Jednoho nedělního odpoledne koncem srpna roku 19×x se u nás stavil můj strýc, který projížděl naší vesnicí a pokračoval dál na Slovensko. Sebou měl svou dceru, moji sestřenku Věrku. Seděl s mým otcem, vykládal o služební cestě, co všechno bude muset na Slovensku během týdne zvládnout a při tom si povzdechl, že musel vzít Věrku sebou, protože ji nemohl nechat doma. A můj táta pronesl větu: „Tak ji nech u nás, bude jí tu líp a Pavel se o ni postará. Až se budeš vracet, tak si ji zas vyzvedneš“. Já se v duchu bezmezně rozčílil. Týden prázdnin v háji. Místo abych se flákal a dělal, co mne právě napadne, tak se budu muset starat o tu puberťačku. Jakým právem táta rozhoduje o mém volném čase? No, asi právem živitele. Já měl tehdy za sebou první rok fakulty, Věrka skončila devítku a po prázdninách ji čekala průmyslovka. A taky jsem začal tušit, že ta strejdova „zastávka na kafe“ byla předem promyšlená lest a on s touhle nabídkou v duchu počítal, neboť ji taky v zápětí s díky přijal. Věrka pronesla něco v tom smyslu, že teda jako jo a bylo dojednáno. Strejda odjel a Věrce byl nabídnut volný pokojík v podkroví. Brácha, kterému tem pokojík patřil se toulal s partou nadšenců někde po Pálavě. Druhý den ráno jsem se s Věrkou sešel v kuchyni. Moji rodiče už odjeli do města do práce, já si chystal snídani a Věrka přiťapala do kuchyně za mnou. „Čau, kafé, čaj, mléko, kakao? Je pondělí, takže rohlíky nejsou a chleba je sobotní. Chleba s máslem, medem, marmeládou, sýrem, šunkou, paštikou?“ chrlil jsem ze sebe a sám jsem se divil, jak mi to kecá. „Třeba čaj. A když mě pustíš do ledničky a do špajzky, já se o sebe postarám“ následovala Věrčina odpověď. Nachystali jsme si každý něco k snědku, sedli ke stolu a pustili se do jídla. Konverzace nic moc a Věrka mi nakonec říká: „Koukám, že z té mojí návštěvy nejsi moc odvázaný.“ „Ono je to trochu jinak“ odpověděl jsem jí. „Jednak to přišlo z ničeho nic, to jako za prvé, a zadruhé přemýšlím, čím Tě tady okouzlím. V dědině chcípl pes, jestli vylezeš ven, tak se místní kluci z Tebe zblázní a potáhnou se za Tebou jak potkani za krysařem. Koupat se tu dá jenom v řece, kde je tak maximálně a to jen místy sedmdesát centimetrů vody. Takže fakt nevím.“ „Ale je tu krásně. Na koupání moc nejsem a plavky stejně sebou nemám. Já se radši koupu ve vlastním potu někde na túrách. Jestli mne vytáhneš tady na ty vaše kopce, budu maximálně spokojená.“ Překvapením jsem zamrkal. Šestnáctka, která ráda vandruje, to se už moc nevidí. Hlavou mi prolétly všechny možné trasy v okolí a já začal v duchu překotně vybírat. Předestřel jsem Věrce několik návrhů a ta se vším souhlasila. Po obědě jsme vyrazili na první procházku. Vystoupali jsme na hřeben kopců, které obklopují naši dědinu ze tří strana, a bylo nám děsně fajn. Vykládali jsme si o všem možném jako bychom navázali na předchozí debaty, a když jsme se za čtyři hodiny vraceli, bylo mezi námi vytvořeno pouto nějaké nedefinovatelné důvěry. Po večeři jsem zapadl do svého pokoje. Měl jsem Věrky plnou hlavu. Toulejte se s pěknou a inteligentní holkou, která je navíc naladěná na stejné vlny jako vy celé odpoledne. Skončilo to tak, že jsem si otevřel v PC přísně utajovanou složku s fotografiemi ne příliš oblečených děvčat a koukal na ty obrázky a všechny ty holky měly Věrčinu tvář. Asi jsem ji tím přivolal. Vešla ke mně do pokoje s tím, že se jde na něco zeptat. Nebyl problém ty fotky sklapnout a bleskově na obrazovce rozvinout rozehranou hru, ale já, nevím proč, jsem to neudělal. Věrka obešla psací stůl a teprve teď viděla na monitor. Dívala se na pěknou mladou holku polo ležící, polo sedící pod keřem, zahalenou do šátku, který ji halil tak akorát ramena. „Ty se díváš na nahatý holky?“ zeptala se. „Jo, občas. Je na tom něco špatného?“ „Myslím, že ne.“ řekla Věrka, přitáhla si židli vedle mého křesílka a sedla si na ni. „Jeď dál.“ Kliknul jsem myší a na monitoru se objevila další fotografie. „Můžu se dívat s Tebou?“ zeptala se. Vyrazila mi tím dech. „No, můžeš, proč ne, ale něčemu nerozumím. Že se na takový fotky koukají kluci, to jako chápu, ale že se na fotky holek koukají holky, tomu nerozumím. A fotky nahých kluků v PC nemám.“ „Na fotky kluků bych se asi ani nedívala.“ „Počkej, ty jsi jako tak trochu na holky?“ vykoktal jsem ze sebe. „Tak to teda opravdu ne.“ zasmála se Věrka a klikla na další foto. Prohlédli jsme se několik dalších fotografií a Věrka mě knokautovala podruhé. „Pavlíku, nemáš fotky, no, takové ty, co je na nich vidět trochu víc to…“ Věta zůstala nedořečena. „Myslíš jako detailnější záběry na holčičí štěrbinky?“ „Jo!“ vyhrkla Věrka, rudá až za ušima, ale při tom se mi dívala pevně do očí. „Mám. Ale proč?“ vydechl jsem. „Protože jsem strašně zvědavá.“ A najednou ta holka měla v očích slzy. Podal jsem Věrce kapesník, zavřel soubor s fotografiemi, pustil jednu karetní hru, pohodlně se opřel do křesílka a konejšivě jsem se na Věrku usmál. „Ukážu Ti, kde ty fotky jsou a můžeš se koukat i sama, kolik budeš chtít. Ale byl bych rád, kdybys mi k tomu něco řekla.“ „Pavle, když jsi byl v mým věku, taky jste si s klukama porovnávali ty svoje…“ opět nedořekla. „Klidně řekni pindíky, čurýsky, camprlíky, nazvi to, jak chceš. Jo porovnávali. Kdo má víc chlupů, kdo ho má většího, kdo dál dočůrá, no a ještě další věci.“ „Vidíš, a s holkama je to to samé. Byly jsme ve třídě čtyři, zvědavé jak opice. Ukazovali jsme si navzájem naše pipinky, prohlíželi jsme si je, taky jsme porovnávali množství chloupků. A já do dneška nevím, jak má vypadat normální pipina. Každá je trochu jiná.“ „To máš pravdu, každá je trochu jiná, ale všechny jsou normální. To máš jako s obličejem. Každý má čelo, oči, nos, pusu a při tom každý vypadá jinak. Ty máš strach, že ji máš jinou než ostatní?“ „Jo“ vzdychla Věrka a podívala se na mně ustaraně. „Tak víš co? Tady máš jednu velice dobrou webovou adresu “ řekl jsem „Napiš si ji do počítače, odklikni a čti si. Je to v podstatě diskusní fórum takových holek, jako jsi Ty.“ Napsal jsem ji tu adresu a dodal „Já teď vypadnu a příležitostně můžeme pokračovat, jestli budeš chtít.“ Usmála se na mne, kývla hlavou, jako že chtít zřejmě bude a já vypadl z pokoje. O patro níž jsem se zřítil u televize do křesla a na otázku rodičů, co že dělá Věrka, jsem jenom zavrčel – hrozná baba, vyhodila mne od počítače, prej si musí vyřídit mejlovou poštu. Když asi za hodinu a půl přišla Věrka mezi nás, řekl jsem ji, že to je dost, že už jde a že já se můžu vrátit do svého pokoje. A mrkl jsem na ni, že to tak zle vůbec nemyslím. Do půl noci jsem pak třídil a vybíral fotky, které jsem chtěl Věrce ukázat. Doufal jsem, že je bude chtít vidět. V úterý ráno jsme se opět setkali v kuchyni. Věrka byla trochu rozpačitá, ale na otázku, jak si početla, mi řekla, že to bylo vynikající čtení. „Asi jsem byla blbá, ale ona je každá ta pipinka trochu jiná.“ „To víš, že jo, jenom co se týká panenské blány, teda hymenu, tak jich doktoři rozeznávají několik tvarů.“ „To vím, ale jak vypadají jednotlivé tvary, to teda nevím.“ Za tři minuty, bez snídaně, jsme už seděli u mne v pokoji u počítače, já rozkliknul první nachystanou složku a začal přednášet. Nejkrásnější hodina dívčí anatomie v mém životě z hlediska přednášejícího. Kreslené obrázky. A už to jelo. Venušin pahorek, velká lábia, štěrbinka, malá lábia čili závojíčky, kapucka, klitorýsek, čurací dírka, předsíň, vchod, panenská blána, ….. České názvy střídaly názvy latinské, Věrka jenom zírala. Chtělo by se říct, že ani nedýchala, ale ona dýchala čím dál prudčeji a přerývaněji. Kolínka tiskla k sobě čím dál tím víc, občas zavrtěla prdelkou a její stehýnka se o sebe několikrát otřela. Její ruce se přesouvaly z mojí paže do klína a zase zpět… Jako by Věrka nevěděla kam s nimi, ale já to věděl. Od kreslených obrázků jsme přešli k fotografiím. Mám několik fotografií krásných panenských blan, a když jsme si je prohlédli, měli jsme oba dva dost. Vzal jsem to frontálním útokem. „Věrko, víš, že jsem panenskou blánu ve skutečnosti ještě v životě neviděl?“ „Já možná jo, ale fakt nevím, ono to s těma holkama nebylo takové, aby jeden mohl říct, co vlastně vidí.“ „Byla bys ochotná mi tu svou ukázat? Já bych byl ohromně šťastný.“ „Ty bys ji fakt chtěl vidět?“ „Chtěl, a moc.“ Věrka se postavila a začala si rozepínat knoflík u kraťasů. Pak se zarazila a řekla „Počkej, musím se jít vyčůrat.“ Vystřelila z pokoje a odběhla na záchod. Podle toho, jak tam byla dlouho jsem usoudil, že to nebylo jenom vyčůrání, ale že si s tou svojí mušličkou chvilku pěkně pohrála. Pak odběhla do svého pokojíku a v zápětí zmizela v koupelně. Já vběhl na záchod taky, hrál si se svým „přítelem“ a poslouchal, jak v koupelně zurčí sprcha. Když Věrka opustila koupelnu, vystřídal jsem ji tam, opláchl se a zpoza koše na prádlo vytáhl Věrčiny kalhotky. Nádherně voněly a daly se ždímat. Už jsem věděl, pro co si Věrka odběhla, chtěla se mi ukázat v čistých. Vrátit jsem se do pokojíku, položil ruce Věrce na ramena a zašeptal jí do ucha: „Tak jo?“ Kývla hlavou a zůstala stát. Bylo vidět, že neví, jak dál. „Sedni si do křesílka a zavři oči.“ Řekl jsem ji a pohladil po zádech. Věrka si poslušně sedla, já před křesílko posunul konferenční stolek, rozepnul Věrce kraťasy a požádal ji, aby zvedla zadeček. Pak jsem jí ty kraťasy stáhnul a v zápětí i bílá tanga. Ta krása byla téměř neskutečná. Krásný hustý klín, který nepoznal ještě holení, nádherná štěrbinka z které vykukovali řasy malých lábií a nahoře ze štěrbinky vyčuhovala růžová kapucka. „Věrko, Ty máš tu nejkrásnější berušku, kterou jsem kdy viděl.“ šepnul jsem a musel jsem se mocí silou držet, abych se k ní nepřisál. Pak jsem Věrce zvedl jednu nohu a položil na konferenční stolek, v zápětí druhou. Na to jsem jí roztáhl kolínka ještě víc od sebe a rozhrnul závojíčky. Moje prsty rozevíraly Věrčinu mušličku dál a dál a její předsíňka se přede mnou rozestupovala. A najednou jsem ji opravdu viděl. Tu krásnou, jemnou, průsvitnou řasu ve tvaru srpku měsíce, která uzavírala cestu dál. Ukazováčkem a prostředníčkem levé ruky jsem přidržoval rozevřené závojíčky, pravou ruku jsem položil Věrce na bříško a povytáhl jí kapucku trochu nahoru. Z pod kapucky na mne vykouknula nádherná kulaťoučká špička klitorýsku a já to už nevydržel a veškeré morální síly a zábrany mne opustily. Stačil jsem jen říct „Věrko, promiň.“ a začal jsem ji líbat. Škubla sebou, jako by chtěla od mých úst pryč, ale v zápětí se její kundička ke mně přitiskla a Věrka začala hekat, svíjet se a nakonec se rozvzlykala v nádherném orgasmu. Na to, že jsem si před dvaceti minutami udělal na záchodě dobře, se můj klacek vybouřil podruhé a já měl v kalhotách hotovou potopu. Slipy jsem neměl, ty jsem nechal v koupelně a tak se na mých plátěňácích rýsovala krásná kaluž. Sedl jsem si vedle Věrky, objal jsem ji kolem ramen a přitiskl svou tvář na její vlasy. „Pavle, tohle nesmíme“ řekla Věrka po chvíli ticha. „Já vím, ale prosím Tě, nezlob se na mne, bylo to silnější než já.“ „A stejně to bylo krásné, Ty dobytku“ řekla Věrka, zvedla hlavu a usmála se na mne tak, jak žádná holka předtím. To, že mne nazvala dobytkem, bylo jasným znamením, že se na mne nezlobí ani trochu. A taky jsem začínal tušit, že „to nesmíme“ nebude tak moc žhavé. Žhaví jsme byli my dva. Zvedl jsem se a řekl jsem Věrce, že musím opět do koupelny. Věrka tam chtěla taky, ale když viděla moje plátěňáky, dala mi přednost. Co si ale neodpustila, tak to, že mi po té lepkavé kaluži přejela prstem. Vytáhl jsem ze skříně čisté slipy a šel do koupelny. Když jsem se vrátil, byla Věrka už oblečená, a když mne šla do koupelny vystřídat, tak se ve dveřích otočila a řekla mi „Ty mokré kalhoty mi budeš muset ještě vysvětlit,“ Po obědě jsme vypadli ven si trochu vyčistit hlavy. Toulali jsme se po lesních cestách a vykládali si, hlavně teda o sexu, milování a podobných věcech. Věrce se nechtělo ze začátku moc mluvit o masturbaci, ale když jsem jí řekl, že jí dám večer nějakou pěknou literaturu, kde si přečte o tom, že masturbace je stará jak lidstvo samo, a že pouze hodně mladí lidé si myslí, že masturbace je vynález jejich generace, tak se trochu na toto téma taky trochu rozvykládala. Ale řekla mi, že si nedovede při tom představit svoji matku. „Jó, Věrko, určitě to taky dělala a možná dělá ještě někdy i dnes, Tvoje babička to dělala určitě taky.“ A večer jsem dal Věrce na čtení Dějiny lidské sexuality upozornil na kapitolu od Sigmunda Freuda. Ve středu ráno jsme posnídali a domluvili se, že dopoledne budeme pokračovat. Tedy pouze teoreticky. Sedli jsme si k počítači a začali si prohlížet ty holčičí skulinky, štěrbinky, atd. Hodnotili jsme velikost a barvu závojíčků, velikost, barvu a tvar chloupků. Fakt byla každá jiná. Když jsme narazili na nějakou pipinu s velmi vyvinutými malými pysky, které fakt nebyly vůbec malé, Věrka se otřásala a říkala, že je to děs. Dával jsem jí zcela za pravdu a říkal jsem jí, že mně se nejvíc líbí takové, jaké má ona, takové, které pranepatrně vyčuhují ze štěrbinky ven. Pak se mě Věrka zeptala, jakou že teda má panenskou blánu. Vrátil jsem se k fotografiím panenských blan a na jednu z nich ukázal. „Stejně bych rády viděla to svou vlastní“ řekla na to Věrka a koukala zadumaně. „A Ty jsi ji ještě neviděla. Pokud vím, tak holky se přiznávají k tomu, že si svoje berušky prohlížejí v zrcátku.“ „Já to taky zkoušela, ale to není ono.“ odpověděla Věrka a já přemýšlel, jestli to od ní není nějaká finta. „No jestli chceš, tak já Ti ji vyfotografuju a můžeš si ji vzápětí prohlídnout na počítači.“ pokoušel jsem ji. Po chvíli smlouvání jsme se dohodli, že teda jo a zahájili přípravy. Věrka si ale vymínila, že na těch fotkách nesmí být poznat. Ujistil jsem ji, že nebude a vytáhl fotoaparát. Požádal jsem Věrku, ať si sundá kraťasy a zůstane jen v kalhotkách. Věrka si na ten den vzala krásná, vínově červená tanga se zlatým lemováním. Položil jsem ji na gauč a udělal první snímek. Od pupíku dolů, asi do půl stehen. Následoval druhý snímek, skoro stejný, pouze s tím rozdílem, že nad horním okrajem kalhotek vyčuhovaly chloupky. Další snímek byl v sedě – kalhotky kolem kolen a já jí vyfotografoval její berušku mezi kotníky. Pak už následoval snímek bez kalhotek, nožičky u sebe, nožičky trochu od sebe a nožičky moc od sebe. Na to jsem umístil Věrku do polohy „ležíme na zádech, kolínka u brady, ale od sebe“ a řekl jí, ať si dá ruce přes zadeček, ukazováčkama si rozhrne co nejvíc závojíčky a prostředníčkama ať si roztáhle předsíňku a natáhne pipinku co nejvíc dozadu k zadečku. Když jsem tu krásu uviděl podruhé, musel jsem si zapřít ruce, jak se mi třásly. Věrka si to asi taky dost užívala, protože bylo vidět, jak vlhne. Udělal jsem tři další snímky a řekl Věrce ať se položí na bříško na polštář, vystrčí zadeček a opět si stejně pootevře předsíňku. Věrka si lehla, položila dlaně na prdelku a udělala přesně to, co jsem chtěl. Následovaly další snímky včetně detailu té hvězdičky na prcince. Pak jsem ještě Věrku požádal, aby si dřepla na konferenční stolek jako když holky čůrají a udělal pár dalších snímků jak zepředu, tak i zezadu. Tím bylo fotografování skončeno. Odešel jsem k počítači a já začal fotky stahovat. Věrka si stoupla vedle mne a vůbec ji nenapadlo si natáhnout kalhotky. Něco mi blesklo hlavou, a když jsem stahování dokončil, zeptal jsem se Věrky, jestli bych si ji nemohl vyfotografovat „nahoře bez“. „Už jsem myslela, že jsi na to zapomněl.“ řekla Věrka a docela normálně se zeptala, jak si mám stoupnout. Postavil jsem si ji proti oknu a poprosil ji, ať si vyhrne tričko. Měla ty balonky opravdu kouzelné. Drobnější, ale krásně pevné, s tmavými a ostře ohraničenými dvorci. Prostě nádhera. Vyfotografoval jsem obě dvě prsíčka zepředu, pak z boku a ještě pár detailů bradavek. Nakonec jsem Věrku požádal, ať si stoupne ke dveřím a vyhrne si tričko tak, jako když si ho chce přetáhnout přes hlavu. Pochopila okamžitě, co chci. A tak vznikla krásná fotka celé Věrky od hlavy až k patě, její tvář tam ovšem není vidět, pouze z trika vyčuhuje dole její krk a nahoře její vlasy. Následně vznikly ještě dvě fotografie zezadu a dvě z profilu. Když jsem i tyhle snímky stáhnul do PC a začali jsme si je prohlížet, byla Věrka ohromně spokojená a s fotkami vyslovila maximální souhlas. „Konečně vidím, jak vypadám celá a jak vypadám zespodu“ řekla mi s úsměvem. „Vypadáš fakt moc dobře“ řekl jsem jí a myslel jsem to skutečně vážně. Vstal jsem od počítače, sedl si na gauč a Věrka, stále ještě bez kalhotek se uvelebila vedle mne. „Tak, a teď mi ještě vysvětli ten mokrý flek včera na tvých kalhotách.“ Trochu jsem zrozpačitěl, ale pak se do toho pustil s otevřeným hledím. „Věrko, viděla jsi vůbec někdy klučičí přirození?“ „No, když vynechám tříleté chlapečky na koupališti, tak vlastně ani ne.“ Nadzvedl jsem se na gauči a stáhl si kalhoty i slipy. „Tady ho máš. Můžeš si ho prohlídnout a můžeš si ho vzít i do ruky. To, co právě vídíš, je stav, kterému se říká erekce, kluci normálně říkají, že jim stojí.“ Bodejť by mi nestál. Byl v pohotovosti už při tom fotografování a při prohlížení fotek. Věrka položila ruku na můj klacík a v zápětí ho objala prsty. Já pokračoval ve výkladu. Padaly výrazy jako erekce, žalud, předkožka, uzdička, ejakulace, ejakulát, spermie, pytlík, varlata, honění apod. Věrka koukla na můj obnažený žalud, přejížděla mu palcem po dírce, ze které se začal uvolňovat předejakulační sekret a pak mě začala svojí něžnou rukou krásně masturbovat. Já jí položil ruku zezadu na prdelku a začal jsem ji hladit a přejíždět prsty přes štěrbinku. Vzdychali jsme oba dva a já po pár minutách explodoval. Věrka sebou pěkně škubla, vyjekla a pustila mne. Ten půlmetrový výstřik vzhůru ji asi dost překvapil. Chytil jsem svého přítele do levé ruky a několika ráznými tahy dokončil dílo. Na břiše jsem měl pěknou kaluž. Moje ruka klesla a byla v zápětí vystřídána rukou Věrčinou. Hladila mne, čmárala prstem v té kaluži na břiše, a kdyby to byla kočka, asi by předla. Můj penýsek se vrátil do normální velikosti a ukryl se pod Věrčinou dlaní. „Tak tohle jsem chtěla vidět asi tak jako Tys chtěl vidět panenskou blánu.“ zašeptala Věrka, zvedla hlavu a podívala se mi do očí. V jejích očích bylo vše. Něha, poděkování, odevzdanost, upřímnost. Sklonil jsem hlavu a dal Věrce pusu. Napřed na obě obočí, potom na obě oči a nakonec na její vyšpulené rty. Když jsme se vydýchali, skončili jsme oba v koupelně. Po obědě jsme odpochodovali na autobusovou zastávku, odjeli do města a pak jsme si dali výšlap na kopec a po hřebeni zpátky domů. A cestou probírali všechny naše dosavadní skutky a já Věrce vykládal, kdy a za jakých okolností se klukům „postaví“ apod. Když jsem se ve čtvrtek ráno probudil, bylo mi nějak bolestně na duši. Promítal jsem si zpětně ty tři krásné dny a děsil jsem se toho, že máme před sebou jen čtvrtek a pátek. Krom toho jsem po Věrce bolestně toužil, ale věděl jsem, že tohle se nikdy nestane, že tohle se fakt nesmí. Po chvíli jsem se zvedl, vzal to přes záchod do koupelny a pak jsem se vrátil do pokoje. Natáhl jsem se zpátky na gauč, koukal do stropu a nechal myšlenky volně plavat. Na chodbě se ozvalo ťapání Věrčiných nožek, klapnutí dveří od záchodu, pak zurčení v míse, když Věrka čůrala a na to spláchnutí. Bolestně jsem zatínal nehty do dlaní a zavíral při těch představách oči, ale do pissingu jsem se s Věrkou pouštět nechtěl. Pak jsem slyšel vodu v koupelně, chvíli ticho a Věrka se vracela. Zastavila se u mých dveří a asi poslouchala, jestli jsem v pokoji, nebo už dole v kuchyni. Zapískal jsem, Věrka zaklepala a otevřela dveře. „Ty ještě ležíš?“ zeptala se. Na sobě měla košilku ani ne do půli stehen, moje první myšlenka byla, jestli má ještě něco pod ní. „Nechce se mi z pelechu. Mám splín na duši.“ řekl jsem a natáhl k Věrce ruku. Věrka přišla až ke gauči a s nádhernou samozřejmostí se zavrtala vedle mne. Krásně voněla mýdlem a zubní pastou. Lehla si na bok vedle mne, položila si hlavu na moje rameno, přitiskla se ke mně bříškem a přehodila jednu svoji nohu přes moje nohy a objala mne jednou rukou. „Co Ti je?“ zeptala se. A tak jsem jí to popovídal. Jak děkuji pánu bohu a jí za ty tři nádherné dny, jak mne mrzí, že už máme před sebou jen dva dny a taky jsem se jí přiznal, že po ní toužím jako kluk, ale že vím, že tohle se nestane. Věrka si vzdychla a řekla mi, že jí od probuzení kolují hlavou stejné myšlenky. I to, jestli se má se mnou pomilovat nebo ne, ale že neví. „Tak na to je jednoduchá odpověď“ řekl jsem jí „když váháš, tak to znamená, že NE. Když neváháš, tak je to jasné ANO.“ „Tak to je príma“ rozchechtala se najednou Věrka. „A vstávej, ještě mi něco dlužíš. Vlastně ne, lež a počkej na mne, já se hned vrátím.“ A odběhla. Vrátila se za chvíli se džbánem ovocné šťávy a se dvěma sklenicemi, nalila do obou, přiťukli jsme si a Věrka začala: „Chceme se milovat a při tom se nechceme milovat. Tak si pojďme hrát, že se jako milujeme a Ty mi při tom ukážeš, jak se to dělá a dělat se to má.“ dozpívala melodii známé písničky. Ta holka byla poklad. Během pár minut mne vytáhla z hluboké nostalgie do velké euforie. Položil jsem ji na svůj gauč, vyhrnul košilku (fakt pod ní nic neměla), sundal slipy, položil se nad ni a přiložil svůj již pěkně stojící kolík k její buchtičce. A začal jsem ji dráždit a narážet špičkou do její štěrbinky. Věrka si levou rukou rozhrnula závojíčky, pravou rukou se zmocnila mého a teď už i jejího kamaráda a začala si s ním přejíždět pipinku od poševního vchodu až po klitorýsek a zase zpět. Jak dlouho se tohle dá asi vydržet? Snažil jsem se ze všech sil protáhnout tuhle hru co nejdéle, ale za chvíli to byla Věrka, která měla tentokrát pěknou kaluž na bříšku mezi pupíkem a chloupky. Leželi jsme vedle sebe a povídali si. „Jestli budeme pokračovat tímto tempem, tak tu budeš muset zůstat ještě příští týden.“ řekl jsem Věrce. „Ráda bych, ale to asi nepůjde. A stejně, i když se spolu nebudeme doopravdy milovat, zůstaneš navždy mým prvním klukem. Ty jsi byl první, kdo viděl moji pipinku, kdo se jí dotkl, kdo jí dal pusu a kdo ji vyfotografoval. A který mne celou fotografoval. A Tvůj čurýsek se první dotkl mojí blanky. I když ji neprotrhl a nepronikl dál, byl první.“ Začala se mi vracet nostalgie a tak jsem se zvedl, odešel do koupelny a vrátil se s mokrým ručníkem. „Ukaž, utřu Ti bříško“ řekl jsem a odstranil Věrce z bříška svoje stopy. Pak jsem se utřel i já a suchou částí ručníku vytřel Věrce bříško do sucha. „Tak pokračuj, ty učiteli“ řekla Věrka. Najednou to nějak nešlo. Abych zamaskoval rozpaky, tak jsem udělal pár kroků ke knihovně a vytáhl bibli lásky – Kamasutru. „O tom jsem už slyšela,“ řekla Věrka, „to prý je pěkná čuňárna.“ „Není, ono záleží na tom, jak k tomu člověk přistupuje. Staří Indové povýšili hrátky lásky na náboženství. A o tom ta kniha je.“ Nalistoval jsem tu nejčtenější kapitolu, tedy polohy při milování a začali jsme si s Věrkou číst a prohlížet obrázky. „Věrko, tu knihu celou tady nepřečteš, ale jestli chceš, já Ti ji dám a můžeš ji doma studovat po libosti. Akorát ji budeš muset utajit před rodiči. To není jen o milování, ale o všem, co s tím souvisí. O tělesné hygieně, a namlouvání, no prostě je tam celá řada vynikajícího počtení .“ „A Ty bys mi ji dal?“ „Jasně, já ji už četl mockrát.“ Listovali jsme si dál a to bylo to, co jsem asi potřeboval. Věrka konečně taky. Za chvíli bylo na ní vidět, že její myšlenky jsou někde jinde a že se začíná soustřeďovat spíš na to, co se děje s ní a v ní. Byl jsem na tom stejně a můj přítel se začínal hlásit o další uspokojení. Zaklapl jsem knížku a zeptal se: „Věrko, můžu si Tě chvilku hladit?“ Neřekla nic, jen se ke mně přitulila a kývla hlavou. Položil jsem jí levou ruku kolem krku, obličej zabořil do jejich vlasů a začal ji hladit na bříšku. Moje ruka sjížděla stále níž a níž, začal jsem jí hladit chloupky a pak pronikat pomalu a opatrně dovnitř. Líbal jsem jí do vlasů a na ouško. Moje levá ruka sjela na její prsa a já začal přes košilku hladit její bradavky. Byl jsem „tam dole“ čím dál dotěrnější a párkrát jsem zasunul malíček na kraj její panenské pochvy. Věrka se začala kroutit, vzdychat, zarývat mi nehty do zad, pak se prohnula jako luk a vyrazila neartikulovaný výkřik. Zasunul jsem malíček ještě o centimetr dál a začal jí třít přední poševní stěnu, palcem jsem jí kroužil po klitorýsku. Ten orgasmus, který Věrka dostala, byl úžasný. Chvěla se, sténala, lapala po dechu. Přestal jsem ji hladit, přesunul ruku na bříško a dal jsem jí minutu na vydýchání se. „Prosím, prosím, lehni si na bříško“ zašeptal jsem jí do ucha. Věrka se otočila na břicho, já si lehl na ni, dal jsem jí nohy od sebe a přitiskl se co nejvíc k její štěrbince. „Zvedni zadeček“ opět jsem Věrce pošeptal do ucha a trochu se nadzvedl, abych jí to usnadnil. Věrka vyšpulila prdelku, já ji uchopil za ruku a zasunul ji dlaní nahoru až pod pipinku. Věrka okamžitě pochopila oč mi jde a dlaní si přitiskla čurýska k pipince. A já začal šmejdit. Opět jsem jí projížděl mezi závojíčky, můj žalud ji hladil klitorýska a klouzal jí po dlani. Věrka ho tiskla čím dál víc. Položil jsem ruce na polštář pod Věrčin obličej, zabořil se tváří do jejich vlásků, líbal ji a kousal něžně do ucha. Věrka začala opět sténat a přerývaně dýchat. Po několika minutách to přišlo i na mne. Můj čurýsek sebou zaškubal a zaplavil Věrčinu dlaň bílou, vlahou a lepkavou tekutinou. Asi ten proud těch malých, bílých, neviditelných potvůrek ve Věrčině dlani vykonal své i s ní. Začala se třást, několikrát doslova vykvikla, jejím tělíčkem projely slastné křeč a Věrka si prožila nový krásný orgasmus, v pořadí druhý během cca pěti minut. Zůstal jsem chvíli ležet na ní a pak jsem se převrátil na záda vedle. Věrka si vytáhla z pod bříška svoji příšerně ulepenou ruku a bezradně se na mne podívala. Sáhl jsem na zem, vzal ten již jednou použitý ručník a Věrce ruku utřel a osušil. Věrka si lehla vedle mne, položila mi hlavu na rameno, přitiskla se ke mně jako ráno, když ke mně přišla a rozplakala se. Nechal jsem ji se vyplakat, jenom jsem ji tiše hladil. Když se utišila, zvedla uslzené oči a řekla mi: „Proč zrovna Ty musíš být můj bratranec.“ A pak odběhla do koupelny. To odpoledne jsme nikam nešli. Zůstali jsme na zahradě natažení na lehátkách a tiše jsme si povídali. Věděli jsme, že zítra už mezi námi nic nebude, že už nikdy mezi námi nic nebude. Strašné slovo: UŽ NIKDY. Než Věrka v pátek odpoledne se strejdou odjela, stačila mi říct: „Mám Tě moc ráda a nikdy Tě nepřestanu mít ráda. A na ty čtyři dny tady s Tebou budu určitě vzpomínat celý život. Bylo to moc krásné.“ Když jsem přišel do svého pokoje, ležela na psacím stole u PC Kamasutra. Mezi stránkami vyčuhoval lístek papíru. Když jsem ho vytáhl, přečetl jsem si poslední Věrčin vzkaz: „Tu knížku nepotřebuji. Ukázal jsi mi, že lidé, kteří se milují si vždy dokáží najít tu správnou polohu. Alespoň my dva jsme to dokázali.“

Povídky, co by se mohly líbit: