Bylo dest hodin. Večerka. Vojín Hojer s ulevujícím pocitem zabořil svoji krátce střiženou hlavu do polštáře. Těžkej den… Ráno opičí dráha, odpoledne běžel s plnou polní zabořený po kolena v blátě dálkový běh a pak s ním zbytek dne mlátil o zem instruktor sebeobrany. Večeře se nedala žrát. Takovou šlichtu by nežralo ani prase. Ale on ji snědl, i když ji potom vyzvracel. Bylo to jediné jídlo, které dnes snědl. Jiné nedostali. Člen elitního komanda musí vydržet všechno. Je jako kus železa. ,, Čím víc se železo kalí, tím víc je tvrdší„. Takhle znělo jejich heslo. Bylo to evangélium, písmo svaté. Nebyl člověk, jen kus oceli, která se musí tvrdou prací dovést k dokonalosti. Nezná strach, nezná bolest, nezná mráz, zná jen sebe a svoji zbraň. Až tady skončí, pokud ovšem skončí, bude z něho stroj na zabijení. Zasranej den. Za tři dny naspal čtyři hodiny. Nic moc. A bude hůř. Víčka mu těžkla. Teď už bylo všude ticho. Všichni spali. Naprosté ticho. Ticho a tma. Usínal. Pomalu ale tvrdě. Jeho údy byli jako vylité z betonu. Cítil zimu a teplo zároveň. Jeho tělo bojovalo s vyčerpáním. V jeden moment hořel jako pochodeň, pak se třásl zimou. Spánek. Tohle nyní potřeboval ze všecho nejvíc. Odpočívat. Nic jen spát. Naprosté ticho začali narušovat něčí kroky. Ty zvuky pocházeli s chodby. V prázdné chodbě připomínali pochod celého pluku. A ty zvuky se přibližovaly, jako jedoucí vlak. Hojer s sebou škubl a probudil se ze svého bdění. Kroky zmizely. Teď už bylo slyšet jen hlasité chrochtání jednoho vojáka. Překuli se na druhý bok a přikryl se až po krk. Dveře zavrzali. Temná postava stojící mezi dveřmi se vydala tiše k jeho lůžku. ,, To ne!“, pomyslil si. ,, Je tady. To ne.“ Neznal strach. Na bojišti určitě ne, ale nyní ho úlekem zamrazilo po celém, rozpáleném těle.
,, Vojín Hojer.“, pronesla tmavá silueta.
Vyskočil z postele, jako když vystřelí a už stál v pozoru.
,, Za dvě minuty, se hlaste u mě.“
,, Provedu!“
Postava odkráčela pryč. Hojer dostal málem třesavku. Taková mu byla zima, ale tentokrát to nemělo s vyčerpáním nic společného. Tohle měl na svědomí samotný strach. Nedělal to poprvé. Moc dobře věděl, že ať se budu snažit seberychleji, nikdy to za dvě minuty nemůže stihnout. Dřepnul si napostel, aby si nazul boty. Posraný tkaničky! Ty mu zabraly nejvíce času. Hotovo. Košili, opasek, baret. Už byl hotov. Vystřelil z místa jako raketa. Rozběhl se tmavou, ponurou chodbou o patro níže, po širokém schodišti. Ocitl se v další chodbě, pak utíkal znovu po schodech, doleva a… už stál před dveřmi. Zaklepal a vešel dovnitř. Celý udýchaný se našponoval jako pravítko a zasalutoval.
,, Poručíku Majerová! Vojín Hojer nastoupen dle vašeho rozkazu!“
Poručík Majerová stála zády k němu a koukala se z okna. Ruce měla zkřížené za zády, nohy roztažené na šíři ramen. Ticho. Majerová se otočila. Pomalu a vytřeštila na něho jasně, smaragdové oči, které na něho zíraly z přítmí, jako oči hladové šelmy. Poručík se podívala na své hodinky. ,, Pozdě. Skoro o dvacet vteřin.“ Hojer na sucho polkl a na čele mu začaly rašit krůpějky potu. Majerová mu vykročila naproti. Měla na sobě těsné, zelené tričko, maskáčové kalhoty a na nohou měla obuté dokonale vyleštěné kanady. Psí známky na její hrudi se zlověstně zatřpytili.
,, Doufám, že je ti jasné, že tě budu muset přísně potrestat…“
,, Ano vím“, odvrátil svůj zrak k podlaze.
,, Však dobře víš, že tvá paní nesnáší nedochvilnost, tak proč jí to děláš?“
,, Promiňte, paní. Napravím to.“
Majerová se zlověstně zařechtala. Až mu z toho smíchu sjela strachy po kořeni nosu slaná kapka.
,, I kdyby si to trénoval sto let. Nikdy! Rozumíš ty nicko?! Nikdy to nezvládneš!“
,, Ale má paní, já…“
,, Zmlkni ty zmetku! Z toho se nevykroutíš! Tohle si slízneš!“
Poručík Majerová byla velmi přísná paní. Nejpřísnější, jakou kdy měl. I když nebyla zrovna úkázkový prototyp krásné ženy, pořád patřila k tomu lepšímu, co v armádě kdy viděl. Byla tvrdá a strašně moc přísná. Hrozně moc ho ponižovala. Jednou mu řekla, že ho umučí k smrti. Od té doby věděl, že našel tu pravou paní. Jedině ona měla právo rozhodovat o jeho nicotném životě. Přistoupila k němu. Byla jen o kousíček menší, než on. A to měřil mětr osmdesát pět. Rty měla namalované sytě rudou barvou. Zešílel by z nich. Určitě ano. Srdce mu bušilo strachy a vzrušením, jako zvon. Chytila ho za ústa a namáčkla ho na stěnu.
,, Přestaň na mě takhle čumět! Vždyť víš, že paní nezná slitování! “
,, A teď svou paní hezky pobavíš. Dneska mě nehorázně nasral jeden nadřízený. A za to mi zaplatíš, svojí krví!“
,, Ne to ne má pání, prosím ne!“
,, Ty mi budeš ještě odporovat?!“
Majerová vzteky zrudla. Tušil, že bude zle. Vzrušením málem nedýchal. Nakopla ho kolenem do podbřišku. Skácel se k zemi s bolestným vyjeknutím. Jedním trhnutím mu rozškubla košili. Knoflíčky se rozlétli do všech směrů. ,, Sundej si to. Pak si vytáhni opasek a otevři hubu!“, nakázala mu. Udělal to. Klečel na kolenou, svlečený do půl těla a s pusou otevřenou do kořán ji nabízel srolovaný pásek. Majerová mu jej vytrhla z ruky a obtočila si jeho konec kolem dlaně. Druhou rukou mu naládovala do úst kalhotky. Hojer vzrušením zakňučel.
,, A koukej držet hubu zlato nebo tě seřežu, že jsi to ještě nezažil. Ty kalhotky jsem nosila celý den, tak doufám, že ti příjdou k chuti!“
Sotva to dořekla, ocelová přazka opasku rozštípla chladný vzduch a praštila ho do zad. Vyjeknul bolestí. Skrze kalhotky, to ale znělo jen jako přidušené hýkání. Nákazala mu, aby si dal ruce za hlavu. Potom ho bila přes zádá a několik ran dopadlo i na jeho osvalené břicho. Za pár minut měl pocit, jako kdyby mu někdo polil tělo náplní do zapalovačů a škrtl. A ona nepřestávala. Bila ho jako pominutá. Bolestí se svíjel do všech stran, jako had. Penis mu stál vzrušením jako ocelová tyč. Zasloužil si potrestat. Věděl to. Jeho paní vždycky věděla, co je pro něho to správné. Byla tu nula, byl míň než červ. Troska. Ubožák.
Když přestala, měl záda v jednom ohni. Nechala ho asi minutu, aby si odpočinul. Oddechovala vzrušením. Obcházela ho v malých kruzích a přemýšlela, jak s ním ještě naloží. Hojer se bolestí zapřel dlaněmi o podlahu. Nyní klečel na všech čtyřech. ,, Srabe. Je mi z tebe na blití“, zapřela se špičkou boty o jeho bok a srazila ho k zemi. Potom mu poručila, aby se zvedl a postavil do pozoru.
,, Jak to, že ti stojí pero?! Copak jsem ti to povolila?“
Hojer začal skrze kalhotky něco žvatlat, švihla ho dvakrát přes břicho. Tam ho to bolelo úplně nejvíc, až se prohnul v pase. Ale okamžitě se zase narovnal. Pak k němu přišla ze zadu a začala mu rozepínat poklopec. Celý se třásl strachy. Šeptala mu do ucha, že se nemusí bát. Že to bude zase dobrý. Protože i když je to neschopnej trotl, paní má pro něho přeci jen malinkou slabost. Svlékla mu kalhoty. Hladila mu ramena, hruď i šíji. Pohled na jeho sešvihaná záda způsobil, že začínala tam dole pěkně vlhnout.
,, A teď tě paní hezky omrdá.“
Dotáhla ho ke stolu. Svlékla mu trenky a kochala se pohledem na jeho pevnej zadeček. Sevřela mu půlky do dlaní a začala mu ten zadek pomaloučku masírovat. Hladila ho něžně po zadku a při tom ho kousala do krku. Slastí vrněla jako malé kotě. Za to Hojer ponížením už zase vystavoval. ,, Teď budeš hezky držet, protože paní dostala chuť na tvůj nechutnej zadek!“ Pleskla ho přes půlky opaskem. Okamžitě mu na něm vyrašily rudé šrámy. Položila mu na stůl krém v pomačkané tubě. ,, Namaž se, dělej!“
Mezi tím, co si mazal svůj anální otvor, nasadila si pás s dlouhým robertkem. Nenechala ho ani to dokončit. Roztáhla mu nohy, přitiskla k němu svůj podbřišek a strčila a zasunula mu ho do zadku. Hojer se bolestí prohnul, jako luk. Opět několikrát vyjekl. Chytila ho kolem pasu a začala přirážet. Tvrdě. Píchalaho nekompromisně, jako nadrženej čokl, píchá fenu. Hrneček od kafe položený na stole se rozdrnčel. Stojan na tužky se převrhl. ,, Jak se ti to líbí ty hajzle?!“ Mrdlala ho do zadku asi deset minut. Chvílemi měl pocit, že mu to musí snad roztrhnout střeva. Čím víc skučel, tím tvrději přirážela. Ke konci už nemohl. Strašně to bolelo. Tohle bylo největší ponížení, o jakém kdy snil. Kalhotky mu začaly na půl viset z úst. Majerová mu je tam hezky zase nasoukala. Dřevěný stůl skřípal a vrzal. Několik tužek se skutálelo na podlahu…
,, Teď si lehni na záda!“, přikázala mu, když ho přestala šoustat.
Udělal to bez řečí. Byl v sedmém nebi. Adrenalin, který mu proudil v krvi způsobil, že ani nevnímal bolest svého rozmrdaného zadku. Ona si svlékla kalhoty. Dřepla si nad jeho hlavu. Strčila mu prsty do úst a vyndala mu kalhotky. Byli celé uslintané a zvlhlé. Znechuceně je odhodila stranou. Přiložila si dva prstíky na kundičku a hezky si ji roztáhla. Byla pěkně nalitá a úplně vyholená. ,, A teď se ze svojí paní hezky napiješ! A běda ti, jestli ti uteče jen jediná kapička. Sotva to dořekla jeho ústa začal ovlažovat teplý proud zlatavé moči. Hojer mrskal jazykem ze strany na stranu a polykal o sto šest. Jen aby udělal radost své paní. Několik kapek mu přeci jen vyteklo koutky úst. ,, A teď svoji paní hezky očistíš.“ Přitiskla mu broskvičku na ústa a on ji začal pečlivě a vášnivě olizovat. Ona sama už nebyla daleko k orgasmu. Třela mu buchtičku o jeho pusu. Hojer ji lízal a sál poštěváček. Pak zaklonila hlavu a hlasitě zasténala. Sotva se vypořádal se zlatým deštěm, už zase hezky polykal šťávy rozkoše, své paní. Do poslední kapičky. Přesně tak, jak mu poručila…
Potom mu povolila, že se může obléknout. Neopovážil se ji pohlednout do očí. Poníženě své paní poděkoval a na znamení úcty ji několikrát políbil špičky bot.
,, To stačí! vypadni už. Jsem unavená. A ty kalhotky si můžeš s sebou odnést. A dovoluji ti, že se do nich můžeš vystříkat. A teď táhni ty nulo!“
Hojerovi se štěstím rozzářili oči. Popřál své paní hezkou dobrou noc a vycouval ven.
A už zase utíkal po schodech. Na nejbližšší záchod. V rukou třímal vlhké kalhotky své královny a už se nemohl vzrušením dočkat, až se tam do nich vystříká.
Teprve pak si bude moc jít lehnout, po náročném dnu…

Povídky, co by se mohly líbit:

    None Found