Ivanino sexuální dovádění

Ivanina kolegyně Jiřina dostala delší dovolenou, aby si vyrazila kams do Německa, a přijata za ni stejně pohledná náhradnice, jedna z těch svůdných blondýn, za nimiž se chlapci a chlapi otáčejí a kvůli nimž vstupují do opačným směrem jedoucích tramvají, než jakými hodlali putovat původně a nepoblouzněni. Ach, ta má nechutně krásný obličejík, pomyslila si Ivana. A hezké nohy, bohužel. Především však záviděla zářivé vlasy. Sebejistá dívka stála vprostřed pošty jako nové sluníčko a útlá a lepká až ouvej. Já jsem proti ní už místy oplácaná, napadlo Ivanu. Ale ještě se uvidí, kdo z koho!
„Iveta,“ usmála se na Ivanu vstřícně náhradní krasavice, která si na úvodní prezentaci oblékla černé punčochy a přiléhavou mini. „Kde se tady kouří?“ blýskla hezkým pouzdrem na cigarety. Nevoněla však kouřem, nýbrž vanilkou. „A kde si kupujete zmrzku?“ Samá nevinná slova, jenže Ivana dobře postřehla, jak Ivetou prochvívá touha po sexu.
Podaly si ruce. „Jak dlouho zůstaneš, Iveto?“
„Jenom, než se vrátí Jiřina.“
„Jsme ti přestupní stanicí k něčemu lepšímu?“
Iveta však změnila téma: „To ti splétá manžel?“
„Ne, přítel,“ pohodila Ivanka svým nedávno dorostlým copem. „A jen když je čas, jinak pilně splétám sama.“ A pokrčila obnaženými rameny, přes jedno z nichž cop splýval.
„Ach, ukaž, ukaž! Mohu si ho potěžkat?“ A Iveta jednala i bez povolení. „Ten je ale dlouhej a lesklej a sexy! Ach, jak já ti ho závidím…“

Možná je to šéfova tajná přítelkyně? napadlo Ivanu už nazítří a cítila v Ivetě dál konkurenci. Nevěřila, že jde jen o záskok. Skoro měla strach. „Přijdu si teď na poště přezářena výbojkou,“ svěřila se kolegovi Šimlovi. „Tak co s tím, Oldo, uděláš?“ parodovala Ivetin způsob mluvy.
„Nic. Ale uznávám, ksichtík má fakt jako z telenovely,“ souhlasil znalec žen a docela v tu chvíli Ivaně záviděl, že je s Ivetou na stejném oddělení.

„Tak, ať jsme přítelkyně!“ rozhlédla se Ivetka už při první příležitosti po sklínce.
„Ať.“ Nicméně Ivana svým úsměvem jen maskovala vnitřní led. „A co ty? S copem jsi to nezkoušela? Já ho taky dlouho neměla.“
„Blázníš?“ řekla Iveta. „A z čeho by vyrost? Já nemám dost vůle,“ rozesmála se.
„Hm. Ale boty si umíš vybrat!“
„Povrch klame. Však to znáš,“ pohodila kšticí. „A nikdo nejsme dokonalý.“
Vtom někdo klepl na dveře. Vstoupil Lorenc a hnal se jako obvykle bez uzdy. Bedlivě přitom monitoroval každé potenciální nebezpečí. Všímal si výhradně výjimek. Ivetu pozdravil jen koutkem úst, což však Ivanu nezmátlo. To je holt už ta jeho debilní, z nouze technika psího čumáku, vzpomněla sklíčeně.
„Dárek od dozora!“ hodil před Ivanu krabici. „Asi zase ňáký malér. Ten balík fakt vypadá hrozně!“ A byl pryč.
„Kdopak to byl?“ vznesla Iveta dotaz.
„Ale nikdo.“
„Aha!“ A Iveta svěsila koutek úst. Ivana si v tu chvíli uvědomila, že proklaté blondýně stačil den a s geniální intuicí herečky „okopčila“ snad i Ivaninu mimiku. Káča vlezlá! pomyslila si.

„Být tak s tebou sám,“ zpívala Iveta třetí den a zatímco jedno sluníčko žilo nahoře za oknem, tím druhým byla ona sama. Zatímco já dál tloustnu, vracelo se pořád a pořád do Ivany. A mám tu teď být za zlou, šeptalo jí něco kapitulantsky.
„Být tak s tebou sám… Hm, i Lorenc by s tebou, Ivano, prý chtěl být sám,“ přešla najednou Iveta ze zpěvu do prózy.
„Co? Jaks na to přišla?“
„Řekl mi to. Včera v kuchyni.“
„Vážně? Ach, ten pes!“
„A div mi nebrečel do klína,“ smetla Iveta z obtažené minisukně imaginární slzu. Ivana dál vnímala sálání i potlačený sex. Animalitu. Ona sama právě prožívala hezký vztah s přítelem, ale přece jen už trochu rutinní, tj. s běžnými klamy. „Ty jsi opravdu ještě nebyla vdaná, Iveto?“
„Copak ty jsi?“ sykla blondýna opovržlivě a zapálila si. Pak skryla blýskavé pouzdro zpátky do kabelky. „Hele, poslouchej, máme auta? Máme. Máme prachy? No, poměrně málo, ale nějakými disponujeme, ne? Tak co? Uvědomuješ si, Ivano, vůbec na životě to podstatné?“
„A co jako?“
„Třeba že i Lorenc tě O-PRAV-DU miluje?“
„Takových už bylo!“
„Jenže on hodně. To se pozná.“
„On že hodně? Jo? A jak asi moc?“
Iveta zaváhala. „Takhle?“ naznačila s ordinérním úsměškem délku tří centimetrů. Vůbec poprvé se svorně rozesmály. „Ach, ten bude mít delší penis,“ přestala Iveta rázem žertovat.
„Jasně, bude. Tak o cenťák.“ A Ivana odměřila tu délku ukazovákem na vlastním copu, který jí jako obvykle splýval kupředu přes obnažené rameno. Smály se ještě víc. Vliv světlovlasé vetřelkyně sklízel první plody. „Ach, kazíš mě!“ napodobila Ivana už zase Ivetin způsob řeči.
„Ach, to já ráda i sebe. A co ti to Lorenc zase přines za tajemnou krabičku od dozora?“
„Čert ví. Nejsou to pravé balíky, jak víš, ale dárky pro mne.“
„Tak už ji otevři. Hořím. Co? Opět vinné hrozny?“
„A čerstvé!“ Obě dlouze, rozkošnicky polykaly zeleně šťavnaté bobulky.
„Lorenc je vysazený na drobné dárečky a tím to také končí,“ dochrupala Ivana. „Nu, každý máme nějakou tu úchylku a on se mě holt bojí.“
„To především!“ uchichtla se Iveta.
„Mne se vůbec chlapi vždy spíš báli,“ zaváhala Ivana. „No nic. Naštěstí o něj nestojím.“
„Ani o s takovýmhle?“ uchopila ji Iveta znovu za cop – až jaksi fascinovaně (a v plném slunci) – a jemná krása jí zůstala ležet vláčně v prstech. Pak přejela blondýnka po Ivaniných vlasech ukazováčkem, asi jako hřebínkem. Až jako by si chtěla CELOU Ivanu obtočit kolem prstu – a nejen tuto její chloubu. „Ten je ale tuhý! A jak dokonale spletený!“ mumlala Iveta vzrušeně. „To by mě opravdu zajímalo, k čemu všemu se ti to copisko šikne.“
Rozhodně ne k šukání, couro pitomá! pomyslila si Ivana a dostala vztek. Co to tady na mne ta bestie zkouší? „Poslyš, on se ti opravdu svěřoval v kuchyňce?“
„Jasně. Jako ve zpovědnici.“
„A to dobrovolně?“ zvedla Ivana s podivem své krásné obočí.
„Říkal, že kdykoli ho, Ivano, mineš… a zvlášť, jsi-li v sukni…“
„Vím, tak se mu postaví. Ale nebude to hlavně letošním horkem?“ pootevřela Ivana okno.
„Možná. Spíš však tebou. Hele, a co když ti ho vyzkouším?“
Ivana na Ivetu asi vteřinu, dvě zírala. Pak se obě znovu rozesmály.
„Klidně můžeš. Povoleno. Ale musíš mi to pak vyprávět.“

„Tak dneska na to vlítnem,“ oznámila plaše Iveta pár dní poté.
„Co že dneska?“
„Jej svedu.“
„Lorence? Tak to mu přeju.“
Bylo devět dopoledne. Dělaly si v kuchyni kafe a Ivana už si na Ivetu zvykla. „Hezky se na něm vydováděj a nezapomeň, že to pak chci i s detaily.“
„A s jakými?“
„Délka koitu. Délka ocásku. Délka vedení.“
„Ano. A zda se přitom dost intenzivně věnoval i mému zadku!“
„Ano. Zmydlit bys tedy potřebovala.“
Ve skutečnosti však Ivana odmítala uvěřit, že by za to plachý Lorenc Ivetě stál.
I když, kdo ví. Iveta je asi schopna všeho. Iveta tím Ivaně imponovala stále víc.

Uběhl den. Nemravná blondýnka přišla do práce až na devátou. V telenovelové tváři se něco nového chvělo. Jako pavouček.
„Tak co se událo?“ zeptala se Ivana od stolu jako by nic, ale s tajně černou hrůzou.
„Nic moc. Až na fajn sex,“ posadila se Iveta.
„Bylas snad opravdu s tím vlezlým psem?“
„Se psem? Už kolikrát. Dneska v noci s Lorencem.“ Oči jí zářily jako dvě hvězdy. Asi nelhala. V Ivaně hrklo, dál se však tvářila lhostejně. I poté, co došla Iveta až před její stůl a povyhrnula minisukni.
„No a co?“ hlesla Ivana, poněvadž podobně dryáčnických podvazků už viděla…
„No a nic,“ dotkla se Iveta své svůdné punčochy. „Tyhle jsou už nové. Ale včerejší…“
„Já vím: na tobě roztrhal,“ zívla Eva teatrálně.
„Ano a je fakt pejskem, protože mi tyhle nohy i dokonale olízal.“
„Tak to mají jiní chlapi horší choutky.“
„Jako třeba tvůj přítel?“ změnila Iveta nečekaně téma a hleděla zaskočené Ivaně do tváře jako hypnotizérka. Zase to však netrvalo víc než chvíli, než se obě rozesmály. Ivana si olízla rty – už přesně v Ivetině stylu – a rychle se rozhlédla. „To máš pravdu, Ivetko… Zrovna tuhle po mně chtěl takový ty vysoký šněrovací botky – i do postele. A to už spolu chodíme čtyři roky. Ale dost o tom, teď mě zajímá Lorenc. Povídej.“
„Nechala jsem se od něj pozvat na kafe…“
„Jako já kdysi,“ povzdychla Ivana. „To bylo ovšem poprvé a naposled.“
„Zpočátku mlel jen o tobě. Ale dlouho to naštěstí nevydržel.“ Iveta se najednou rozmarně dotkla Ivanina stehna. „Cítíš?“
„Ano.“
„Tím začal. To si první dovolil.“
„A to druhé?“
„Ani už nevím, ale šlo to jak na drátkách. Načež začal s tou tajnou garsonkou.“
„Cože?“
„No! Nediv se. Jeli jsme tam a hned za dveřmi… Takhle mě chyt za zadek,“ sevřela si ho před Ivanou vlastnoručně, „a ty bys jistě čekala, že mě donaviguje do kuchyně, abych mu uvařila…“
„Ale navigoval rovnou do ložnice, co?“
„Jo, a mám pocit, že už po cestě měl hlavu tady,“ ťukla si rovnou mezi stehna. Pak ještě jednou povytáhla minisukni a Ivana mohla opět ocenit krajkové lemy jejích černých punčoch (kdyby o to stála). „Koukni,“ zatočila se Iveta jako pouštní vítr.
„Ale ne. Pokousal ti zadek.“ Ivana váhala. „A víš, že to vypadá docela esteticky?“
„Hlavně to skvěle bolelo.“
„A dál?“
„Pak už mi prdel nekousal, ale bezvadně mi ji hnětl. A že prý mám stejně hezká ramena jako ty. Tedy když jsou nahá, říkal. No, a potom… Panebože! Kdybys to zažila, Ivano. Cloumal mnou jako na lochnesce. Zezadu, ale jakou silou. Jak jen mě perfektně svíral v pase a že prý se v posteli neleží, tam se klečí, vysvětlil mi. Ach, tu masáž bych ti taky přála. I páteř mi ve svém rozletu trochu napravil.“
„Má v rukou sílu?“
„Jak by ne. No, a pak mi ho tam šoupl zezadu a já se za chvíli mohla pominout.“
„Tedy bezva?“
„Ne, to neříkám. Nikdo není dokonalý. Ale rozhodně už jsem si dlouho tak nezařičela. Navíc je milý komentátor. „Ty sexy punčochy ti sluší,“ říká poklidně a pere to do tebe bez zastavení. Dokážeš si to představit?“
„Samozřejmě.“
„Kde jsi schrastila ty sexy střevíčky? ptá se a rukou ti zároveň vykružuje orgasmus. Jen zdánlivě flegmatický chlap. Nakonec mi ho bez jakýchkoli problémů napasoval i do zadku, já myslila, že snad umřu. Ale není surovec, je velmi jemný, i při tomhle.“
„To mi neříkej, Iveto… Neříkej, žes mu tam umírala slastí!“
„Ne. Ale umí být zvíře.“ Ztišila hlas. „Mrdá božsky. Střídá rozmarně otvory a je pohotový.“
„A jak je tomu s výdrží?“
Iveta vzala Ivanu za ramena, až jako by ji chtěla políbit. „Slušně. Já ti tam vážně bečela blahem!“
„Jo?“ zaznělo poněkud prázdně.
„Bylo to jak na rožni, ach, to si piš, a pokropil mi zadek, tedy až na závěr, načež jsme si to rozdali ještě dvakrát.“
„To jako už jen karty?“
„To jako už jen karty.“

„Jenže to jsou pohádky,“ ubezpečil Ivanu Lorenc hned nazítří. „Neříkám, že jsem po Ivetě nevyjel, ale zůstala chladná jako ty… Jako ty vždycky či jak časopisy v totáči.“
„Takže ty ses jí nikdy ani nedotkl? To mi chceš nabulíkovat?“
„Všechno si to vymyslila, Ivano. No, opravdu. Věř mi. Podívej se mi do očí!“
Udělala to.
„Nic tam nevidím,“ řekla Ivana posléze. „Miluješ mě ještě?“
„Marně, ale nekonečně a navždy, lásko.“
„Ach, nepovídej.“
„Absolutně. A jen pro tebe se šetřím.“
„Vůbec si ho nehoníš?“
„Už devět let ne.“
Zasmáli se. „Ale v našem věku už si nemáme moc co šetřit, nemyslíš, Lorenci?“ pohodila Ivana svůdným copem (jako bičem). Opomněli jsme však předtím upřesnit, že to už seděli na krajíčku gauče v jisté garsonce… a že teď zase Ivana byla v úhledné a IVETINĚ minisukni.
Proč si ji půjčila? Sama nechápala.
Vcelku však měla pocit, že jí Iveta tento kousek oděvu sama vnutila.
Na rozdíl od své inspirátorky si však Ivana vzala pod sukni punčochy světlé. Měla i jako obvykle obnažená ramena a decentně namalované rty. Už po chvíli to vše moc ráda pozorovala v zrcadle, zatímco Lorenc se k ní zezadu, velmi chlapecky a velmi vzrušeně přimykal. Protože hleděla do skla, podíval se tam taky, a v tu chvíli ji i romanticky políbil. Kam? Přesně na rozhraní bílé krajky a stehna. „Bože, ty jsi ale sexy!“
„A kus, viď?!“
„A kus.“
„A budu ještě víc,“ hmátla Ivana po tašce. Jednala, skoro jako by chtěla dát Ivetě fleka.
„Co to tam máš?“ zajímal se Lorenc.
Tasila vysoké šněrovací botky, „se vzrušujícími podpatky,“ jak sám upřesnil. „No tak! Obuj si je.“
Poslechl a dával si přitom načas. „Hotovo,“ konstatoval konečně.
Ivana teď byla připravena k sexu nejen v punčochách, ale i v botách.
„Jaképak hotovo? Ještě zašněrovat,“ sykla.
„Ale neklečíme tu až moc jako před oltářem?“ pozoroval své vlastní prsty v zrcadle. „A nekoříme se náhodou tomu sexu až moc?“
„Však je náš. A ty už za chvíli nebudeš vědět, kam dřív s rukama.“
Měla pravdu. Mám Ivanu chytit spíš na rozhraní punčochy a jejího ladného stehna, uvažoval, anebo níž, až na rozhraní sexy botky a kolene?
„Drž!“ vydechl. „Drž, a koukej do zrcadla.“ Po chvíli dodal: „Už můžu?“
„Strč ho tam.“
Začal jí to dělat. Po chvíli byla Ivana v sedmém nebi, ale rád jí rozkoš ještě vystupňovával. „Miluji tě,“ konstatoval přitom plaše.
„Ano, ale šukals i ji! Přiznej.“
„Možná bych to zkusil, jenže Iveta studí.“ A zatímco tak i jinak žertoval (i za pomoci citlivých prstů), dostávala to Ivana zezadu jako málokdy.
„Šukals ji, že má hezčí nohy?“
Lorenc jen ještě zvýšil tempo. „To tedy má.“
„Nemysli na ni!“ Ale chtěla na Ivetu myslet, kdo ví proč. „Prýs jí to dělal i do zadku?“
„Nereálné nesmysly.“ To řekl, ale jinak se překonával. Že by opravdu pomáhaly ty sexy boty? uvažovala „zrcadlová“ Ivana. Obraz jako by se rozostřil. Uviděla místo sebe Ivetu – a také takhle před Lorencem. Snad šlo o vzpomínku zrcadla.
A notně naze rozkmitanou vzpomínku. Ivana v duchu spatřila studenou blondýnku při žhavém aktu a na jejím těle i černý podvazkový pás a punčochy. Nyní si Iveta a Ivana pomyslně klečely tváří v tvář a zezadu je zdolávala identická dvojčata. Lorencové. Ale ten ze zrcadla… Chm… Ten útočil do Ivety z nějak z větší výšky, ne?
A Ivaně až po chvíli došlo, co všechno ten záludný úhel pro „zrcadlovou“ Ivetu obnáší. Ach tak… Anální přístup.
„Chceš to taky tak?“
„Prosím tě o to, miláčku!“ chytila se Ivana lačně rámu zrcadla a bezděky políbila skleněný Ivetin přelud. „Brutálně! Do zadku. Do mého! Picej! Jo, a rukou! Rukou mi ji hoň.“
„Nádherně ti ztuhla ňadra.“
„Ty hoň píču!“ řičela a prsty jeho druhé ruky přitom mnuly rozhraní kožené boty a jemné punčochy. „Už ti to přichází?“ ptal se. „Ještě chvíli!“ A posléze začal taky řičet a Ivana už jen: „Budu, budu, budu! No tak! Stříkej, stříkej už.“
Stalo se. Společně se skulili na měkký koberec. Stulili se k sobě jako koťata, oba víc než slastně uvolněni a ona s plným zadkem jeho semene. Pochvalovala si tu porci.
„Ach, ten je šťavnatej,“ kousl jí do něj zlehýnka.
„Díky tobě!“ A pak si to celé zopakovali.

Léto dál plynulo. Jiřina už se měla každou chvíli vrátit. Iveta začala být podivně zamlklá.
„Co je s tebou?“ zvedl Ivana oči od nudných papírů.
„Nic. Bude se mi stýskat.“
„Po tomhle třídění? Po téhle duchamorné práci?“
„Po tobě.“
Ivana se zasmála.
„Proč mi nechceš půjčit ty vysoké boty?“ zeptala se Iveta náhle. „Já ti tehdy taky půjčila mini.“
„Jenže boty se nepůjčují,“ odsekla Ivana. „Propána, proč pláčeš?“
„Když já ty boty dneska potřebuji. Nutně.“
„Tak si je kup. Ne?“
„A víš, kde je mají?“
„Vím.“
„Jenže já chci tvoje.“

„A pořád a pořád je chtěla, a tak jsem jí je půjčila,“ přiznala Ivana Lorencovi. „A to akorát v noci se mi pak zdálo, že se s ní vláčím po nákupech.“
„Ach, to musel být nudný sen.“
„Ne, nebyl. Náhodou šlo o velmi, velmi erotické nákupy. To ty bys hned zapracoval do povídky… jak tě znám.“ A pohodila sexy copem.
„No… tak povídej.“
„Jen když mi už konečně uděláš holčičku. Kam civíš? Vždyťs mi ji sám do roka prorokoval.“
„Ale vezmeš si na sebe…“ A začal Ivaně pubescentně šeptal. „A do zadku ti to tentokrát udělám až napodruhé,“ dodal.
„Ne, ani napodruhé. Mne to bolí.“
1
Pár dní nato se už zase tulili pod pokrývkou a Ivana konečně plna spermatu i v tom vhodnějším otvoru. „No, a teď mi snad už povíš ten svůj sen, Ivano, ne? Když jsem ti tak hezky vyprávěl během celé soulože.“
Poznala mu už na očích, když se potřeboval vypovídat, a Lorenc teď spatřil totéž v jejích. Přimhouřila je. Pravila rozvláčně: „Šly jsme s Ivetou sídlištěm. Myslím, že šlo o Skvrňany. Já měla koženou sukni, jak se ti tak líbí. A vysoké boty – ty, co se tak zamlouvaly Ivaně. A ona cupala po mém boku zase v té své sexy mini. Prostě dvě kámošky – a za našima půvabnýma nohama se pootočil nejeden místní pubescent. Ale to už jsme stály vzrušeny u jednoho paneláku. U toho s tou tvou garsonkou. Pak s námi stoupal výtah. Uvnitř jsme se malovaly a nemravnost našeho konání nás vzrušovala ze všeho nejvíc. Iveta měla (najednou) ty vysoké boty z krámu. Sekly jí víc než mně. Ach, tyhle společné nákupy bot a slunečních brýlí. To vše bylo naším už tradičním vytržením ze stereotypu.“
„A kdopak vás čekal nahoře?“
„Ty.“
„A dál?“
„Najednou jsme byly nahé – tedy když si odmyslíš sexy botičky a svůdné punčochy. Představ si plavou Ivetku, jak tam stojí v černých silonkách, no…“
„A ty ve světlých.“
Ivana přikývla. „Ale ve snu šlo o síťové punčochy a bylo tam opět zrcadlo a tys řekl: A teď obě na čtyři!
A už jsem cítila kdesi na zadečku tvé prsty a Ivetku, jak mi klečí po boku. Řekla: „Pohoň nám píči.“ Nenechal ses pobízet a vše se před námi navíc odráželo v zrcadle. Sténaly jsme bok po boku slastně rozkmitány a naše stehna se chvílemi dotýkala. A pak… Byla jsem to já, Ivana, v kom jsi nahradil svou ruku ocáskem, víš?! A potom… Dával sis záležet, aby zůstal můj i Ivetin rytmus týž, i když už měla JEN tvou ruku. A šlo to. A nezvolnil jsi, ani kdyžs mi kolem kyčlí začal upevňovat umělý…“
„Úd?“
„Jenže ve tvaru mého copu. Hú, ten byl ale tuhý. Leskl se gelem a ty… Rutinně jsi mě píchal a bez zastavení jsi mě přešaltoval přímo za Ivetu, panebože. To snad abych si taky prohlédla její božský zadeček? Ten nad okraji černých punčoch? A bezuzdně mrdána si ho vychutnala?“ Ušklíbla se. „Kdo ví. Banálně ses pak zeptal, zda se mi to takhle zezadu líbí, a já prý, že to má chybu. Jakou? Řekla jsem ti tedy: A jak asi mám zmáčknout zadek tobě? Nevíš náhodou? A ty prý: „Od toho je Ivetin. Mstíme se jí.“ A nepřestávals mě píchat a já prý: „Ohó! No, tak už jí ho tam naper!“ A žjú, vjela jsem do Ivany kopií svého vlastního copu a šlo to, šlo. Jak po másle. Hned jsem cop vytáhla a hned zase zajela až na dno. Proč? Nemohla jsem jinak, když jsi se za mnou tak činil. „Jak ti je, Ivanko?“ ptal ses. Skvěle, já na to. A ty prý: „Co děláme?“
„Držíš mě za jeden cop,“ povídám, „a druhým copem ze mne děláš chlapa.“
„A co se stalo s tvými starostmi?
„Uletěly.“ „O to jde!“ A milovals mě stále prudčeji.
„A kam starosti házíš?“ ptal ses pozorně.
„Za hlavu s copem!“
„A co přejde Ivetu?“
„Svůdnický móresy.“
Ale žárlila jsem, to musím přiznat, když jsem si v zrcadle všimla, jak se přidržuješ jejích bot a vzpíráš se na jejích – a ne mých – přitažlivě sešněrovaných lýtkách a jak bezuzdně zneužíváš tu naši blondýnku… Ale co, vlastně. To do mne jsi přirážel a já dávno pochytila tvůj rytmus a spolehlivě ho přenášela do Ivety. Jo. Hrr, dovnitř do ní umělým copem! Ach, Lorenci, to bylo! Já, Ivana, sama tak božsky mrdána jsem mrdala vlastní sokyni a ještě jsi mi vrazil do řiti palec. No, tak jsem jí ho tam strčila taky, co jsem měla dělat, a ty jsi laskal čtyři hezké nohy v punčochách a vše, co šlo do mne, putovalo mnou v tom úžasném rytmu i do ní.
„A teď se držte, kočky,“ vzepjal ses najednou a romanticky jsi přehmátl z Ivetina sexy kotníčku na můj. Zaklonil ses – a to už jsme řvali všichni tři.
„Co ti dělám?“ zeptal ses Ivety.
„Mrdáš mě Ivanou.“
„Jasně.“ A zvýšil jsi tempo. „A to ti patří! Umělej ocas. Ne sperma. A záviď.“
A pak mi bylo skvěle. Celé nekonečné minuty. Byla jsem uprostřed a ocas mě rval na kusy a já ocasem rvala na kusy svou milenku. Nebáli jsme se řičet. Nebáli jsme se navzájem zbožňovat. Výskat nadšením. A ty jsi začal stříkat a zatímco ses Ivaně vysmíval, já jsem řičela v neskutečném orgasmu… A ona… Taky. Měla to být naše imaginární pomsta. Museli jsme naši Ivetu symbolicky zmučit.

„Tak se měj. Čaues,“ podala Ivana Ivetě ruku. Pousmála se. Byly samy a pomsta zůstala jen snem. Ostatně i kdyby k ní došlo, Ivana tušila, že by Iveta ani na příštím pracovišti chlapům pokoj nedala. I tam totiž bude nějaký Lorenc a Olda… Tu Iveta Ivanu políbila: „Nikdy nepřestanu litovat.“
„Čeho?“
„Že k ničemu nedošlo. Já… Víš, byla jsem s tebou ráda, Ivano. Ale… Podle mého názoru to mohlo být ještě daleko krásnější, rozumíš?“ Zasněně zaváhala. „Kdybys jen věděla, o jak moc. Až k zešílení.“
„O čem to…“
Ivaniny oči se rozšířily a opět si vybavila, jak se chtěli pomstít, a místo toho…
„Čistě mimochodem, Ivano, jsem víc než stoprocentně lesbická.“

Povídky, co by se mohly líbit:

None Found