a přinést nám ho.
„No co to je?“ pustila jsem se do ní. „To si ho máme sami otvírat? Vždycky přece tyhle keksíky jíme vždycky z talířku! Tos´ už zapomněla?“
Bohunka tedy odnesla balíček zpět do kuchyňky a odložila na linku. Talířek získala už snadněji, ty byly o něco níž, a ona už věděla, jak na to. Bohunka byla vždycky učenlivá a šikovná. To byla jedna z mála jejích předností. Zato s otevřením balíčku měla neskonalé problémy. Když jej vzala do jedné ruky, druhou nemohla v poutech natočit tak, aby dosáhla, kam potřebovala. Zkoušela ho držet na konci a pak zase uprostřed, zkoušela brát balíček do jedné ruky, pak do druhé, pak si ho opřela o linku, pak o záda, ohmatávala ho na jednom konci a pak zase na druhém, všelijak si ho v rukou posouvala tam a zase zpátky. Pomáhala si celým tělem, všelijak se kroutila a nakláněla, aby dosáhla druhou rukou, kam potřebovala. Já jsem si přitom vůbec nebyla jistá, zda je možné spoutanýma rukama naservírovat balíček keksů na talířek. Nechávala jsem Bohunku, ať na to přijde sama.
Bohunčina šikovnost nakonec zvítězila. Keksíky z roztrženého balíčku se rozsypaly po lince a Bohunka je začala poslepu hmatem hledat a skládat na talířek. Už poznala, že ohlížení se přes rameno jí není moc platné. Teď se pokoušela se skloněnou hlavou zahlédnout vedle boku svého těla, na co rukama sahá. Konečně nám keksíky donesla do pelíšku.
„A čím je budeme zapíjet?!“ obořila jsem se na ni, když jsem je přebírala. „Ještě čaj přece musíš uvařit!“
Slávek se zatvářil překvapeně, ale neřekl nic. Naservírované keksíky možná zviklaly jeho počáteční přesvědčení, že svázanýma rukama se nic dělat nedá. Já sice věděla, že čaj je něco trochu jiného než keksy, ale když si Bohunka poradila s keksy, třeba si nějak poradí i s vařením čaje. A když ne, tak si ho dovaříme sami. Ale napřed se musí Bohunka trochu potrápit.
Vzala to statečně. Namítat nemohla pochopitelně nic, ale už ani nezaváhala. Konvici na čaj uměla vyzvednout ze skříňky na nádobí už docela snadno. Punčochy na zápěstích jí pořád hodně překážely, ale už si na ně začínala zvykat. I vodovod nahmatala jako nic a vodu pustila tak zručně, jakoby to dělala za zády odjakživa. Jen podle zvuku poznala, že voda padá vedle konvice, ani se kvůli tomu nemusela otáčet. Nahmatala konvici, druhou ruku si namočila v proudu vody a tím se zorientovala. Naplněnou konvici vzala do obou rukou, zvedla ji zapažením a mírným předkloněním a pak zamířila pozpátku ke sporáku. Trochu vody sice rozlila, ale zůstalo jí v konvici vcelku dost. Teď to teprve začínalo být zajímavé. Vaříme na plynu, takže to nemáme tak jednoduché. Sama jsem byla zvědavá, jak to Bohunka za zády zvládne. Šli jsme se na to se Slávkem podívat zblízka.
Bohunka nad tím musela chvilku zapřemýšlet. Postavit konvici na hořák se jí podařilo úspěšně. Otočila se, pohledem zkontrolovala výsledek, pak se zase otočila, pečlivě ohmatala hořák i konvici ze všech stran a posunula konvici do správné polohy. Krabičku sirek vzala do prstů už docela snadno. Dokonce ji uměla i otevřít jen jednou rukou. Pak si ji už musela přistrčit na dosah i druhé ruky, aby z ní dokázala vytáhnout sirku. Svázaná zápěstí jí při tom pořádně vadily. S trochou úsilí to ale zvládla a ani ty sirky nerozsypala, i když k tomu měla jednu chvíli hodně blízko. Pak se pokusila sirku rozškrtnout. První se jí v prstech zlomila, takže si musela to úsilí s vytahováním další sirky z krabičky zopakovat. Teď už věděla, jak na to, takže jí to šlo mnohem lépe. Zkroutila se celá jako paragraf a ruce za zády vystrčila co nejvíc do strany vedle těla, aby si na ně aspoň trochu viděla. Rozškrtla sirku a pak zjistila, že teď přišla nejobtížnější chvíle. Musela svázanýma rukama dosáhnout současně na kohout a sirkou k hořáku. Než si vyzkoušela, jak to udělat, sirka dohořela a spálila jí prsty. Musela zapálit další, pak se uklonila trupem nabok téměř vodorovně, ohnula paže v loktech, aby měla zápěstí co nejvíc křížem, napjala punčochy na nich, jak nejvíc to šlo, a ruce pod nimi roztáhla do neuvěřitelné šířky. Až jsem se podivila, jak neuvěřitelně pohyblivé a ohebné klouby v nich má. Přesto jí to nebylo nic platné. Pustila plyn, ale sirka byla příliš daleko od hořáku. Plyn nechytl. Když sirka spálila Bohunce prsty podruhé, musela Bohunka plyn zase zavřít. To jí šlo vcelku snadno, takže jsem nemusela zasahovat, i když jsem na to byla připravená. V tomhle jediném jsem byla ochotná Bohunce pomoci, jinak jsem vše ostatní nechávala jenom na ní, ať si s tím poradí sama.
Bohunka byla učenlivá. Teď už věděla, že naslepo se sirkou k hořáku nestrefí. Tentokrát se nejen uklonila trupem nabok, ale navíc jej překroutila a ohnula do oblouku tak, aby si viděla na ruce. Byla teď tak fantasticky zkroucená, že vypadala jako nějaká hadí žena. Nikdy bych si nepomyslela, že má tak neuvěřitelně pružné a zauzlovatelné tělo. Dokonce při tom balancovala jen na jedné noze, aby se mohla prohnout ještě víc a dosáhnout až k hořáku. Snad i krk dokázala o kousek protáhnout, aby na to viděla. Nakonec plamen zahučel a chytl. Podařilo se.
Bohunka se postavila zase na obě nohy a pomalu si narovnávala všechny části těla do původní polohy a tvaru. Jen s těmi zápěstími samozřejmě nemohla sama nadělat nic. Sice na nás koukala úpěnlivě jako boží umučení, ale nechali jsme jí punčocháče na zápěstích nedotčené. Nakonec se s tím smířila a začala nám chystat šálky na čaj. To už jí šlo tak snadno, jakoby se s těmi pouty na zápěstích narodila.
Další zajímavá chvíle přišla, když voda v konvici začala vřít. Teď už Bohunka nemohla konvici ohmatávat. Uměla si ale poradit i tak. Přibližovala se ke konvici po centimetrech s dlaněmi roztaženými a orientovala se nejspíš podle tepla, které z konvice sálalo a které dlaněmi určitě cítila. Pak se ale přece jenom zase zkroutila jako zašmodrchané kotevní lano a pokusila se podívat se dole bokem vedle trupu, kde má ruce a kde je konvice. Opatrně nahmatala držadlo konvice a zvedla ji. Stále stejně pokroucená pak pomalu, drobnými krůčky, protože delších při svém pokroucení nebyla schopná, přinesla konvici k šálkům a nalila vodu do nich. Připadalo mi neuvěřitelné, že při tom ani nerozlila, ale Bohunka byla opravdu šikovná a svázané ruce už jí snad ani nevadily. Připadalo mi, že už skoro ani nebude potřeba jí je ještě někdy rozvázat. No – to se ještě uvidí. Zatím jsem jí je nechala svázané dál – a časem se ukáže. Teď byl čas v pohodě si se Slávkem vychutnat čaj a keksíky. Bohunka stála v koutě s rukama za zády, dívala se na nás, jak si užíváme, cítila vůni čaje, v ústech přežvykovala svoji blůzku a měla ji teď mokrou ještě mnohem víc než předtím.
„Co s ní uděláme?“ zeptal se Slávek při pohledu na Bohunku.
„Nic.“ pokrčila jsem rameny. „Pustit ji nemá cenu. Tím bychom se jí nezbavili. Nikam by neodešla, kdybychom ji rozvázali. Je tady doma stejně jako já. Zůstala by tady dál a zase by nás otravovala těmi svými kecy. Svázaná je mnohem lepší. – Ale něco bychom s ní mohli dělat, aby tady nestála jen tak pro nic za nic.“
„Chceš si s ní trochu pohrát?“ usmál se Slávek.
„Nějaký trest by dostat měla.“ uvažovala jsem. „Za to, co nám provedla. A pokud se při tom pobavíme, tak tím líp. Zatím jsme jí neudělali nic. Jen jsme si ji tak trochu připravili, aby s ní byla snadnější práce.“
„Mohli bychom si ji připravit ještě líp.“ dodal k tomu Slávek s dalším úsměvem. „Když něco dělám s nějakým dřevem, tak si ho napřed upnu do ponku, aby se mi nemohlo pod rukama ani pohnout.“
„To by bylo dobré.“ zasmála jsem se taky. „Jenže žádný ponk tady nemáme. Tohle je ženský budoárek, a ne stolařská dílna!“
„To nevadí!“ zasmál se i Slávek. „Stůl tady přece máte! A dát si práci na stůl, to snad děláš i ty, ne?“
To už znělo líp. Pevný stůl jsme samozřejmě měli. Představa Bohunky nehybně připevněné ke stolu, abychom si s ní snadno a pohodlně mohli dělat, co nás napadne, se mi začínala líbit. Jestli se to líbilo i Bohunce, nebylo poznat, protože půlku obličeje jí zakrývala promáčená blůzka. Přiznám se ale, že mne v té chvíli její názor nezajímal. Bohunka si musela sednout na stůl a pak se na něj položit. Šla sice dost neochotně, ale dobře věděla, že musí. Položili jsme si ji na stůl na záda tak, aby ramena už neměla na stole, aby jí stolní deska končila už někde pod lopatkami a aby jí paže za zády visely dolů pod stůl. Hlavu si ovšem neměla na co položit, ale to byl její problém.
„Dones ještě něco šikovného na připoutání!“ přál si Slávek.
Odskočila jsem tedy do předsíňky pro něco dalšího z Bohunčiny garderóby. Bohunka měla ráda krásné opasky. Ty se teď náramně hodily. Jeden jsem jí odepnula od sukně, druhý od džínsů. Slávkovi se teď také líbily. Jedním připoutal Bohunce jednu nohu k noze u stolu. Vypadalo to perfektně. Pak musela Bohunka roztáhnout nohy a já jsem jí druhou nohu připoutala druhým opaskem ke druhé noze stolu. Bohunka teď ležela na stole roztažená jako prase při zabíjačce. Jestli i teď měla ty opasky ráda, nevím. Snažila se ale posadit se na stole a koukat, co jsme jí s nimi udělali. Přinesla jsem tedy ještě její džíny, a jejich nohavicemi jsem Bohunce připoutala paže dole pod stolem k nejbližší noze stolu, která na té straně byla. Pak už ležela na stole poslušně a klidně. Teď už jí pružnost a ohebnost těla ani pohyblivost a šikovnost rukou nebyly nic platné. Chvíli ještě napínala krk a zvedala hlavu, aby viděla, co jí chceme dělat dál, ale dlouho to nevydržela a pak nechala hlavu klesnout dolů do prázdného prostoru pod zády.
Byla jsem zvědavá, co s ní chce Slávek podniknout. Já jsem si z ní udělala služku. Teď byl na řadě on.
„Máte tady led?“ zeptal se.
„Jistě. V mrazáku. Bohunka si ho tam vždycky nachystá.“
„Výborně. Tak jí ho dáme.“ Slávek přinesl misku ledu a všechny kostky najednou vyklopil Bohunce na holé tělo mezi ňadra. Bohunka se na stole vzepjala jako chycený mustang a divoce se zazmítala. Pokoušela se převrátit se na bok a led s těla setřást. Se silně zapaženýma přivázanýma rukama se jí to ale nedařilo, a led jí ve žlábku mezi ňadry zůstával dál, jakoby se nic nedělo. Možná se také snažila něco říct přes blůzku v ústech, ale tím už si tak jistá nejsem. Napínala břicho a stehna a snažila se utrhnout se od stolu, ovšem marně.
„To je paráda!“ Slávek byl nadšený jako ještě nikdy. „To jsem ani nečekal, že to bude tak krásně působit!“ Vzal jednu ledovou kostku opatrně do dvou prstů, aby ho moc nestudila, a začal s ní jezdit Bohunce po jednom prsu. Bohunka se ještě chvíli cukala, než pochopila, že tomu žádným způsobem neunikne, a pak se zklidnila. Slávek vzal s jejích prsou ještě druhou kostku a žehlil jí pak oba prsy současně.
„Víš, vždycky mne zajímalo, jestli je pravda, že se ženě vztyčí a ztvrdnou bradavky, když se jí na ně dá led.“ řekl mi Slávek na vysvětlenou. „Někde jsem to slyšel, ale vyzkoušet si to na tobě jsem si nikdy netroufal. To bys mně určitě nedovolila.“
To měl pravdu. Zimu nemám ráda, a cokoliv studeného přímo na holém těle živelně nesnáším. Už jen při té představě, že by se můj prs nebo dokonce má prsní bradavka měla dotknout sebemenšího kousku ledu, mi přeběhl po zádech mráz, až jsem se otřásla. Tohle bych Slávkovi skutečně nikdy nedovolila.
„Tak mne napadlo, že bych si to teď mohl vyzkoušet na Bohunce.“ pokračoval Slávek a oběma kousky ledu kroužil Bohunce po dvorcích kolem bradavek. To mi nevadilo. Na Bohunce si může zkoušet, co chce. To jsem mu dovolila klidně. Bohunka možná měla jiný názor, ale říct nám ho nemohla. Sice napínala celé tělo a všelijak sebou na stole šila, ale to Slávkovi nevadilo. Bohunčiny prsy byly pořád stejně pohodlně přístupné, a to mu k pokusům stačilo. Když ty dvě kostky ledu o Bohunčiny prsní bradavky zcela rozpustil, vzal si další dvě, které ještě Bohunce na hrudi zůstaly, a pokračoval dál.
Měl úspěch. Nějaké účinky to na Bohunku mělo. Ňadra jí poněkud zdrsněla, takže připomínaly husí kůži, a bradavky měla opravdu o něco větší než obvykle. Když jí na ně Slávek sáhl prstem, neuhnuly. Sáhla jsem si také, a skutečně byly pevné a tuhé, jakoby měly uvnitř nějakou výztuhu. Tyčily se Bohunce do výšky jako dva miniaturní stožárky. Rozhodně teď byly mnohem tužší, než jaké jsem je kdy v životě měla já. A to přitom jsou to právě moje bradavky, které jsou tak nezkrotné, že jsou mi vidět často i přes šaty. Bohunka mi ty trčavečky na prsou vždycky strašně záviděla. Ona se na ně nezmohla nikdy.
Poslední zbytky ledu Bohunce na hrudi a na břiše roztály a Slávek měl po zábavě. Chvilku si ještě hrál s Bohunčinými bradavkami, ale ty bez použití ledu rychle měkly a za chvíli už zase měly konsistenci shnilé hrušky.
„Tak už ses uspokojil?“ popíchla jsem Slávka.
„Trochu. Proč? Ty už mi ji dál nepůjčíš?“
„Ale ano. Klidně. Dělej si s ní, co chceš.“
„Víš, když už ji tady tak máme, tak by mně na ní zajímalo ještě pár dalších věcí. To už se asi podruhé nestane, abychom tady měli k dispozici a k volnému použití nějakou zrádkyni se zacpanou hubou. Tak jsem si myslel, že by bylo škoda jí nevyužít.“
„Takových zrádkyň je na světě habaděj, akorát že nemají zacpanou hubu. Bohužel.“ poznamenala jsem.
„A nedají se použít k ničemu.“ doplnil Slávek. Přistavil si židli tam, kde měla Bohunka připoutané nohy, a posadil se ke stolu. Bohunčina roztažená stehna měl po obou stranách kolem sebe a Buhunčinu piču přímo před sebou. Vzal ji mezi palce obou rukou a pěkně ji Bohunce rozevřel. Bohunka sice trochu zamávala stehny, ale nohy měla pevně připoutané, takže se nic nestalo. Její piča zůstala volně přístupná dál.
„K čemu se to chystáš?“ zeptala jsem se Slávka zvědavě. Ne že by mně to vadilo. Dokud se bude Bohunčinou pičou zabývat jenom rukama, tak se nic neděje. Slávek je pilný domácí kutil a běžně strká prsty do všeho, co má v dosahu. Když teď chtěl strkat prsty Bohunce do piči, neviděla jsem na tom nic zvláštního. Já si dělám výhradní nároky jen na jedinou část jeho těla. Tu smí strkat jen do mne a nikam jinam. Prsty to nejsou. Ty smí strkat, kam ho napadne.
„Rád bych věděl, jak ji má velkou.“ odpověděl Slávek. „Co se jí tam může vejít.“
Ano, to byla taková Slávkova zvláštnost. Zatímco většina ostatních chlapů má mindráky z toho, že ho mají malého, Slávek měl mindrák úplně opačný. Měl pořádného macka, a když jsme ho spolu používali, měl strach, aby mi s ním nějak neublížil. Aby mne tím mackem nepřetrhl vejpůl. Nic nedal na tvrzení, že se to ještě nikdy a nikde na světě nestalo, ani na moje ujišťování, že mne to opravdu nebolí, když ho do mne zarazí až na doraz. Teď tedy dvěma prsty otevřel Bohunce piču dokořán, strčil jí dovnitř oba palce a zkoušel, jak moc se mu podaří jí roztáhnout piču do šířky a do délky. Bohunka hryzala blůzku jako zkušený hlodavec a napínala stehna i lýtka, i když už poznala, že jí to nebude nic platné. Slávkovi nijak nevadilo, že se Bohunčina stehna kolem něj trochu pohybují a pod kůží na nich vystupují a zase mizí dlouhé provazce svalů. Všímal si jen Bohunčiny piči, na kterou veškerá Bohunčina námaha neměla žádný vliv. Dala se pod jeho prsty otevírat a roztahovat stále stejně snadno.
„Nemusíš se bát.“ komentovala jsem to. „Příroda je moudrá matka a počítala se vším, když konstruovala ženské tělo. Tuhle část těla dala ženám mnohem pružnější, než je i ta nejlepší šprcka. Ta se přizpůsobí čemukoliv, co tam strčíš. Co se vejde do šprcky, to se snadno vejde i do jakéhokoliv ženského těla. S tím si nelam hlavu!“
„To se mi nezdá.“ kroutil hlavou Slávek. „Víš ty, co všechno se vejde do šprcky?“
„Vím. Například plný kbelík vody.“
„Cože?!“ vytřeštil na mne oči Slávek. „Kbelík… Ne. To sis vymyslela. To není možné.“
„Je to možné. Viděla jsem to na vlastní oči.“
„Kde? Jak to?“ vyjevil se Slávek. „Kdy? Jak jsi to mohla vidět?“
„U nás v práci. Chlapi to zkoušeli.“
„V práci?! Chlapi? Jací chlapi?! Kdy? Co s tebou zkoušeli?!“
„Ne se mnou! Se šprckou. Když jsme slavili narozeniny našeho vrátného. Chlapi mu k sedmdesátinám darovali šprcku. No – a protože jemu už na nic nebyla, tak potom zkoušeli, co taková šprcka vydrží. Rozmotali ji, jeden ji držel, druhý držel trychtýř a třetí do ní lil vodu z kbelíku. Nalil ji tam všechnu a šprcka to vydržela. Kdyby se ten první udržel na nohou a neroztrhl ji, tak by se do ní možná vešlo ještě víc.“
Zdálo se, že tohle moje vysvětlení Slávkovu žárlivost uspokojilo. Slávek se zase začal věnovat Bohunčině piči.
„Takže ty myslíš, že se jí tam vejde víc než jenom dva nebo tři prsty?“ zeptal se ještě. „Samozřejmě. Tam se toho vejde… Uvědom si, že při porodu tudy musí projít novorozené dítě. I tomu se tam musí všechno přizpůsobit, a velice jemně, aby se tomu dítěti nic nestalo. Víš, jak je velká hlavička takového čtyřkilového miminka? Tak velké pěsti nemáš, ani když je zatneš!“
„To znamená, že jí tam můžu strčit celou ruku?“ zeptal se Slávek ještě jednou.
„Klidně.“ přikývla jsem. Já sama bych mu to na svém těle sice nedovolila, ale Bohunka to vydrží, když je přivázaná.
Slávek tedy Bohunce roztáhl piču ještě víc a strčil jí tam čtyři prsty najednou. Pak je trochu roztáhl od sebe, ohýbal je a prohrabával se jimi do hloubky Bohunčina těla. Prsty a pak i dlaň ruky mu po centimetrech mizela v Bohunčiných útrobách. Pak tam prostrčil i palec a roztáhl jím Bohunce vchod do piči ještě víc. Bohunka se na stole trochu zazmítala, ale pak asi zjistila, že se to dá vydržet snadněji, když bude ležet nehybně a bude to snášet uvolněně a v klidu. Slávek měl cestu do nitra jejího těla volnou. Teď už poměrně snadno a rychle jí tam zastrčil celou ruku až po zápěstí. Bohunčino tělo se poslušně přizpůsobilo jeho ruce, vchod se pružně zmenšil a pevně obemknul Slávkovo zápěstí, jakoby mu chtěl ruku natrvalo zadržet uvnitř.
Slávek chvíli čekal, co se stane dál, a pak začal rukou uvnitř lehce otáčet na obě strany. Pak jsem si všimla, že se mu pohybují šlachy na zápěstích a svaly na předloktí. Slávek uvnitř Bohunky dělal něco i prsty. Přinejmenším tam prohmatával Bohunce vnitřnosti, ohýbal prsty a hmatal okolo na všechny strany. Občas se mu svaly na předloktí napjaly naplno a já měla pocit, že tam uvnitř Bohunčina těla zatíná ruku v pěst a zase natahuje. Bohunka zvedala hlavu a pokoušela se zahlédnout, co se tam dole s ní děje. Nemohla vidět nic, ani já jsem nic zvláštního neviděla. Bohunčino tělo se hladce přizpůsobovalo všemu, co uvnitř něj Slávek dělal, a navenek na něm nebylo nic poznat. Ovšem co při tom Bohunka cítila, jsem si nedovedla ani představit.
„Jak hluboko jí tam tu ruku můžu zastrčit?“ zeptal se Slávek.
„Nevím.“ pokrčila jsem rameny. „Kam až to půjde. To poznáš sám. Já jsem to nikdy nezkoušela!“ zasmála jsem se. „Ale spoléhám na matku přírodu. Určitě ho žádnému chlapovi nedala tak dlouhého, aby dosáhl ženě až na konec. Aspoň já tam mám dostatečnou rezervu délky, to vím určitě. Jakou rezervu tam má Bohunka, – no, to poznáš.“
Slávek tedy začal pronikat hlouběji. Jeho paže po centimetrech mizela Bohunce v těle, jako když had polyká kořist. Svaly na předloktí se mu pohybovaly, takže se tam uvnitř asi probíjel kupředu všemi prsty, jako když se prohrabává krtek. Bohunka vyvalovala oči, jako kdyby už jí Slávek pronikl rukou až k nim a vytlačoval jí je z hlavy. Zhluboka oddechovala a prsa se jí mohutně vzdouvala. Spoutané paže měla křečovitě napjaté, zatímco zbytek těla se snažila udržet uvolněný. Jen břicho se jí občas trochu pohnulo, ale nevěděla jsem, jestli to je projev toho, co jí tam uvnitř Slávek rukou dělá, nebo zda tak pohybuje břichem Bohunka sama. Že Slávek rukou pilně pracuje, bylo ovšem jisté. Šlachy na jeho paži se stále pohybovaly a vchod do Bohunčina těla každý jejich pohyb poslušně sledoval a přizpůsoboval se mu.
Vešla se mu dovnitř neuvěřitelná délka předloktí. Ráda bych věděla, jestli tam uvnitř má ruku zaťatou v pěst anebo prsty natažené. Navenek to poznat nebylo a Slávek svůj průzkum vnitřku Bohunky nijak nekomentoval. Ptát jsem se sama nechtěla, aby si Bohunka nemyslela, že mi na jejím těle nějak záleží. Hloubku Bohunky tedy neznám dodnes.
Zato Slávek byl s výsledkem spokojený. Několikrát ještě otočil rukou Bohunce v útrobách na obě strany, a když jí tam tak prozkoumal všechny kouty, ruku jí odtud pomalu vytáhl. K ruce si přičichl, a pak Bohunce piču znova dvěma prsty otevřel a nahlédl dovnitř. S tím už asi tak spokojený nebyl, protože jí pak zastrčil do piči čtyři prsty, rozevřel jí vchod doširoka a pozorně si ho prohlížel.
„Copak?“ zeptala jsem se. „Něco sis tam zapomněl?“
„To ne, ale chtěl bych se podívat, jak to tam uvnitř vypadá. Rád bych viděl, co jsem to tam nahmatal. Nevíš, jak by se ta díra dala otevřít víc?“
„To nevím. Na gyndě na to mají jakýsi strojek se šroubem. Ten mi tam vždycky strčí a tím šroubem mne pak vždycky otevřou.“
„Nevíš, jak ten strojek vypadá a jak funguje?“
„To teda nevím. Nikdy jsem si ho neprohlížela. To víš, když tam ležím na tom stole, tak oni to dělají na mém druhém konci, a tam já jim na to moc dobře nevidím. Vím jenom, že ten strojek dost studí, když mi ho tam strkají.“
„To mně moc nepomůže. Nemohla by sis vzpomenout ještě na něco dalšího?“
„Těžko. Snad jen to, že je to celé dost nepříjemné, když mne tak otevírají.“
„To by mi tak moc nevadilo. Však si to Bohunka zaslouží. Nedalo by se to z něčeho vyrobit? Nebo aspoň něčím nahradit?“
„To nevím. – Snad – možná by se hodily kleště na dort.“ řekla jsem nejistě, co mne právě v té chvíli napadlo.
„Máš tady něco takového?“
Přinesla jsem tedy kleště na servírování dílů dortu. Měly dvě široké a veliké lesklé lopatky, které se daly rozevírat, a držely se v ruce asi jako nůžky. Když jsem si představila, že by mi tuhle věc měl někdo strkat do těla, zatrnulo mi. Slávek byl ale nadšený.
„No to je přesně to, co potřebuju!“ jásal. Bohunka se na stole vzepjala a zazmítala, když to uviděla. Nebylo jí to ovšem nic platné, stůl vydržel, a Slávka nezajímalo, co Bohunka dělá. Její piča byla stále stejně dobře přístupná, a o nic jiného se nestaral.
Ukázalo se ale, že zastrčit kleště Bohunce do těla nebude tak snadné. Slávek musel Bohunce piču prsty otevřít, než se mu podařilo vpravit jí dovnitř jeden roh lopatek kleští. Pak už to šlo snadněji, ale i tak si musel pomáhat prsty a rozevírat Bohunku, aby do ní dostal celou přední hranu lopatek. Dál už to pak bylo jednoduché. Slávek Bohunce zatlačoval kleště dovnitř, lopatky kleští se jí zvolna ponořovaly do těla a vchod se jí pod tlakem lopatek pružně rozevíral a přizpůsoboval se jejich tvaru. Bohunka se přestala zmítat, uvolnila se a nehybně se snažila to nějak přečkat. Jen rukama v poutech nepřetržitě a neúnavně pracovala a usilovně se snažila udělat něco s těmi punčochami na zápěstích, i když po takové době už jí muselo být jasné, že nemá šanci.
Když konečně lopatky zmizely v Bohunčině těle celé, Slávek se pokusil kleště rozevřít. Moc mu to nešlo, Bohunčino tělo kladlo asi dost velký odpor, nicméně lopatky se o kus od sebe oddálily a v Bohunčině těle se otevřela hluboká temná díra. Slávek do ní zvědavě nahlédl. V té tmě nic uvidět nemohl, přesto chvíli zkoušel koukat dovnitř zprava i zleva, shora i zdola. Pak mu začalo vadit ještě něco jiného.
„Nemohla bys mi ty kleště podržet? Ono se to pořád zavírá!“
„Jak podržet? Vždyť se tam oba najednou nevejdeme! U takové díry je místo jenom pro jednoho!“ namítla jsem.
To musel Slávek uznat. Chvíli ještě zkoušel, jak Bohunce nahlédnout dovnitř, když přitom musí oběma rukama držet kleště rozevřené, a pak ho napadlo něco jiného.
„Nemáte tady náhodou nějaký provázek?“ zeptal se.
„Provázek? Na co?“
„No, že by se ty kleště uvázaly, aby držely otevřené samy!“
Nějaký provázek se vždycky najde. Zrovna včera si Bohunka koupila zas něco na sebe, a provázek od toho balíčku jsme ještě nevyhodily. Teď toho Bohunka možná začala litovat, ale Slávkovi se ten provázek hodil. Uvázal ho k jednomu oku držadel kleští, protáhl ho pod stolem ke druhému oku, provlékl, napjal, zatáhl, lopatky kleští se roztáhly, vchod do Bohunčina těla se otevřel dokořán, Slávek zavázal provázek na uzel a bylo hotovo. Slávek se posadil zpět mezi Bohunčina stehna, před sebou měl doširoka otevřenou cestu do nitra Bohunky a k tomu obě ruce volné pro její zkoumání. V objevování nových světů už mu bránila jen tma uvnitř.
„Neměli byste tady ještě nějakou baterku?“ projevil přání.
„Ty si toho naporoučíš,“ zahudrovala jsem, ale jen naoko. I mne začínalo zajímat, co tam Slávek objeví. Přiznám se, že vnitřek ženského těla jsem ještě nikdy neviděla. Vždycky, když jsem byla na gyndě, tak mne zajímalo, co tam uvnitř mne asi vidí. Nikdy jsem neměla možnost to uvidět taky. Teď se nabízela příležitost podívat se do Bohunky. Jistěže jsme měli baterku. Ochotně jsem ji přinesla a Slávek dychtivě poprvé nakoukl do nového neznámého světa.
Zíral dovnitř jako domovnice do klíčové dírky. Svítil si do Bohunky ze všech stran, jednou i druhou rukou, a tvářil se přitom jako světový badatel při svém životním objevu, na kterém závisí Nobelova cena. Nahlédla jsem mu přes rameno, co tam vidí. Byla tam tmavorůžová vlhce lesklá nerovná trubice vedoucí do hloubi Bohunčina těla. Nevím, co na ní Slávek takovou dobu tak soustředěně pozoroval. Já jsem na ní nic zvláštního neviděla. Takový pěkný chlapský bimbásek mi připadá mnohem zajímavější.
Slávek ale byl jiného názoru. Strčil dovnitř té trubice jeden prst a pokoušel se tam na něco sáhnout. Tím si ovšem rukou zastínil světlo a neviděl tam pak vůbec nic. Vytáhl tedy prst ven a pozorně si prohlížel vnitřek trubice dál. S Edisonovskou neústupností to zkusil ještě několikrát z různých stran, zkoušel si při tom svítit baterkou dovnitř z různých směrů, ale nakonec musel uznat, že tímto způsobem neuvidí, na co tam uvnitř sahá.
„Něco by to chtělo.“ prohlásil odborně. „Něco tenčího a delšího. Něco, co by nestínilo. Nemáte tady něco takového?“
Neměla jsem představu, co by to mohlo být. V truhlářském nářadí ve Slávkově dílně se nevyznám. Nikdy jsem nepochopila, k čemu co slouží a jak se to používá. Kromě toho tady nebyla Slávkova dílna, ale můj privát. Tady jsem nic takového neměla, a podobné nesmysly mi tam ani nesmí přes práh. Jediné nářadí, které tam strpím, je vybavení kuchyně. Pokud Slávek něco chce, bude se muset spokojit s běžným nádobím. Něco tenkého a dlouhého? Nenapadalo mne nic.
„Nějakou tyčku, nebo něco…“ napovídal Slávek.
„Leda vařečku.“ chytila jsem se. Jednu jsem mu vybrala. Nejmenší, jakou jsem našla, protože ta byla nejtenčí, a to on si přál. Dlouhá snad i tak bude dost. Slávek ji vděčně popadl, nenamítal nic, a hned s ní začal šťourat Bohunce v těle. Vzal vařečku obráceně, tedy za to míchací kolečko, a držadlem napřed ji Bohunce zastrčil do její trubice až skoro po to kolečko. Spokojeně konstatoval, že tímhle nástrojem dosáhne Bohunce dostatečně hluboko, aby jeho vědecké výzkumy mohly úspěšně pokračovat. Bohunka se zase jednou vzepjala k heroickému výkonu a vší silou se pokusila vyrvat ruce nebo nohy z pout. Zápasila s nimi jako divá. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že by měla tak velké a výrazné svaly na pažích a na nohou. Vzdouvaly se jí pod kůží tak pěkně jako v posilovně, na ty punčochové kalhotky na zápěstích ani na ty opasky na kotnících však nestačily. Nestalo se nic. Po chvíli se Bohunka v poutech zase uklidnila a odevzdaně čekala, co ji potká dál.
Slávek jí uvnitř trubice soustředěně oťukával koncem vařečky všechno, co tam viděl. Šťouchal jí tam do všeho, co nebylo zcela rovné a hladké, a zkoumal, nakolik je to měkké a poddajné. Moc velkou sílu do toho vložit nemohl, i kdyby chtěl, protože držel vařečku za to kolečko jen dvěma prsty. Kolečko bylo tak malé, že více prstů se mu tam prostě nevešlo. Vypadal při tom proto jako vědec jemně pracující pinzetou na nějakém preparátu. Zíral přitom do nitra Bohunčina těla jen jedním okem a to měl tak vypoulené, že mu div nevypadlo. „Koukej, má to tam taky!“ ohlásil mi nadšeně nějaký svůj úžasný objev.
„Co tam má?“ naklonila jsem se nad něj a podívala se dovnitř, abych mu udělala radost. Už mne celé to zdlouhavé zkoumání vnitřku Bohunky začínalo trochu nudit. Uměla bych si představit lepší zábavu.
„Něco jí tam trčí! Až tam úplně vzadu. Vidíš to?“ zaujatě mne informoval Slávek a do něčeho v hloubi Bohunčina těla šťouchal vařečkou.
Neviděla jsem nic. Moc světla tam v hloubi, kam zasahovala Slávkova vařečka, nebylo.
„Ty to tam máš taky.“ vysvětloval Slávek.
„Několikrát jsem ti to tam cítil konečkem toho svého frantíka, když jsme to spolu dělali. Takový výčnělek tam máš, až úplně vzadu, a když ho tam ucítím, tak mne zasahuje vždycky do toho nejcitlivějšího místa, co na frantíkovi mám. Vždycky mne to šíleně rozrajcuje tak, že se už pak nemůžu udržet a za pár vteřin se nezadržitelně udělám. Vždycky mne zajímalo, co to je za fantastický výčnělek, že ho tam máš zrovna na tom nejlepším místě, a taky proč ho tam necítím vždycky, ale jenom někdy. Když jsem tam Bohunce sahal rukou, tak jsem jí tam takový nějaký výčnělek nahmatal taky. Myslím, že to bylo i v tom stejném místě. Jenom jsem si nebyl jistý. Ono to bylo jen takové nezřetelné, a pak se mi tam nějak ztratil. Teď jsem viděl, že tam opravdu něco je. Nevíš, co by to mohlo být?“
„Hmmm – to by ses musel zeptat nějakého profesionálního gynekologa. Ale podle toho, kam tou vařečkou rýpeš, tak tam někde by snad mohl být děložní čípek. Ten by snad měl být vidět, ten prý trochu vyčnívá. Ale to jsem viděla jenom na obrázku v knížce.“
„Čípek? To je ta cesta dál dovnitř?“ zeptal se Slávek se zájmem.
„Ano, ale na to zapomeň. Tou cestou už se dál nedostaneš. Ta cesta je vidět jen pod mikroskopem. Dál se dostanou už jen spermie, a ty tam snad Bohunce posílat nechceš!“
„Samozřejmě, že ne!“ rychle souhlasil Slávek. „Pro takovou zrádkyni by jich bylo škoda! Ty mám jen pro tebe!“
„No proto!“
„Samozřejmě!“ ujišťoval mne Slávek. „Ale ještě jedna věc by mne zajímala. Ten „G“ bod. Četl jsem, že každá ženská ho tam někde má. Myslíš, že ho tam má i Bohunka?“
„To nevím.“ pokrčila jsem rameny a zasmála se. „S tím se mi nikdy nesvěřovala. Nevím, co tam má. To by ses musel zeptat jí. Ale pochybuju, že by ti to teď řekla. Myslím, že teď má dost práce s tou blůzkou, než aby ti mohla něco vykládat. A doufám, že jí nechceš s tou blůzkou nějak pomáhat jen kvůli nějakému „G“ bodu.“
„Ani nápad!“ Slávek se přímo rozhořčil, že mne mohlo něco takového napadnout. „Ale třeba by se to dalo zařídit nějak jinak! Mohl bych jí to tam uvnitř všechno osahat místečko vedle místečka, a když bych jí sáhl přesně na ten bod „G“, tak by mi mohla dát nějaké znamení, že jsem na správném místě, že právě tam ho má. Třeba zatnout pěsti. Nebo zvednout hlavu. To může udělat i s tou blůzou v puse. Teď má hlavu svěšenou k zemi. Kdyby ji zvedla, tak toho bych si určitě všiml a hned bych věděl, že jsem jí ten „G“ bod našel.“
„A co bys jí s ním pak udělal? Označil by sis ho propiskou?“
„To ne. Ale prohlédl bych si ho. Docela by mne zajímalo, jak takový bod vypadá a kde přesně je. To se v žádné knížce nedočteš. Možná, že to ani nikdo neví. Třeba bych byl první člověk na světě, který takový „G“ bod uviděl na vlastní oči a prozkoumal vlastníma rukama. To by přece za to stálo, ne?“
„Myslíš, že bys za to dostal Nobelovu cenu?“
„No, to třeba možná ne.“ připustil Slávek. „Ale rozhodně to bude zajímavé. To jsem zvědavý, kde ten bod má, a jak rychle ho najdu.“
„Myslíš, že ho najdeš? Že se to od Bohunky dozvíš?“
„Samozřejmě. Ten její signál přece uvidím. A kdyby nechtěla spolupracovat, tak ji přinutíme. Myslím, že není v situaci, aby si směla dělat, co se jí zlíbí. A taky si myslím, že to sama rychle pochopí, pokud jí to není jasné už teď.“
„Já si zase myslím, že to nepozná ani ona sama.“ poznamenala jsem zase já. „Mám dojem, že teď má úplně jiné starosti než myslet na to, jestli cítí nějaký „G“ bod. Nechtěl bys ten „G“ bod hledat raději u mě? Já ho mám taky, a taky nevím, kde! To ti nevadí?“
Už mi začínalo vadit, že se Slávek věnuje pořád jenom Bohunce a mne si všimne, jen když potřebuje nějaké nářadí. Navíc jsem zpozorovala, že při zkoumání Bohunčiny díry se Slávkův bimbásek začíná nějak podezřele zvětšovat. Slávkovo badatelské nadšení však bylo silnější. Pořád se šťáral vařečkou v Bohunce a na mne se ani nepodíval. Byl nejvyšší čas s tím něco udělat.
„Bohunka nepotřebuje vědět, kde ten bod má a jestli ho vůbec někde má. Stejně si ho nezasluhuje.“ ozvala jsem se silněji. „To ji chceš naučit ten bod používat jako za odměnu za to, co nám provedla?“
Na to už Slávek slyšel. Připomenul si, proč vlastně se Bohunkou zabýváme a ztrácíme s ní čas. Určitě ne proto, abychom jí tím působili nějaké blaho. Zvedl se tedy od ní, pak ještě naposledy, jakoby na rozloučenou, nakoukl do její díry, a pak už jsme nechali Bohunku být. To znamená, že jsme ji nechali ležet na stole přivázanou tak, jak byla, a odebrali jsme se do ložnice zabývat se pro změnu zase našimi věcmi. To znamená mou dírkou a Slávkovým bimbasem. Položila jsem se na postel na záda tak, jak ležela na zádech na stole Bohunka, roztáhla jsem nohy doširoka, aby měl Slávek snadný přístup zase k mé díře a mohl tam pokračovat ve výzkumech.
Pokračoval, ovšem ne už tak razantně jako v Bohunce. Nedovolila jsem mu používat žádné nářadí. Nic takového mi do těla nesmí. Já mám zájem jen o živé pohybující se mužské tělo. Slávek mne směl ohmatávat jen holýma rukama a já se zavřenýma očima vnímala dotyky jeho prstů a dlaní. Otevírat si mne nemusel, moje dírka se rychle otevřela sama. Když mi zajel prsty dovnitř, vzepjala jsem se na posteli skoro stejně jako předtím Bohunka na stole, jenže v mém případě to bylo blahem.
Bylo to totiž mnohem lepší než kdykoliv předtím. Slávek se mnou zacházel úplně jinak než dřív. Na Bohunce si zřejmě něco vyzkoušel a teď ty svoje objevy používal na mně. Nestačila jsem se divit. Se zavřenýma očima jsem si připadala, že jsem v rukou někoho úplně jiného. Slávek mi dělal věci a působil pocity, které jsem neznala. Jen zhruba jsem hádala, co a jak mi dělá. Ani jsem to nechtěla vědět a vidět, protože to bylo krásné a já to chtěla jen naplno prožívat a nevyrušovat se z té krásy nějakým díváním se na něco. Uhodla jsem, že mám v těle několik jeho prstů současně a že se mi tam pohybují asi každý jinak. Bylo to takové zvláštní a pěkné. Tohle mi ještě nikdy předtím neudělal. Nevím, jestli mi tam strčil celou ruku ani kam až mi prsty uvnitř dosáhl. Ani to nechci vědět, protože bych se z toho možná vyděsila, ale to, co jsem při tom cítila, bylo nádherné. Masáž poštěváčku samozřejmě znám, je to příjemný pocit, ale když k němu Slávek přidal druhou rukou ještě i hloubkovou masáž vnitřností, byl to tak zvláštní pocit, že mi to cvičilo celým tělem. V první chvíli jsem ani nevěděla, co si mám o tom pocitu myslet, tak byl nezvyklý. Po chvíli už jsem si ale byla jistá, že je to paráda a že kvůli tomuhle pocitu stojí za to žít a nechat si od Slávka něco udělat. Ty jeho výzkumy prostě nebyly k zahození. Když s tím Slávek po nějaké době přestal, přepadla mne hrozná lítost, že už je konec, že ten nepopsatelný parádní pocit už dál nebude pokračovat. Chtěla jsem Slávkovi zadržet ruku, ale už ji měl venku, a už ji měl někde jinde.
Hned jsem poznala, co se stalo. Stačil mi jediný pohled na Slávka vznášejícího se nade mnou na všech čtyřech, abych pochopila, že Slávek už to nemůže dál vydržet. Bimbas mu čněl na těle svými impozantními rozměry jako nějaký obelisk a při mém pohledu zespodu vypadal jako nějaká Slávkova třetí noha. Ruce už Slávkovi nestačily. Přišel čas jiné části těla.
Vzala jsem ten jeho obelisk do ruky a Slávek se prohnul rozkoší. Hned začal cvičit tělem a ten jeho obelisk mi jezdil v ruce nahoru a dolů. To jsem ovšem nepotřebovala. Já jsem chtěla, aby mi jezdil někde úplně jinde. Tak jsem si ho nasměrovala a Slávek ho pak do mne zarazil s takovou razancí, jakou jsem ještě od něj nezažila. Zařvala jsem blahem a začala se pod ním divoce zmítat, abych ten jeho obelisk cítila v těle ještě víc. Slávek si se mnou v ničem nezadal a bušil do mne celým tělem tak mocně, že mi až skoro vyrážel dech. Takovou sílu mi ještě nikdy nepředvedl. Bylo to tak nečekané a neobvyklé – a přitom tak nádherné, jako kdybych najednou měla úplně jiného a nového milence. Ani jsem Slávka nepoznávala. Dělal mi to tak divoce a tak úžasně, jakoby to ani nebyl on. To byl někdo úplně jiný. To byla vichřice, to byl uragán. Nikdy by mne nenapadlo, že ten nesmělý a ohleduplný Slávek je schopen něčeho takového. Tohle ale nebyla zrovna nejvhodnější chvíle k přemýšlení, co se to s ním stalo. Bylo to něco úžasného mít na sobě takové divoké zvíře, a já, když se mi naskytne nějaká příležitost, snažím se vždycky využít jí a vychutnat až do dna a nenechám se ničím vyrušovat. Na nějaké přemýšlení bude dost času potom. Teď jsem měla chuť na tu nečekanou a neznámou Slávkovu divokost, a nic jiného mne nezajímalo. Chuť je chuť, a po chuti buď jak buď. To se uvidí potom.
Slávek pracoval jako dřevorubec a valchoval mne zevně i zevnitř. Připadalo mi, že po téhle krasojízdě budu placatá jako ploštice. Vůbec mi to ale nevadilo. Byla to rozkoš, jakou jsem si dosud nedovedla ani představit, natož abych ji někdy s někým zažila. Netušila jsem, že něco takového může na světě existovat. Slávkův obelisk mi řádil v těle jako Černá Ruka a já měla pocit, že ho cítím až někde v hrudi. Bylo to bájo, a já najednou věděla, že právě tohle jsem potřebovala a po tom jsem vždycky toužila: být nabodnutá na něčem obrovském a nezkrotně divokém. Po celém těle se mi rozléval rajský pocit, šířil se mi dál a dál, bylo ho čím dál víc a víc. Už jsem nemohla zůstat potichu a začala jsem ječet blahem. Zkroutilo mne to jako v křeči, ale byla to tak rozkošná křeč, jaká snad ani není možná. Objala jsem Slávka všemi čtyřmi a přitiskla se k němu ze všech sil. Slávek se vzepjal do výše a pohazoval mnou jako kusem hadru. Na okamžik ztuhl, zařval, a pak už jsem cítila, že se mi tělo plní horkou životodárnou šťávou. Cítila jsem v sobě výtrysky Slávkova gejzíru.
Pak jsme leželi vedle sebe v objetí, Slávek sladce usínal a já si rovnala v hlavě, co se to vlastně stalo. Slávek se dnes neuvěřitelným způsobem změnil. Krásně změnil. Pochopila jsem, že už se neobával, že mne svým bimbasem probodne naskrz jako mečem. Vybavilo se mi, čeho jsem si na okamžik všimla, když se Slávek se vztyčeným obeliskem chystal vrhnout se na mne. Pohledem srovnával velikost svého obelisku se svým předloktím, velikost svého žaludu se svou pěstí. Asi ho uklidnilo, že má pěst i předloktí o hodně větší. A když se mu do Bohunky vešla bez problémů celá ruka i se zápěstím. Experimenty s Bohunkou měly nečekaně dobrý výsledek. Mám nového milence. Nového Slávka. Ostych a přílišná ohleduplnost v některých situacích milenci vůbec nesluší. S novým Slávkem bude svět o hodně hezčí.
To mi zase připomnělo Bohunku. Budeme ji muset nějak zaopatřit na zbytek noci. Té už sice moc nezbývalo, ale přesto jsem si říkala, že bych měla Bohunku aspoň zkontrolovat, jak si vede. Ne ji osvobodit. To nepřicházelo v úvahu. Spolu se Slávkem jsme ji přistihli při zradě našeho kamarádství, spolu jsme ji uvázali, spolu ji také budeme osvobozovat. Slávek ale teď krásně spal a já ho nechtěla budit jen kvůli nějaké Bohunce. A bez jeho souhlasu a spolupráce Bohunku sama osvobozovat nebudu. Bohunka si prostě bude muset počkat, až se Slávek vyspí a až na ni zase bude mít náladu. Mimoto Slávek spal na její posteli, takže by si stejně neměla kam lehnout. Ostatně taková zrádkyně si žádnou postel ani nezaslouží. Bohunka tedy stráví zbytek noci přivázaná na stole tak jako doposud. Tak to bude nejlepší. Ráno pak uvidíme, co s ní podnikneme dál. I tu blůzku jí nechám v puse dál, jinak by nás určitě ráno budila.
Vstala jsem opatrně, abych nevzbudila Slávka, a šla jsem se na ni podívat. Bohunka nehybně ležela na stole, hlavu svěšenou k zemi, a tiše sípala přes blůzku v ústech. Když zaslechla, že přicházím, zvedla hlavu a s nadějí v očích se na mne zadívala. Po chvilce pochopila, že jsem ji nepřišla odvázat, a zase zvrátila hlavu nazad a svěsila ji dolů pod stůl. Ani rukama už se o nic nepokoušela a nechávala je viset v poutech zcela nehybně. Pak jsem si všimla, že má vhod do piči pořád ještě široce rozevřený kleštěmi na dort. Slávek jí je tam nechal, když jsem ho odváděla pryč. Já jsem je ale nechtěla zbytečně nechávat Bohunce v piči až do rána. Byly moje a já se obávala, aby se jim něco nestalo. Teď se s nimi ale nic dělat nedalo. Musela jsem si přinést nůžky a přestřihnout provázek, který je držel rozevřené. Kleště se s cvaknutím zavřely a vchod do Bohunky se pružně zmenšil. Bohunka znovu zvedla hlavu a dívala se, co jí chci udělat. Vytáhla jsem jí kleště z těla. Nešlo to tak snadno, Bohunčina piča se při tom vytahovala ven, jakoby chtěla mermomocí udržet lopatky kleští uvnitř. Musela jsem si pomoci prsty a piču Bohunce trochu roztáhnout jako předtím Slávek, abych dostala okraje lopatek ven. Konečně byly lopatky venku. Bohunčina piča se okamžitě zavřela a splaskla do původní velikosti, jakoby se nic nestalo. Odnesla jsem si kleště, a pak jsem se ještě jednou k Bohunce vrátila. Připadalo mi, že bych ji asi neměla nechávat ležet na stole až do rána v takové nepohodlné poloze. Nechtěla jsem, aby se jí něco stalo. Tak jsem jí aspoň odvázala paže od nohy stolu. Zápěstí jsem jí nechala svázané punčochovými kalhotkami dál, ale teď se Bohunka mohla na stole aspoň posadit. Bohunka toho ihned využila. Sedla si a hluboce se předklonila dopředu hlavou až mezi kolena. Spoutané paže jí přitom ovšem pořád zůstávaly složené na zádech. Nohy jsem jí nechala připoutané ke stolu tak, jak byly. I tak teď už mohla trochu měnit polohu těla, mohla se i vzepřít na pažích, a když si lehla zpátky na záda, mohla se překroucením trupu i částečně obrátit na bok. Myslím, že taková volnost pohybu jí mohla do rána stačit. Víc volnosti si rozhodně nezasluhovala. Chvíli jsem se ještě dívala, jak si Bohunka v mezích možností daných pouty protahuje tělo. Sledovala jsem, jestli jsem jí té svobody nedopřála příliš. Pak jsem se vrátila do ložnice. Přitulila jsem se ke svému úžasnému Slávečkovi, objala jej, a pak už jsme oba jen spali.

Povídky, co by se mohly líbit: