Kila, metráky, tuny decibelů se rozléhaly nad fotbalovým hřištěm, kde se pořádala obvyklá sobotní taneční zábava, které se obvykle zúčastňovali stovky mladých lidí. Ten hluk byl tak veliký, že ještě padesát metrů od kapely nebylo téměř slyšet vlastního slova. Tentokrát jsem měl jako nejmladší člen fotbalového výboru službu i já. Většinu času jsem trávil v klubové místnosti a pozoroval křepčící dav, protože dřevěné stěny baráku přece jen trochu tlumily hluk reproduktorů. Krátce po desáté jsem vyšel ven do měsíční noci a rovnou jsem padl do rukou Jiřině, hezké dceři jednatele klubu. "Čau, Mirďo, nemáš cígo?" zahulákala mi ...