Konečně klid. Byl to dnes hrozný den, neměl jsem ani chvíli, kdy bych si mohl vydechnout. Ostatně za těch pět let, co jsem v našem malém městečku stal starostou jsem si chvil klidu moc nezažil. Nyní je však již v celé radnici klid. Sedl jsem si do křesla a chystal se započít obřad nacpávání dýmky, když tu se ozvalo zaklepání. Kdo to u všech všudy zase.. „Dále.“ Dveře se otevřely a vstoupila paní Magda, statná pětapadesátiletá žena, která se stará chod domácnosti a řídí veškeré služebnictvo. Vypadala velice rozzlobeně. „Tak copak se děje?“ „Nezlobte se že Vás ruším milostpane, ale je zde taková událost…“ „Jaká?“ „No, předevčírem jsem večer přistihla tu novou služtičku, Marii, jak si… no jak si hraje rukama dole v rozkroku. To víte, že jsem jí za to pořádně zmastila prutem zadnici, ale dnes…“ „Co dnes, zase?“ „Ano.“ „Asi jste jí nenandala dost.
Běžte a seřežte jí, aby si týden nesedla. Pak se odnaučí dělat co nemá. Co je to za pořádek, vždyť jí snad ještě není ani šestnáct!“ „I to já bych udělala. Jenomže ona při tom nebyla dnes sama.“ „Ale ale, no jen povídejte.“ „Ony byly dvě a dělali si, pán promine, „ty věci“ navzájem.“ „A kdopak byla ta druhá?“ „Slečna Jůlinka.“ No to snad ne!! Jůlie! Sirotek, kterého jsem si vzal k sobě na vychování a mám ji jak svou dceru! Ta se hezky vybarvila. Prosím, slečně je také šestnáct a.. No ale já jí to spočítám! Oboum! Vezmu je dolů do trestnice a zmaluju jim zadky, že na to do smrti nezapomenou! Vyšlehám jim metlou ta jejich neřestná těla až… Metla! Vždyť ona tam již žádná není. Včera jsem nechal zmrskat pekařovu posluhovačku za ty housky a biřic přitom rozlámal poslední. Musil to bití dokončit prutem. A já jsem nové metly zapomněl objednat. Asi stárnu. „Kde jsou nyní?“ „Slečinku jsem si dovolila zamknout v jejím pokoji a tu malou jsem strčila do komory.“ „Přiveďte mi je obě sem!“ Když se za Magdou zavřely dveře vstal jsem a z vedlejší ložnice si přinesl rákosku. Je zcela nová, ještě jsem jí nepoužil. Dnes bude mít hody! Nasekám jim zde.
Švihnul jsem rákosovou hůlkou do vzduchu. Jen to zahvízdalo. Jsem zvědav, jaký bude mít účinek. Dostal jsem jí darem od svého přítele, ředitele zdejší školy. Když minulý týden přišel na návštěvu, ležela na stole má stará bambusová tyčka, neboť jsem chvíli před tím vyplácel kuchtičku za to rozbité nádobí. Hned si bambusky povšiml a zavedli jsme rozpravu o tělesných trestech. Vyprávěl, že trestá-li své žačky rákoskou, neužívá hůlky bambusové, nýbrž ze španělského rákosu. Jsou prý mnohem účinnější a proběhne-li výprask na silně vyšpulenou a vypjatou zadničku, mohou pak být jeho stopy znatelné i po deseti dnech. No, jsem zvědav. Rákoska je dlouhá přez metr, celá hladká, rovná, se zahnutou rukojetí. Přesto že je tlustá jak malíček, je tak pružná, že se její konce dají ohnout až k sobě. Za dveřmi se ozvalo šoupání nohou a pak někdo zaklepal. Položil jsem rákosku na kraj psacího stolu a usadil se pohodlně do křesla. „Vstupte.“ Magda před sebou vstrkala do místnosti obě dívky a po mém svolení odešla. Dveře se za ní zavřely. Nezdárnice stály předemnou, hlavičky sklopeny. Jůlie tiše poplakávala. „Dozvěděl jsem se na Vás pěkné věci. Fuj. Nestydy!“
Jůlinka začala brečet hlasitěji: „Strýčku, prosím, odpusť mi, já už to nikdy..“ „Mlč! A nebreč, za chvíli k tomu budeš mít lepší důvod, až se ti rákoska zakousne do zadnice!“ „Strýčku, prosím…“ „Ticho!“ Obrátil jsem se ke služce: „Ty jsi ty neslušné věci již dělala předevčírem. Je to pravda?“ „Ano prosím, ale já už nebudu…“ „A byla jsi za to potrestána.“ „Ano prosím.“ „Jak?“ „Byla jsem bita.“ „Čím?“ „Proutkem“ „Na zadnici?“ „Ano“ „Na holou?“ Dívenka zčervenala. „To ne! Přes spodní kalhoty.“ „A kolik?“ „Patnáct prosím.“ „Bolelo to?“ „No jéje! A jak!“ „Asi ne dost. Podíváme se. Otoč se a vysvleč si šaty.“ „Ale to…“ „Bude to!?!“
Poslechla. Byla to hezounká dívka, trochu ještě děcko. Pěkné děcko, když dělá takové věci! Otočila se a vysoukala si pomalu šaty na záda. „Řekl jsem svléknout! A i kombiné.“ Poslechla. Košilku měla zmuchlanou v širokých plandavých spoďárech. Jejich nohavičky končily pod koleny a v nich mizely šedé punčošky. Vstal jsem a došel až k ní. Vzal jsem jí košilku z rukou a upevnil ji nad pasem, aby nemohla spadnout a zakrýt ten krásný výhled. „Ruce na hlavu. Rychle!“ Potom jsem počal pomalu stahovat kalhotky dolů. „Oh, ne, prosím, to ne…“ vyjekla a pokusila se ručkou bránit. „Okamžitě dej ty ruce zpátky nahoru a mlč, nebo si mne nepřej! A ne! Stáhni si ty spoďáry sama!“ Začala potichu natahovat moldánky, ale ruce jí sjely o okraji kalhotek. Jak postupovala dolů, prosvítala místy již holá kůžička její prdýlky. Již jsem se nemohl dočkat… Konečně. Jako by se rozevřela opona a před mými zraky se zjevily dvě nádherné, tuhé, malinké polokouličky, studem pevně stažené a sevřené k sobě. Kalhotky byly tak volné, že spadly až ke kotníkům, takže na světle božím se skvělo celé to holčičí pozadí ve své nahotě od pasu až do půli stehen. „Tak, a teď se tady hezky ohni. A tu košilku pěkně nahoru! Takhle budeš držet. A ať se ani nehneš!“ „Já, já se stydím…“ Plácnul jsem jí přez ty dva tuhé kopečky masa jen to mlasklo. „Co, ty se stydíš a takové neslušnosti ses dělat nestyděla?“ Přez malinký napůl ještě dětský, již však hezounky zaoblený zadeček se jí táhlo několik růžových, lehce namodralých pruhů, stopy to po nedávné výplatě. „Vidím, žes dostala jen velice mírně a nevzala sis z toho žádné poučení. Dnes to napravíme, jen se těš. Teď hezky stůj, než na tebe přijde řada a ne aby ses dovolila obléci ty kalhoty!“
Posadil jsem se znovu do křesla. Viděl jsem jak Jůlinka zděšeně pokradmu pokukuje po Maruščiných jelitech. „Tak co ty nemravo, díváš se jak vypadá zadnice po výprasku? Až dnes skončíme, bude ta tvá vypadat mnohem žalostněji! Pojď sem!“ „Oh strýčku, prosím, nebijte mě, já už to nikdy neudělám…“ „To doufám. Ale aby sis lépe zapamatovala, co slušné dívky nedělají, musíš si vytrpět svůj trest.“ „Ale já jsem nikdy ještě nebyla bita…“ „To je právě ta chyba. Měl jsem tě začít řezat už dávno. No, nikdy není pozdě. Postav se sem předeme!“ Malými krůčky se přiblížila. „Blíž. Ještě blíž. Tak. A narovnej se! Ruce hezky podél těla. Nohy k sobě.“ Stála tam předemnou, blonďaté vlásky do culíků po stranách, z lehkých šatiček, v pase přepásaných, dole u kotníků vyčuhovaly krajkové konce nohaviček kalhotek, dopadající až na jednoduché střevíčky. „Vyhrň si šaty.“
Pevně sevřela rty a poslechla. „No tak, ještě výš, ještě.“ Ručky, v kterých držela zmuchlané konce šatů si s nimi přitiskla k obličeji a začala plakat. „Řekl jsem, že na brekot máš dost času!“ Rovné semknuté nožky s hezkými plnými stehny obepínaly vypasované spoďáry odzdola až nahoru. Stejně tak i již hezky žensky modelované boky. Neměly poklopce a byly na ní tak vypjaty, že se pod nimi vše jasně rýsovalo. Končily svázány tkanicí v pase. Nad nimi bylo ještě vidět kus holého bříška s pupíkem. Je to vlastně moc hezké děvče. Že jsem si toho dříve nevšiml. Asi to bude tím, že jsem jí neviděl jako mladou slečnu ale jako své dítě. Ovšem nyní… Již se těším, až si jí pořadně prohlédnu zcela vysvlečenou. Však to bude ještě dnes. „Ty nemravo, nestydo! Ty na sobě nemáš krom těch kalhotek již žádné prádlo! Ale to se změní. Odedneška si tě budu kontrolovat. Vezmu si tě pořádně do ruky. A začneš nosit takové kalhotky jako Marie!“ „Tak začneme. Nejprve dostaneš rukou, jen tak pro zahřátí.
Polož se mi přez kolena.“ „Strýčku…“ „Slyšela jsi?“ Pomalu se ohla. Upravil jsem si jí trochu, aby zadnička byla hezky vyšpulená. Překřížené natažené nožky se opíraly o zem špičkami střevíčků, na druhá straně se o ni opírala rukama. Ještě jsem jí spadlé šaty trochu vykasal až do poloviny zad. Vypasované kalhotky krásně modelovaly tu hezounkou macatou vyšpulenou sedýnku. Pozdvihl jsem ruku a poprvé jí plesknul. A hned na druhou půlku. A znovu. Ucítil jsem jak křečovitě stáhla obě půlky k sobě. Nová rána. „Au au nééé..“ Volnou rukou jsem uchopil okraj spoďárů a pevně je vypjal, až se jí hluboce zařízly do spáry mezi polokouličkami. „Aúúú, to bolí…“ A teď jsem jí začal teprve pořádně vyplácet. Hezky celou dlaní. Rány pleskaly tu po zadničce, tu po stehnech. Kroutila se, kopala nožkami a prosila, že to moc bolí, abych jí odpustil, že už… Pokusila se rukou chránit. „Dáš tu ruku pryč! Honem! Tak to tedy ne. Pokračovat budeme hezky na holou.“ „Ne, ne prosím…“ Zajel jsem jí pod břicho a nahmatal konec tkaničky. Potom jsem jí ty kalhotky stáhl hezky až ke kolenům. Kůžička na prdýlce byla již trochu zčervenalá. Mezi semknutými stehny byl vidět i kousek té její nemravné… Potlačil jsem nutkání dotknout se těch malinkých holých bochánků a začal jsem pokračovat v přerušené výplatě. S pleskáním ran se s novou intenzitu ozval i její pláč. Prdelka se pod mou dlaní mlela a získávala hezky červenou barvu. Po chvíli jsem přestal a poručil, aby se postavila. Poplakávala a utírala si slzičky, které jí během toho bití vytryskly z očí. „Tak, to byl teprve úvod“, řekl jsem, bera ze stolu připravenou rákosku, „nyní teprve ochutnáš pravý výprask.
Klekni si do křesla.“ Vytřeštila nevěřícně oči strachem a s otevřenou pusou na mě chvíli zírala. „Prosím, nebijte mě již, já mám strach, to bolí…“ Bezeslova jsem jen pošvihl rákoskou vzduchem a ukázal na křeslo. Klekla si do něj. „Ohni se, lokty na opěradlo. Ták. Hlavu na ruce. A vystrč pořádně tu zadnici!“ Znovu jsem jí vykasal šaty a rukou jí stlačil v pase, aby se zadnice dostala do správné polohy. Půlky se jí krásně roztáhly, že byly zcela vidět i obě její zadní dírky. A dole i několik prvních jemňounkých kučeravých světlých chloupků. Potěžkal jsem rákosku, rozpřáhl se až za hlavu a pak se ozvalo ostré – pfíííííííí – rána dopadla. Udeřil jsem vší silou, jak jsem byl zvyklý s rákoskou bambusovou. Účinek se nadal srovnat! Napříč přez zadnici vyskočil bílý dvojitý pruh, který se okamžitě zbarvil do ruda. Nebohá Jůlinka zařičela, celá se skroutila do křesla a chytla se rukama za zadničku. „Aúúúúúúúúúúú, auuííííí, to néééé, to to bolí bolí, ne néééuuuáááá…“ V tom se ozvalo zaklepání. „Kdo je?“
„Magda pane.“ „Pojďte dál.“ Vešla a překvapeně zírala na celou scénu. Marie jen zavzlykala, ale Jůlie si shrnovala šaty a naříkala: „Oh prosím, ať jde pryč, strýčku, strýčku, nemůžete přeci před ní…“ „Mlč! Okamžitě se zase ohni a vyhrň si šaty, nebo Magdě řeknu, aby tě šla podržet!“ Pod tou hrozbou nebohá dívenka okamžitě poslechla. Viděl jsem, že jelito zatím pořádně zduřelo a naběhlo. „Copak Magdo?“ „Dole je pan Grif, rád by s Vámi hovořil.“ „V pořádku. Budu to tu musit zkrátit. Zcela jsem na jeho schůzku zapomněl. Vezmu si ty nemravy do parády obě najednou. Počkejte zde, kdyby Vás bylo třeba. Jůlie vstaň a ohni se ze strany přez opěradlo. A ty,“ obrátil jsem se k Marušce,“ pojď sem a ohni se vedle ní.“ Za chvíli, po několika úpravách, skvěly se předemnou dva zadečky, se strachem očekávající věci příští. Tělíčka stlačená hluboko dovnitř do křesla, nožky pokrčeny, holé vypjaté prdelky bez jakékoli ochrany. A pak to začalo. Rákoska svištěla vzduchem a syčela na obnažené kůži. Dívenky řičely a plakaly, prosily o milost. Marie chytla jednu ránu přez ruku, jak se pokoušela bránit a více si to již nedovolila. Tu bližší, Marii, jsem přitlačil do křesla kolenem, Jůlii jsem v něm držel za krk. Vší silou řežu ty nezdárné zadnice. Pokoj ve vyplněn výkřiky bolesti. „AAAúúúúú, nééééééé, néééééé, já – to – ne – vy – dr – žím – prosím, pros- uááíííííí, au, au, nééééééé, už dost, prosím…“ řvou trestaná děcka. Vysázel jsem jim hodně přez dvacet ran. S potěšením hledím na ten čarovný obrázek. Dvě sesekané zadničky s tlustými jelity vedle sebe, tělíčka obou dívenek se otřásají pláčem. Ručky počínají jemně ohledávat řeřavě pálící polokouličky. Jůliina vyspělá zadnice se dotýká maličké prdýlky Marušky.
„Tak vstávat. To bylo jen na úvod, aby jste poznaly, co to vůbec je výprask. Příště to bude mnohem horší. Vstát!“ Holčiny se pomalu staví na nohy. Jůlinka si jednou rukou stále vzadu tře sesekanou prdelku, druhou si lemem šatů stírá slzičky z očí. Jak tam tak předemnou stojí, kalhotky spadlé v kolenou, nohy rozkročeny aby vůbec udržela rovnováhu a šaty u očí, naskýtá se mi pohled na to, co dívenky většinou pečlivě skrývají. Opravdu, v klínu rozkroku má již takový malinký ostrůvek rašících vlásků. Krev se mi žene do hlavy. A jakpak asi vypadá ta druhá, nahatá, bez kousku prádla… Jsou zcela v mé moci. Je to krásný pocit, že s těmi dívenkami, téměř dětmi, mohu provést, co se mi zlíbí. A není to naposled. Byl jsem hlupák, že mne to dosud nenapadlo. Odložil jsem rákosku, vytrhl Jůlii spoďáry vzhůru, aby mohla vůbec jít. „Tak běžte. A jen se těšte, až něco provedete příště! Magdo, otevřete jim dveře.“ Kolikrát jsem již za dobu svého úřadu byl přítomen, jak byly delikventky mrskány, bičovány či dle rozsudku jinak trýzněny za svá provinění. Dráb vždy přesně plnil svůj úkol a před zraky poroty trestal řvoucí provinilkyně. Odedneška budu jeho roli u těchto dívek hrát já.
