To, co jsem zažil a vlastně udělal se odehrálo jednoho rána na začátku června roku 1967. Tenkrát mi do patnácti chyběl jen měsíc. Bydleli jsme v 2+1, já moje máma, táta a babička, tedy matka mojí mamky. Táta byl stavař a byl na montáži na Slovensku. Domů jezdil jen ob týden. Tehdy tu neděli zrovna doma nebyl. Já spával v pokoji s babičkou a táta s mámou spali v druhém pokoji.
To ráno jsem se vzbudil nějak brzy. Sice bylo už světlo, ale bylo teprve čtvrt na sedm, což na neděli bylo fakt brzy. Babka ještě spala, měla půlnoc a tak jsem potichu vstal, abych se vyčůral. Jak zloděj jsem se vykradl z našeho pokoje do předsíně a tam u záchodu jsem se zarazil, protože se mi naskytl obraz a pohled, který nenechá v klidu žádného normálního puberťáka. V kuchyni byla už mamka. Asi vstala ještě o něco dříve než já. Nevím co, ale něco hledala pod železným gaučem až snad kdesi u zadní stěny. Nevím, co to bylo a ani mne to nezajímalo. Mne zaujala mamka, která klečela na zemi s koleny široce od sebe, asi aby se tělem pod ten gauč vešla a z pod gauče na mne svítil její široký, bílý, parádně kulatý selský zadek. Na sobě měla pořád ještě svou kratší noční košili bez rukávů, kterou měla díky tomu gauči asi nechtíc vyhrnutu až k pasu, takže ty její parádní 37 leté hýždě proti mně svítily a mezi nimi na mě mířil i její růžovohnědý konečník. Dole pak pod těmi půlkami v jejím rozevřeném rozkroku se na mne z tmavohnědé houštiny chlupů smála mámina vyšpulená kunda s mírně rozevřenými růžovorudými stydkými pysky. To byl pohled pro bohy, natož pro mne, nadrženého kluka. Stál jsem nehnutě a civěl v němém úžasu a snad v deseti patnácti vteřinách se mi postavil i pinďour ze kterého se udělala z masa kost. Pinďour se vzpínal touhou a to tak silnou a neodolatelnou, jakou jsem ještě nikdy nepocítil. Ta touha mi úplně zatemnila mozek, takže jsem ztratil veškerou úctu, soudnost, strach a morální zábrany. Tiše jsem si vysvlékl pižamové kalhoty, nechal jsem je ležet na koberci před záchodem a jen v pyžamovém kabátku jsem se připlížil až za nic netušící klečící mamku. Zcela ovládán nezkrotným pudem samce jsem jí zaklekl mezi lýtky a s rozechvělou rukou jsem jí drze sáhl mezi nohy na kundu.
„Jééé…“, vyjekla úlekem a trhla s sebou. Chtěla dát kolena k sobě a rychle se vysoukat z pod gauče, ale nešlo to, protože jsem jí v tom překážel a vší silou bránil. „Pusť mě, ty pitomče! Co si to vůbec dovoluješ!? Počkej až přijede táta…! Povím mu to a on tě seřeže!!“ nadávala mi a vyhrožovala. „Sprosťáku drzej, hned mě pusť…slyšíš!!!“ Jenže já mámu nepustil a místo abych vstal a utekl jako uličník nebo se matce kajícně omluvil za takovou neslýchanou neomalenost, nasměroval jsem svého ztopořeného pinďoura leským žaludem mezi velké stydké pysky její kundy, kterou měla sice v té chvíli suchou, ale jelikož jsem měl z té přemíry vzrušení žalud úplně zvlhlý od čiré kluzké tekutiny, která mi z něj po kapkách tekla jako slzy a také tlakem své pánve proti matčině kundě jsem do ní začal pronikat. „Jéé…Jéééžiš…?! Co to…děláááš!!? Nééé!!!“ zabědovala vyděšeně a panicky se snažila cpát ven z pod gauče, ale protože nahoru nemohla, zády by nadzvedávala gauč a dopředu také ne, tam byla stěna, cpala se jak šílená proti mně. Jenže já mámu držel pevně za její široké boky a jak se cpala proti mně, tak se ještě víc narážena na mého pinďoura, který tak do její kundy pronikl úplně celý až po můj podbříšek, který se ocitl mezi jejími vyšpulenými půlkami. „Je…jeé…jéééžiši neblbni…To nemůžeš!“ naříkala plna zmatku, ale já blbnul, mohl a nepovolil, protože jsem vězel v její kundě celými svými 15 centimetry až po koule a vnímal jsem to božské teploučko její pochvy, jejího poševního svalstva, které mi ho svíravě obepínalo a na žaludu jsem cítil pružnou tuhost čehosi, o čem dnes vím, že to byl děložní čípek na který jsem se cpal. Mamka přerývaně dýchala, ale její odpor pozvolna slábl, jakoby rezignovala a polohlasem, abych to slyšel jen já a nikdo jiný se ke mně začala vemlouvat: „Luboši, fakt neblbni…tady končí sranda…Nech toho a pusť mě. Jsem tvoje máma a ty můj syn! To se nesmí, to je krvesmilstvo…! Já to tátovi neřeknu, ale musíš být rozumný! Tak mě přece pusť, co když nás takhle uvidí babička, co si chudák pomyslí…!“ Jenže já pořád vnímal ten pulz v její teplé kundě a to svíravé těsňoučko a ještě k tomu dráždivý pach máminy kundy, která také začala docela vlhnout. Navíc pohled na její festovní vyšpulenou prdel, na ten konečník, to ve spojení s pocitem mé momentální dominance nad ní jako nad zralou ženou, nad lidskou samicí vědomím, že mi je vydána na milost a nemůže ničemu zabránit, to mne tak šíleně rajcovalo, že jsem neviděl ani neslyšel. V ocase mi hučelo jako v úlu, žaludem mi běhaly tisíce mravenců a ve slabinách mi palčivě trnulo jako ještě nikdy. Nevím, jak dlouho jsem tak ve své matce vězel, ale určitě to nebylo déle než tři čtyři minuty. Pak mi odkudsi od prostaty po kořeni ocasu projelo pár elektrizujících vln, mé svaly na hýždích, v konečníku, ve stehnech a v podbříšku se mi najednou sevřely v úžasné křeči a já do své matky neskutečně explodoval jako sopka. Pevně jsem ji svíral boky a zcela nesynovsky jsem hluboko do ní na to tuhé, pružné a mým pinďourem mírně zatlačené vystřikoval svoje synovské pubertální semeno. „Je…je…Lubóó…bo­žééé…jeeééé!!!“ zaúpěla v bezmocném protestu, ale natlačena na můj penis do sebe přijímala ve strnulém úžasu mé sperma, takže jsem si bez zábran do své mamky ulevil do poslední kapky dle hesla: “Ani zrno na zmar!“ Tátovi jsem tak vlastně nasadil kapitální parohy a navíc jsem se sám zbavil panictví. Až když mi po chvilce změkl a začal se mi zase vracet rozum, dostavil se i strach z trestu, pocit provinění a zmatek mého emocionálního JÁ. Vyklouzl jsem z vyděšené a šokované mamky a zmizel na záchodě. Když jsem odtamtud po notné chvíli vylezl, srazil jsem se ve dveřích s rozespalou a rozcuchanou babičkou, která se ptala, co to bylo za hluk, zda jsme něco neslyšeli a co tak brzo strašíme, když je přece neděle. Máma už seděla na gauči pod kterým jsem ji tak pokořil, mlčela a civěla nehnutě oknem kamsi do dáli. Očekával jsem vodopád nadávek, výtky a výlevy zlosti od ní, ale ona nic neřekla. Tak to šlo celý týden a o naší podivné incestní souloži nepadlo jediné slovo. Čekal jsem co bude, až přijede táta. Podělaný jsem byl až za ušima. Čekal jsem, že mamka mu bude na mě žalovat, leč nežalovala. Asi se cítila trapně.
Počátkem srpna toho roku, když jsem se vrátil z pionýrského tábora mi právě táta, když jsme byli zrovna o samotě, pln hrdosti sdělil tu radostnou novinu, že máma je těhotná a že když všechno dobře dopadne, tak prý budu mít někdy v první polovině března následujícího roku brášku nebo sestřičku. Nevěděl jsem zprvu, zda jsem mamku oplodnil tehdy v červnu já, nebo zda to byl až týden po mě táta. Jelikož však byla máma pečlivka a já věděl, že záznamy o svých menstruacích si dělá do svého kalendáře, který visel v její skříni zevnitř na dveřích, šel jsem jednou, když jsem byl sám doma, na výzvědy do té almary. Z chytré Knihy o manželství jsem věděl, že žena je nejplodnější 13. až 15. den po prvním dni poslední menstruace. Mamka měla před onou osudovou nedělí poslední menstruaci od pondělka 21. května. To znamenalo, že ten den, kdy jsem ji tak zaskočil v kuchyni klečící pod gaučem, kdy jsem ji tak vycpal a pak se do ní vysemenil, jsem ji s největší pravděpodobností musel oplodnit já a né táta, protože ten nebyl ještě týden doma. Navíc u data 4. června měla máma udělaný otazník. Věřte, že v tu chvíli mne zaplavila vlna sice nezodpovědné, ale za to upřímné hrdosti i když mi bylo zároveň mamky líto. To když celý konec srpna a polovinu září ráno co ráno zvracela. Také se mi měnila před očima. Tak nějak otekla v obličeji a začala přibírat.
Jednou v říjnu, to byl táta zase na Slovensku a babička na návštěvě u své sestry, mi mamka vyčítavě řekla: “Vidíš, ty pitomo, cos mi způsobil? Měl by ses stydět! No neboj, tátovi to neřeknu. On by tomu nechtěl věřit a eště by mě podezíral z nějaké nevěry. Ale Luboši, upletl sis na sebe bič. Teď chodíš jen na nákupy a s odpadky, ale až se mi to tvoje dítě narodí, budeš hezky máchat i žehlit plíny, budeš je chodit věšet do sušárny a taky budeš s malým jezdit. Hlavně se ale modli, aby to dítě bylo zdravé, mělo všechno, co má mít, aby to nebyl nějaký mongolík nebo mentálně zaostalý chudinka.
Celou tu dobu od začátku září 1967 až do 8. března 1968 jsem měl svou mamku na očích a mohl jsem sledovat, jak ještě víc bokatí, prdelatí a jak jí roste břicho. Však během tohoto svého nechtěného těhotenství nabrala 22 kilo, takže byla jak koule. Na MDŽ 8. března 1968 pak v pražské porodnici v Londýnské porodila zdravého syna Daliborka. A proč zrovna Dalibora? No, mamka říkala, že se jí to jméno líbí, protože je slovanské a staročeské, ale pohled do kalendáře hovoří jasně: Dalibora je vždy 4. června!

Povídky, co by se mohly líbit: