Ano, dva roky vojenské základní služby byly pro mnohé z nás, kluky v největším rozpuku traumatizující. Pravda, když dneska sleduji ty současné mlaďasy, říkám si, že vojna by jim slušela, protože mi připadá, že ty co vídám ve svém okolí si nejen ničeho neváží, ale nechce se jim ani makat a navíc své rodiče, kteří je živí, ještě zatěžují svým chlastáním a nebo dokonce fetováním. Zkrátka, asi jsme byli jiná generace. My mysleli na holky, oni na hrací automaty. Pro nás byl chlast prostředkem k navedení atmosféry, případně povolnosti, kdežto dnešní mladí mají chlast a fet za své životní krédo (alespoň mi to tak připadá).
My museli holky svádět a více či méně dobývat a ty dnešní patnáctky si o šoustání přímo samy řeknou. Dnes si dva na diskotéce nejdříve zašoustají a teprve pak se ptají, jak se ten druhý jmenuje.
Vojna byla sice zelená pakárna, ale my, kteří jsme jí museli po ty dva roky absolvovat, jsme alespoň poznali stovky lidských povah, podoby lidské blbosti a konec konců jsme se naučili určité samostatnosti. Dnes po letech si se svými „bývalými spolubojovníky“ rád zavzpomínám na našich občasných srazech, křivdy dávno vyprchaly do zapomnění a zůstala jen prožitá sranda. Na co mohou zavzpomínat ti, co na ní nebyli? Jistě, pro většinu z nás byly dva roky vojny též dvouletým sexuálním půstem, dvěma roky intenzivní autoerotiky s ohonem na ruční pohon, ale když se chtělo nebo když bylo trochu štěstí, nemusela ani základní vojenská služba zůstat obdobím neplodné jalovosti.
Na vojnu jsem narukoval do Prostějova k VÚ3412 do tzv. jezdeckých kasáren dne 1. dubna 1979. Hned na druhý den nás asi třicet poslali v doprovodu jednoho lampasáka vlakem do Klecan u Prahy na tamní poddůstojnickou školu, aby se tu z nás během půl roku stali radisté a radiodálnopisci.
Po absolvování jsem se stal radistou III. třídy a byl jsem spolu se 6 dalšími kluky převelen k bojovému útvaru s krycím číslem VÚ 6900. Úplně přesně to byl 25. prapor RTZ na vojensko-civilním letišti Mošnov, které se nachází asi 20 km na jih od Ostravy. Zde bázovaly 8. stíhací letecký pluk a „náš“ 1. dopravní letecký pluk. Tady jsem strávil zbývajících 18 měsíců své vojny, tedy od konce září 1979 do března 1981.
Jako radista jsem byl přidělen na tzv. přijímací středisko, jež se nacházelo v baráku naší roty B. Protože 24 hodinová služba radisty (ve dvojici) byla považována za specializovanou a psychicky náročnou, byli jsme osvobozeni od ostatních služeb jakými byly služba v kuchyni, na bráně, na rotě nebo strážní služba.
Každé tři týdny jsme museli absolvovat povinné stříhání, které však neprováděl, jak bylo možná zvykem jinde, nějaký zaučený holič z řad příslušníků roty, ale profesionální plukovní holička, civilní pracovnice paní Šupková, křestním jménem Věra. Byla to manželka náčelníka autoparku našeho praporu, kapitána Karla Šupky.
Šupkovi bydleli v panelákovém 3+1 na lampasáckém sídlišti v 5 km vzdáleném Příboře. Nevím proč, ale kluci jí přeznívali Šupkunda. Přitom si nepamatuji, že by s někým něco měla. Možná dříve, ale žádné zkazky o tom nešly a nakonec, pro mne jako nadrženého vojcla, by to bylo jen doporučení.
Ta ženská měla v době, kdy jsem tam byl převelen asi 34 let. Byla to normálně hnědovlasá, ale odbarvená „kysličníková“ blondýna. Účesem, vizáží a vlastně i figurou byla dost podobná herečce paní Jaroslavě Obermaierové hrající učitelku Zikovou ve filmu „Marečku podejte mi pero“ z roku 1976, jen ty brýle neměla.
V reálu byla asi 165 cm vysoká, prsa tak dvojky, i ten její sportovní krátký účes seděl, jen měla větší zadek, širší boky, stehna a vyklenutější břicho než paní herečka a také asi byla o něco málo starší. Však už byla mamkou dcery Moniky(14) a syna Káji (12). Nikdy mne nenapadlo, že zrovna tuhle ženskou jednou v létě přefiknu, jejímu starýmu nasadím kapitální parohy a budu s ní mít dítě. Ale abych nepředbíhal. Pochopitelně se Šupkunda stala jednou z mála mých živých inspirací při honění si péra a vyprazdňování svých semenných žláz.
Kdykoliv nás přišla na rotu stříhat, většinou se to odehrávalo na PVSce, někdo u toho byl, ale i přesto se se mnou bavila tak nějak jinak. Chválila mé husté tvrdé a tmavé vlasy, mé dlouhé řasy, které by mi prý mohla závidět lecjaká ženská, snažila se zavést rozhovor na téma „já a holky“ a párkrát mi řekla, že prý jsem „hezkej kluk.“
Jednou jsem byl na marodce s angínou a tak jsem stříhání prošvihl. Když jsem se vrátil z marodky, velitel roty mi hned nařídil, zajít si po zaměstnání za holičkou do posádkového holičství, které sdílela s ještě jednou postarší kolegyní. Ta měla na starosti pro změnu vojáky 8. stíhacího leteckého pluku. Od výkonného praporčíka jsem vyfasoval kupónek na stříhání a tak jsem tam zašel.
Tehdy jsme spolu měli takový důvěrnější familiérnější rozhovor, takže mi prozradila, že dcera chodí do osmé a syn do šesté třídy, že její starý je buď furt na rybách, nebo se placatí v garáži na okraji města a tam se stále vrtá v jejich postarším Renaultu R8, takže s ním moc zábavy není. Už tehdy, když mne stříhala zpředu, se mi tak nějak divně jakoby nechtěně otírala rozkrokem, napasovaným v bílých kalhotách riflového střihu o mé koleno a její kozy skryté pod svetříkem jsem měl skoro u nosu.
Tehdy jsem si ale nic nedovolil, protože jsem byl vyplašený a snad jsem v sobě nenašel dostatek smělosti. Tak plynuly měsíc po měsíci až nadešel srpen roku 1980. Opět jsem se nějak vyhnul stříhání a opět jsem dostal pojeb od velitele roty s příkazem jít se dát ostříhat.
Jenže to bylo den před odjezdem na pětidenní vojenské cvičení celého pluku o němž se už nějaký čas mluvilo, přestože to mělo být utajeno. Skutečně následující den, bylo to v pondělí, byl v půl páté ráno vyhlášen bojový poplach. Celá rota, až na dva poplachové dozorčí roty a tři radisty, mezi nimiž jsem byl i já, odfrčela z autoparku k Vyškovu na tzv. záložní polní letiště.
Já se spolu se dvěma kolegy musel střídat po osmi hodinách ve službě na přijímacím středisku. Byl to veget. Na rotě ani noha, 8 hodin cvičných radiotelegramů v morzeovce, 8 hodin spánku a 8 hodin přípravy do další služby.
Hned jak rota a potažmo celý náš prapor opustil Mošnov, vydal jsem se po službě odpoledne do holičství. Paní Věruš tam byla sama, protože její kolegyně byla na dovolené.
Zase jsme vedli žoviální řeči, zase se o mne tak otírala a přičemž mě pochválila, jak jsem pěkně opálený. Prozradil jsem jí, že jsem tak opálený nejen v obličeji a na krku, ale i po celém těle, protože se v době mezi obědem a nástupem do služby chodím opalovat na Adama.
Ptala se kam a já na to, že do toho borovo-březového lesíka, který je mezi cvičnou loukou za našimi rotami a skladištěm PHM.
„Přijďte tam zejtra, já tam budu. Teď je krásný počasí, manžela máte na cvičení, ste doma jen s dětma… Nebo ty sou asi na prázdninách, že jo?“ prohodil jsem, načež ona mi potvrdila:
„Věrka s Kájou jsou na táboře a vrátí se až za dva týdny“ (tehdy se na tábory jezdilo na tři neděle).
„No tak vidíte… Nic vás doma nedrží, nikdo vás nokontroluje, teď ste pár dní svou paní, tak přijďte dát taky sluneční koupel… Nebojte, tam nepáchne živá duše a protože je to tam hustý, není tam vodnikud vidět… Nebo se stydíte?“ já na to provokativně.
„No…já nevím, jestli se to hodí…“, váhala.
A tehdy to do mne vjelo… Prostě jsem odhodil zábrany a oběma rukama jsem ji chytl přes ty její bílé těsné kalhoty za prdel a přitahujíc si ji k sobě jsem začal jsem ze sebe vášnivě sypat:
„Pani Šupková, vy ani nevíte, jak na vás myslím! Vy se mi totiž šíleně líbíte, vy ste prostě ženská podle mýho gusta! Hrozně moc mně přitahujete… Přiďte tam zejtra… Hrozně vás chci!!!“
„Co blbneš?! Ty ses zbláznil… Jsem o dost starší než ty a jsem vdaná… Co to do tebe vjelo??? Kdyby sem teď někdo přišel, co by si asi pomyslel? A kdyby se to dozvěděl Karel, oba by jsme měli ze života peklo! Ty tady na vojně a já doma, tak měj rozum!!!“
Když jsem z jejího holičství odcházel, cítil jsem se jako spráskaný pes, ale i přesto jsem se mezi dveřmi otočil a řekl:
„Každopádně já tam zejtra budu. Kdybyste se přece jenom rozhodla, že tam tak po jedné odpoledne zajdete, tak zavolejte: Luďku! A já se vám ozvu. Holičství můžete zavřít, protože teď, když skoro všichni vodjeli na to cvíčo, tak asi stejně nemáte do čeho píchnout,“ dodal jsem a vilně jsem pomyslel, že zato já bych si rád píchl do ní.
Přiznávám, že jsem si od své nabídky moc nesliboval. Nečekal jsem, že by se rozhodla tam za mnou skutečně zajít. Dokonce jsem si vyčítal, že jsem to asi přehnal. No jo… Do ženské hlavy nikdo nevidí a neví, co se v ní může odehrát. Možná to považovala za vzrušující dobrodružství, za možnost vybočit ze zaběhnutého manželského stereotypu, možná jí její manžel něco provedl a chtěla se mu tak třeba pomstít, nebo jsem ji prostě zblbl a ona jen nevěděla, co se s ní děje. Třeba jsem se jí fakt líbil…? Prostě, když kocour není doma…
Následující den bylo úterý a na mne připadla služba radisty na přijímacím středisku u radiostanice R118 od 16:00 do 24:00. Hned po obědě jsem juchal z posádkové jídelny na rotu, sebral spacák a jen v trenclích a tílku jsem si to štrádoval přes louku do „svého“ lesíka. Kolega na PS i dozorčí věděli, kam jdu, protože jsem jim to musel pochopitelně v té mimořádné situaci sdělit, kdyby se něco dělo.
Dorazil jsem na ten svůj malý zatravněný plácek, nějaké 3×3 metry, obklopený asi čtyřmetrovými borovičkami a břízkami, rozzipoval jsem spacák, roztáhl ho jako deku modrozelenou vložkou nahoru, stáhl trencle i tílko a uvelebil jsem se na něm se vší blažeností z toho vyplývající. Jak říkám, Šupkundu jsem prakticky nečekal.
Ležel jsem tam možná hodinu, možná jen třičtvrtě a lehce jsem zaklimbl. Najednou mne probralo šustění listí a polohlasné:
„Luďkůůů, jseš tuůůů?!“
Sedl jsem si a rozhlížel se vyjeveně jako rorejs, když se znovu ozvalo:
„Luďkůůů…“
Srdce mi radostně poskočilo a okamžitě jsem zareagoval:
„Tadyyy…tady sem!“ Tak přece jen…
Chvilku jsem ji musel hlasem navigovat, když v tom se rozhrnuly listím obalené březové větve a holička Šupková se ocitla na mém tajném ramlplace. Protože jsem se jaksi nezakryl v rozkroku, rozpačitě koukala na moje ochlupené ohambí a zatím měkkého vrabečka.
„Tak tady se opaluješ?“ pronesla rozpačitě.
„Nestůjte tu nade mnou a posaďte se“, pokynul jsem jí.
„A taky si vodložte, ať se před vámi nemusím stydět“, dodal jsem.
Měla bílou halenku bez rukávu, tak si ji rozepnula a vysvlékla a vystavila mému pohledu kozy napresované v podprsence. Pak si rozepjala zip svých bílých džínsů, vyzula sandále a kalhoty rovněž vysvlékla. Pod nimi měla elastické stahovací kalhotky sahající jí nahoře až k pupíku.
„To je všechno?“ nedalo mi to. „Já tu jsem nahej, tak buďte taky!“ skoro jsem jí přikázal.
„Ale co když někdo přijde?“ opáčila se starostlivě.
„Nepřijde“, uklidňoval jsem ji a v údu jsem už cítil jak se mi nalévá krví.
„No, já nevím… Mě je to blbé…“ ošívala se.
„Už ste přece velká holka, tak se snad přede mnou nestydíte, nebo snad jó?“ hecoval jsem ji. Zdráhavě si tedy rozepnula podprdu, stáhla ji ze sebe a odhodila na kalhoty.
„Máte krásný prsa. Na ženskou, která už dvakrát rodila sou parádní“, zalichotil jsem jí.
„Ale jdi“, hlesla v rozpacích.
„Můžu si na ně sáhnout, vzít je do ruky?“ dovolil jsem si asi příliš. A taky jó. Úplně ztuhla.
„Ale Luďku, když…já nevím…“ , zablekotala nervózně.
Nečekal jsem na dovolení a prostě jsem vztáhl ruku a už jsem jeden z prsů držel v dlani. Přidala se i druhá ruka a už jsem ji držel za obě. Trochu s sebou trhla, ale bez odporu a protestů snášela mé hlazení, potěžkávání, jemné hnětení prsů a také obkružování bradavek, které se jí začaly rychle zdvíhat a měnit barvu z růžové do růžovorudé.
„Lehněte si… Nebojte, já vám teď budu dělat dobře…“ zašveholil jsem vášnivě a silou svých paží jsem ji svalil vedle sebe na záda. Celou dlouhou čtvrthodinu jsem se věnoval ručně i ústy jejím ňadrům, přičemž ona se vlnila, slastně vzdychala, prsila se a stále říkala, jak je to příjemné, že její Karel si s ní už dlouho takhle nehrál a tak.
Pták mi stál jak prohnutá svíce a stále mi připomínal, o co mi ve skutečnosti jde. Šupková se tetelila blahem a její prsa jakoby trochu získala na objemu i tuhosti, byť s prsy mladé holky se to srovnat nedalo. Využil jsem toho, že ztrácela takříkajíc půdu pod nohama a rukou jsem jí neodbytně zajížděl na břicho, snažil se jí dostat pod elastické kalhotky. Třikrát nebo čtyřikrát mi dala ruku pryč, ale na pátý pokus jsem se jí prsty dostal až na obrostlý a poněkud masitý Venušin pahrbek.
„Sundej si je…“, přešel jsem tak nějak automaticky na tykání.
„Tam né…!“ hlesla polohlasně odmítavým tónem.
„Co se bráníš…? Dyť to chceš jako já!“ řekl jsem jí na to.
„Proč jinak by si sem za mnou chodila? Sáhni, jak mi stojí…“ přisadil jsem a vzal jí ruku, do které jsem jí vložil svou ztopořenou klobásu.
„Ježišmarjá!“ vyhekla skoro polekaně a zároveň překvapeně, ale aniž bych ji pobízel, jala se mi jej prozkoumávat a jezdit po něm až dolů ke koulím, které si rovněž ohmatala. Pak po něm zase vystoupala nahoru a přetažením předkožky mi obnažila celý žalud.
„Ten je tvrdý…a horký…a velký…“, pronášela obdivně. Myslím, že to byl zlom, který ji nakonec svedl, argument, jež ji zviklal, který v ní potlačil sebereflexe, morální zásady a asi i všechna předsevzetí s nimiž za mnou šla. Naopak v ní začala vítězit živočišnost a zvědavost, protože najednou sama od sebe řekla:
„Tak dobře, já se tedy vysvleču do naha jako ty, ale nesmíš se na mě hladově vrhnout! Můžeš mě jen dráždit na prcině, ale nic víc!“ Na to se hned posadila a vysvlékla se z těch stahovacích gatěk, takže se přede mnou objevilo její bílé, od porodů trochu uvolněné a mírně zjizvené břicho a pod ním její hustě chlupatý hnědý trojúhelník.
„Dráždi mě, ale jen rukou… Penisem do mě ale nesmíš!“ vymezovala si podmínky.
Rozevřel jsem jí nohy, přesunul se mezi ně a zůstal tam v tureckém sedu. Pak jsem si ji za nohy přitáhl tak, že se její velký výstavní zadek ocitl v mém klíně, zatímco mi svými širokými svalnatými stehny objala boky. Takto vystavená mi dávala svou kundu v plen.
„Co chceš dělat?“ zeptala se poněkud vystrašeně, ale to už jsem jí pravou rukou hladil břicho a Venušin pahrbek, kdežto prsty levé ruky jsem se začal mazlit s její kundou na pyscích a hlavně mezi nimi. Šupková rychle dýchala, slastně vrněla a na kundě byla v mžiku mokrá a kluzká. Vlnila se v bocích, občas mne sevřela stehny, jak je tu a tam v návalu prožívané rozkoše zatnula.
Zajížděl jsem jí dvěma prsty do pochvy a prsty druhé ruky jsem jí začal masírovat poštěváček. To už se jí dech úžil a tajil, aby se pak měnil v polohlasné vzdechy a steny, přičemž slastné křeče i nadále ovládaly její svalstvo. Aniž si toho všimla, vzal jsem do ruky svůj stále ztopořený penis a podařilo se mi ho s té náročné poloze alespoň dostat k její kundě a žaludem se jí dotýkat pysků. Dál už to ale nešlo, protože mi to turecký posed nedovoloval.
„Můžu ho do tebe kousek strčit?“
„Ježiš, to nééé!“ vyjekla panicky.
„Jen kousíček…jen žaluda… Jen kousíček ho tebe strčim, trochu si ho smočim a hned ho zase vytáhnu…“, žadonil jsem jak sexuální loudil.
„No…já nevím…Mám z toho strach!“ ona na to.
„Z čeho?“ podivil jsem se, ale vůbec jsem se jejímu strachu nedivil, protože jsem rozhodně jen u „kousíčku“ zůstat nechtěl.
„Nemáš prezervativ a já nejsem vůbec chráněná!“ zaargumentovala.
„A jak to děláte s manželem? S prcgumou?“ vyzvídal jsem.
„No…jednak on toho moc nenasouloží a když, tak si dává pozor a včas to ze mě vytáhne a vystříká na břicho,“ přiznala.
„No vidíš, tak já ho taky včas vyndám,…“ sliboval jsem splnění nesplnitelného ve snaze uklidnit ji.
„No tááák… Nedej se prosit… Bude se ti to líbit“, viklal jsem ji a podporoval svá slova neustálým drážděním jejího poštěváčku, což zabíralo.
„Tak…tak dobře, ale opravdu jen na krajíček,“ ustoupila.
„Ale musíš mě do sebe pustit,“ já na to.
Bez řečí hodně zvedla stehna, až jí vylétla chodidla proti slunci a kolena dala hodně daleko od sebe. Nelenil jsem a hned jsem šel z tureckého posedu do kleku, vzepřel jsem se nad ní na pažích a penisem jsem hned začal šátrat mezi jejími zvlhlými a roztažením stehen rozevřenými pysky. Žalud si sám našel cestu a sklouzl kam měl, takže dřív, než se stačila nadechnout, ve vteřině jí projel kundou až k děloze a ona ho rázem měla v sobě úplně celého.
„Jéééé!!!“ vyjekla hlasitě, když jsem na žaludu ucítil tuhost její pružné dělohy.
„To není kousek…!!!“ zabědovala poplašeně.
„Aspoň teď máš v sobě pořádnej ocas mladýho, zdravýho a nadrženýho vojáka“, okomentoval jsem to s ironií a ještě dodal:
„A jak ti tam sluší!“
„To…to jsem…ale nechtěla,“ zabědovala pode mnou znovu holička Šupková, když jsem ho trochu povysunul a pak opět zarazil až po koule. Myslím, že velice rychle rezignovala a podvolila se nevyhnutelnosti situace, jen mi neustále ustrašeně zdůrazňovala:
„Ale musíš být opravdu opatrný a včas ho ze mě vyndat! Teď někdy to mám,…“ ale to už jsem nevnímal a to, že to teď někdy má, nejspíš měla na mysli plodné dny nebo možná přímo ovulaci, mne spíše jen více rozdráždilo, jako pověstný rudý hadr býka v koridě.
„Neboj…“, hlesl jsem, ale ve svém nitru jsem byl už dávno rozhodnut, že jí tu plodnou dělohu pěkně vystříkám, ať už chce nebo ne. Nadržený jsem na to byl až běda. Přirážel jsem do ní pomalu, ale hlubokými šťouchy a vychutnával jsem si to. Šupkunda měla zavřené oči, otevřená ústa, rychle dýchala a hlavou mlela sem a tam. Prsa se jí vlnila s každým mým přírazem a z úst jí vycházely přidušené, jakoby sípavé emoční projevy, které nebudu popisovat.
Já z toho byl sedmém nebi. Vždyť jsem mrdal holičku Šupkovou na které by si smlsnul nejeden vojáček. Naše sliznice po sobě klouzaly, bylo zřetelně slyšet mlaskavé zvuky vzorně spolupracujících pohlaví a v mých slabinách stoupalo tetelivé napětí. V žaludu mi trnulo čím dál víc a já věděl, že moje chvíle se kvapem blíží. Snažil jsem se moc nepřidávat na tempu, aby se zrychlováním nevyděsila a nezačala trojčit.
Dokonce jsem mírně zpomalil, ale stále naléhavěji jsem jí zatlačoval pružnou dělohu dál do břicha Pak už se ten proces rozjel jako nezabržděný vagón ze svahu a nešel zastavit. Těch pár vteřin před mým vyvrcholením a samotné vyvrcholení, to byla prostě pohádka. Najednou se ve mě všechno sevřelo, křečovitě se mi stáhly hýždě, konečník, břišní i stehenní svaly… Abych neprozradil co se děje, dál jsem pomalu zasouval a tak Šupková ani nevnímala záškuby mého ejakulujícího penisu, ani semeno, které ji zaplavovalo pochvu.
Dál jsem předstíral přirážení a přitom jsem holičce plnil kundu. Mám-li popsat, co jsem prožíval, přirovnal bych to asi k tomuto:
Když se to blížilo, bylo to jako mléko v hrnci na plotně, co se svařuje pod pokličkou. Nejdřív se to jen tak převalovalo, sem tam bublinka, ale pak se to rozjelo, teplota stoupala a s ní i mléko a nakonec to shodilo poklici a už to nikdo nezastavil., Mléko (semeno) se valilo všecko ven, koule mi to přitáhlo k tělu, že se málem vcucly do břicha, někde mezi varlaty a prostatou jsem cítil, jak se to všecko napíná, jak se všecky ty chámovody plní, jak si to hledá cestu, jak to horce postupuje s větším a větším tlakem, pak to někudy vletělo do močové trubice a to byl teprve ten správný hukot. Bylo to jak píst ve vzduchovce, v žaludu to bylo coby dup, roztáhlo to ústí a letělo to z penisu ven jak z laufu a rovnou do ní, do její kundy a možná i do její zralé plodné dělohy, jako osivo na nakypřený a prohnojený záhon.
Po vystříkání mi ocas tak změkl jen tak z jedné třetiny, ale jen na chvilku, protože brzy se zase dostal do formy a já pokračoval v kopulačních pohybech, zbrocen v slunečním horku potem. Měl jsem štěstí, že asi deset či patnáct vteřin před tím, než na mne přišlo vyvrcholení druhého čísla, přišel orgasmus i na Šupkovou. Tedy ono už to na ni šlo nějakou chvíli před tím.
Najednou začala přerývaně dýchat, chvilkami zatajovat dech a pak zase funět, začala z ničeho nic víc a víc přirážet celou pánví proti mému ocasu, čímž mi hodně nahrávala. Také její hlasové projevy, přestože byly nesrozumitelné, byly hlasitější. Pak najednou ze sebe začala vyrážet s každým přírazem do děložního čípku:
„Jee…jeee…jéé­éé…Jééééééééé!!!“ a to už se vzepjala a nehty mi zaťala do paží, vytřeštila oči a na chvíli ztuhla v úžasu. Ještě párkrát hluboký zásun, pak jsem ho z ní prudce vytáhl a začal ji stříkat na břicho.
Oba jsme to pak ještě chvíli rozdýchávali, než se hlavně ona vzpamatovala a vrátila z nebe na zem do reality.
„No teda…To bylo…Se mnou se všechno točí… To je hrozné… Co jsme to udělali…“ brebentila nesouvisle a stále jako by byla v nějakém Jiříkově vidění. Teprve po chvíli se dostala do normálu. Otřela si kapesníkem nejprve olepenou kundu a pak mokré břicho.
„Nestříkal jsi do mě, že né?!“ zeptala se podezíravě.
„Né, dyť vidíš, že to máš na břiše“, mlžil jsem.
„No, já že toho ze mě teče nějak moc!“ řekla nedůvěřivě.
„Dyť si tekla jak vodovod“, já na to.
Utřela si i břicho, koukla na hodinky a poděšeně vyjekla:
„Jéžiši, to už je tolik? Musím rychle zpátky do holičství, aby nebyla nějaká stížnost!“ načež se začala soukat do svých elastických kalhotek, pak do bílých džíns, podprsenky a nakonec do halenky. Pak se protáhla prohnutím v kříži a řekla:
„Nezlob se, ale tohle se vůbec nemělo stát. Měla jsem mít dost rozumu a nechodit sem. No, stalo se, tak jen doufám, že budeš diskrétní a hned se tím nebudeš chlubit kamarádům!?“
„Neboj, zůstane to mezi námi až do hrobu!“ dušoval jsem se.
„Tak fajn. Jo…a taky mi před ostatními netykej, ano!? Mnohým by to mohlo být podezřelé!“ řekla pragmaticky.
„Spolehněte se, paní Šupková…Nebo soudružko?“ rýpl jsem si.
„Pitomče…“ ušklíbla se a dala mi malý přátelský záhlavec, načež rozhrnula větve a chvatně odcházela.
Díval jsem se za ní a měl jsem radost, že je plná mých spermií, které si v sobě odnáší jako výslužku. Následující dny jsem ji ještě v marné naději očekával, ale už nikdy nepřišla a já ji ani nevyhledával. Pro mne to bylo příjemné zpestření základní vojenské služby a pro ni to byl asi úlet, za který se nejspíš styděla.
Když nás opět na PVS stříhala v září, chovala se ke mě stejně jako k ostatním. Už jsem pro ni byl zase jen jeden ze šedesáti vojáků roty B. Ani se nesnažila se mnou nijak bavit a dokonce se mi zdálo, že je na mne jakoby nasraná. Zeptat jsem se ji ani nemohl, protože tam byl přítomen i výkonný praporčík a nás velitel čety.
Říjnové stříhání bylo obdobné. Nezdála se sice nasraná, ale spíš zaražená, tak nějak bez nálady, jakoby jí uletěly včely. Všechno se mi vyjasnilo až v listopadu, když se začala paní Šupková nějak kulatit a jakoby otékat ve tvářích. Bylo to jasné… Byla těhotná. Bylo to ale moje dílo, nebo jejího starého? To mi pak vrtalo hlavou až do konce března 1981, kdy jsem byl propuštěn do civilu.
Celou tu zimu jsem ji mohl vídat nejen při pravidelném rotním stříhání, ale i mimo ně, třeba když s kolegyní chodila na oběd do lampasácké jídelny a sledovat, jak jí utěšeně narůstá břicho i jiné partie. Přiléhavé džínsy musela vyměnit za těhotenské šaty. Na druhé straně kapitán Šupka chodil jako páv, byť s neviditelným parožím.
V den propuštění do zálohy jsem považoval za slušnost zajít do holičství, abych se s paní holičkou rozloučil. Asi jsem byl jediný. Byla tam sama, protože její kolegyně si ten den vzala kvůli něčemu volno. Když jsem jí podal ruku a chtěl dát pusu, podívala se mi z očí do očí a zeptala se:
„Luďku, a teď se mi přiznej…! Tys to do mne tehdy pustil, že jo?“
Nemělo cenu zapírat a tak jsem přikývl a řekl po pravdě:
„Jo, první číslo do poslední kapky.“
„Tyyyy…“ zavrčela a rozpřáhla se k facce, ale jen náznakem a pak řekla:
„Já hned věděla, že tohle je tvoje práce,“ načež si pohladila své sedmiměsíční břicho. „No neboj, já nic po tobě nechci, ale nejezdi sem, nevyhledávej mě a zapomeň na mě, jako zapomenu já na tebe…! A teď zmiz, ať už tě nevidím!“ a ukázala na dveře.
Že mám od 14. května 1981 syna (jak se jmenuje, ani nevím) mi napsal o půl roku mladší kámoš Venca, který se mnou sloužil na přijímacím středisku. Byl totiž jediný, kterému jsem na vycházce u piva vyzvonil, proč je Šupkunda těhotná a poprosil jsem ho, aby mi napsal, co se holičce narodilo. Dozvědět se takovou věc nebyl problém. Veškeré narozeniny, svátky i narození potomka se na štábu v lampasáckém kruhu vydatně oslavovaly. Oslava narození třetího „Šupkova“ dítěte se pochopitelně nemohla přejít jen tak, takže celý prapor hned věděl, proč mají lampasáci na štábu merendu až přes půlnoc.

Povídky, co by se mohly líbit: