„Pojedeš se mnou do Lípy?“ ptám se Jany, která dřepí nejraději doma a paty vytáhne nejvýš, když jde nakupovat do blízkého obchodu. Ptám se proto víceméně formálně, aby mi někdy nevyčetla, že jsem jí nikdy nikam nevzal, jak už to tak ženské občas dělají. „Co je v Lípě?“ zeptala se lenivě a protáhla se jako kočka nad kouřícím se hrnkem kávy, do níž si přidala větší díl slazeného salka. „Výstava, sjedou se tam undergrounďáci z celého kraje. Možná přijede i někdo z Prahy.“ „Kdy to bude?“ zeptala se formálně a já jsem jí viděl na očích, že z toho zase nebude nic. „Příští víkend. Sobota odpoledne odjezd, neděle v poledne příjezd.“ „Vždyť víš, že jsem vdaná, můj chlap mě nikam nepustí.“ „Už jsi to někdy zkusila? Zeptala jsi se ho někdy, jestli můžeš ven?“ „Co budu dělat s malou, přece si jí nevezmu s sebou?“ „Dáš jí k matce.“ „To by zase bylo keců, víš jak nerada jí hlídá.“ Tak z toho zase nic nebude, jako obvykle. Pojedu sám. Když někdo hledá důvody, proč to nejde, pak to opravdu nejde, když hledá způsoby, jak by to mohlo jít, může se to podařit. Toto je ten první případ. „Ty budeš taky něco vystavovat?“ „No ovšem, právě proto tam jedu.“ „Zase vás budou honit po poli esembáci.“ „To se samozřejmě nedá vyloučit, dokonce si myslím, že tam kvůli tomu někteří lidi jezdí. Je to taková společenská hra.“ „To je blbost, kdo by se nechal schválně otravovat od nějakejch zelenejch idiotů?“ nesouhlasila Jana. „Ale to je to jediný, co se v tomhle státě děje. Jinak je tu klima jako v hrobce.“ „To závisí na každým člověku, jak si zařídí život.“ „Jano, od tebe to sedí, ty si nikdy sama nezařídíš nic, a život kolem tebe plyne svým tempem, aniž by sis toho všimla. Jednoho dne ráno se probudíš, a zjistíš, že jsi v domově důchodců.“ Zase si začala díbat nehtem vystouplý pupínek, který si pečlivě pěstovala na tváři. „Co komu z vás iniciativních přinese život jinýho?“ „Zážitky, zkušenosti, pocity, emoce, začal jsem vyjmenovávat důvody, proč každý něco děláme. Jana mávla lhostejně rukou. „Sám tvrdíš, že je všechno stejné, takže je to jedno.“ „Jdu domů.“ Sáhl jsem pro kabát, protože mě dneska přiváděla svou lhostejností ke špatné náladě. Bylo jí to jedno. Pomalu vstala a šla mi otevřít dveře. Za dveřmi stála velká šedá doga, která mi olízla ruku a šla mě vyprovodit k vrátkům. Jana zůstala stát u dveří a pokynula mi rukou. Existuje na světě větší flegmatik, než je tahle ženská? Co mne nutí, abych za ní pravidelně docházel a přemlouval jí k šoustání, to ví Bůh. Jdu domů a přemýšlím o ní. Není to žádná krasavice, je štíhlá, to je pravda, ale jinak nic. Obyčejná ženská, snad s určitou mírou vnitřní imaginace, která ji nahrazuje realitu. Sní s otevřenýma očima, své zážitky nepotřebuje realizovat. Vzpomínám na to, jak jsem se s ní před šesti lety seznámil u svého přítele, který s ní obcoval. S nadšením mi líčil její zážitky a vzbudil ve mně zvědavost. „Je to nepředstavitelná děvka; člověče, ona snad ošoustala celej Vyšehrad,“ vyprávěl nadšeně. „Já vážně neznám nikoho, kdo by si to s ní nerozdal.“ „Například já,“ pokrčil jsem rameny. „Protože tam nechodíš. Ta holka normálně šoustá naproti hospodě v parku, nebo na hajzlu, to bys nevěřil, to se musí vidět.

„Jednou s ní sedím u piva a ona někam zmizela,“ vypráví mi svůj příběh.“ „Tak se ptám souseda, jestli neviděl Janu? Prej, podívej se do parku, jestli tam nešoustá. Poodhrnul jsem závěs a přes silnici vidím, jak se tam někdo páří v trávě. Šel jsem se tam podívat. Vidím, že Mánek, ten malíř z Bíliny ji tam pígluje tři metry od chodníku. Otočil se a povídá. Co čumíš ty vole, ještě jsi neviděl nikoho šukat? Já říkám: na tebe seru, ale měl jsem společnost a ty mi jí tady klátíš. Jana se jenom smála. Jdi ho hajzlu, za chvíli se vrátí, chroptěl Mánek a věnoval se dílu. Jana přišla asi za půl hodiny, zválená jako valach, dopila pivo a objednala si další.“ „No to víš, to vyprahne,“ pravil jsem chápavě. „Mě ti to tak rozrajcovalo, že jsem si jí vzal domů a udělal jí to pak ještě jednou.“ Takové příběhy ve mně vzbuzovaly zvědavost, naléhal jsem proto na kámoše, aby mě s ní seznámil.

Jednoho dne odpoledne jsem k němu přišel na návštěvu. Otevřel mi dveře a pozval mě dál. Na kanapi seděla štíhlá holka v rozepnuté košili bez kalhotek a popíjela nějaký kyseláč. Tak to je Jana, představil nás. „Pěkný,“ pokýval jsem hlavou. „Nepřišel jsem nevhod?“ „Ne, čekali jsme na tebe.“ Jana si mě se zájmem prohlížela, asi jí bylo divné, že potkala chlapa, který v ní ještě nebyl. Bez řeči jsem jí pohladil stehno a sáhl na pindu. Mírně roztáhla nohy. Byla připravená. Postavil jsem jí ke zdi, roztáhl nohy, vrazil jsem jí hlavu do klína a začal jí lízat. Kámoš začal běhat po bytě jako splašený. Spěšně jsem shodil kalhoty, položil jí pod sebe a narazil se. Přirážela se zájmem, bylo vidět že jí to baví. Udělal jsem se do ní a byl s ní současně. Na poprvé hezká souhra. Kámoš, který jukal ze dveří, se pomalu přišoural a lehl si vedle. Jana se k němu připlazila, rozepnula mu kalhoty a začala ho kouřit. Byl však vystresovaný a tak mu nechtěl stát. Ještě jsem neměl dost, a tak jsem k ní přilehl ze zadu. Hezká trojka. Pro mě to sice byla premiéra, ale zjistil jsem, že tenhle sport miluju.

Po čase nám oběma přišla říci, že je těhotná, s kým přesně, ovšem nevěděla. Bavilo jí to vyprávět každému chlapovi s kterým to dělala, zvlášť. Zkoumala, jaké budeme mít reakce. Hledala v očích svých milenců úzkost, strach, napětí. Věřím, že jí to zabralo alespoň týden času. Nakonec si vybrala jednoho svobodného chlapíka, který byl v té době na vojně a u příležitosti opušťáku taky s Janou souložil, a vzala si ho za manžela. Po narození se dítě nejvíc podobalo mému příteli. Po svatbě Jana trochu zredukovala počty svých milenců. Manžel byl žárlivý a nemělo smysl hnát věci do extrémů. Kdo však byl trpělivý a měl zájem, vždy se dočkal. Postupně se fanklub začal redukovat na pár blízkých přátel. Někteří emigrovali na západ, jiní odešli do Prahy, Vyšehrad se stal vyhlášenou čínskou restaurací. Podle záměrů stranické politiky se undergound rozptýlil. Stal jsem se pravidelným Janiným milencem. Byla přebornicí v kouření, které jí bavilo a dokázala mi připravit skvělé sexuální večery v době, kdy manžel odcházel na noční. Daní z radosti však bylo její několikahodinové vyprávění o manželovi, problémech v rodině, zdárném vývoji potomka a případných milostných dobrodružstvích. Poslední téma mě ovšem velice zajímalo, Jana byla při vyprávění bezprostřední, zcela otevřená a nic nezatajila. Ochotně mi vyprávěla o všech detailech, které mě zajímaly. Svými řečmi mě dovedla hezky rozpálit a potom vždy sklidila úrodu.

Překvapivě a zcela neočekávaně mi zavolala telefonem do zaměstnání. Do Lípy prý pojede, protože měla s manželem vážný rozhovor o svých pošlapaných lidských právech a nevolnictví v rodině, a manžel jí jako důkaz dobré vůle povolil cestu. Byla to dobrá zpráva. Zařídila si u rodičů hlídání dítěte, já jsem naložil před polednem do auta obrazy a odpoledne jsme vyrazili do Lípy. Byl hezký jarní den, otevřela si okénko a zapálila cigaretu. Dlouhé vlasy ji vlály ve větru a zdálo se, že je šťastná. Vyzvídala, kdo do Lípy z jejich známých přijede, ptala se na své milence z řad malířů a výtvarníků, chtěla vědět, zdali tam taky nepřijede Mánek. „Měla bys na něj chuť?“ „Na něj, nebo někoho jiného, vždyť je to jedno,“ odpověděla mi tak, jak se mi to líbilo. „Jistě, hlavně že mu to dobře stojí.“ „A že tam něco má,“ doplnila mne. Přijeli jsme do Lípy a potom ještě kousek dál někam na venkov do statku, který byl částečně zřícený a částečně se opravoval. Byli jsme ubytováni v provizorní ložnici, kde se po zemi válely spacáky a deky těch, kteří dorazili před námi. Vedle se čepovala ze sudu desítka a rozlévalo levné červené víno. Někdo hrál na kytaru a zpíval Krylovy písně. Jana se zastavila u nějakého známého a nevzrušeně s ním kecala, já jsem se vypravil na obhlídku po blízkém okolí. Bylo tam hezky, statek byl utopený v údolí mezi pískovcovými skalami. Ihned se ke mně přidal huňatý pes, který mne na mém průzkumu provázel. Lehce sprchlo a tak jsem se brzy vrátil pod střechu. Jana již měla lehce upito, seděla na trámu mezi dlouhovlasatci a živě se bavila. Trochu jsem zažárlil, ale brzy mě to přešlo. Člověk by si neměl nic zamilovat, protože ztráta a zklamání jsou nevyhnutelné. Žárlit na Janu bylo něco jako žárlit na veverku, která patří v přírodě mezi nejušukanější tvory.

Během krátké doby se odněkud ze skal vrátil majitel usedlosti, který nám sdělil, že našel vhodné místo pro výstavu, jež měla začít odpoledne po páté hodině. Vzali jsme svá díla a vydali se za ním. Došli jsme ke skalním převisům, které svým sklonem mohly uchránit obrazy a objekty před případným deštěm. Místo bylo velice romantické. Skupina pořadatelů natáhla provazy, na něž se připevnily obrazy, fotografie a objekty. Asi za hodinu přišli ostatní i s Janou, která čile a se smíchem rozprávěla a oháněla se při tom lahví vína. I když nebyla nejhezčí ze všech ženských, jistě byla zajímavá a přitažlivá. Pořadatel přednesl krátký proslov a několik desítek zúčastěných osob si prohlíželo vystavená díla. Pokud jsem pominul své věci, bylo mezi nimi i několik velice pěkných obrázků, které by snesly svoji prezentaci i v oficiální galérii. Odněkud z lesa vyšla dvojice starších lidí, která přecházela po pěšině. Pán se překvapeně zastavil a věnoval pečlivé prohlídce obrazů. Když skončil, přišel ke skupince pořadatelů a pochválil vystavená díla. „Já jsem pánové z Pražské umprum, a když vám řeknu, že to má vysokou kvalitu, tak mi můžete věřit. Veřejně se vystavují daleko horší díla.“ Poděkoval za umělecký zážitek a zmizel i s doprovodem v lese. Během krátké doby se ozval zvuk kvílících sirén, které bylo slyšet ze všech stran. „Policajti,“ zařval někdo, „jsme obklíčený!“ Většina lidí se rozutekla po lese. Zbytek se snažil rychle všechny obrazy svěsit a odnést. Na palouku se brzy objevily desítky zelených uniforem a provedli zátah zbývajících účastníků výstavy. Odebrali všem občanské průkazy a provedli perlustraci. Když zjistili, kdo je pořadatelem akce, sebrali ho a odvezli spolu se všemi vystavenými obrazy se vzkazem, ať si pro ně nazítří jejich majitelé přijdou na VB do České Lípy. „Ty vole, proč jsi nedělal srnce, tvoje ženská ti zahejbá, ty máš parohy a mohl ses tady klidně pást a uniknout lustraci,“ posmíval se ironicky kolegovi sympatický androš. „Kdepak, stačilo políbit mistra a byl bych volnej“, odpovídal mu sečtělý malíř, „ale co s třiceti stříbrnejma, musel bych to věnovat muzeu.“ „Ale vždyť jsi to sám viděl, Mistr byl i bez mý pomoci orgánům stejně odhalenej a zatčenej. Někoho přeci musej za to zvěrstvo potrestat, jak by to vypadalo, kdyby si každej dělal co chce.“

Organizátora pustili za dvě hodiny, po sepsání protokolu. Zdálo se nám, že se dopustil vážného protispolečenského prohřešku, pokud se přímo nejednalo o trestný čin. Mezitím se společnost náležitě rozjařila. Postupně se začali vracet uprchlíci, kteří v lese ztratili orientaci. Na otevřeném ohni si pekli salám a buřty, a zapíjeli to pivem.

Kolem půlnoci jsme zalezli do provizorního pelechu. Jana se na mě bez ostychu vyhoupla a svými pomalými a vláčnými pohyby se dopracovala několikerého orgasmu. Potom jsme si vyměnili polohy a převzal jsem iniciativu já. „Do prdele chrápejte už, kdo to má vydržet,“ ozval se nazlobený soused. Nedal jsem pokoj, dokud jsem nedokončil načaté dílo. K ránu mě probudil divný pocit. Měl jsem neurčitý dojem, že se mi něco hýbe na prsou. Když jsem si tam sáhl, bylo to pryč. Podivný problém se po chvíli zopakoval, vzal jsem proto baterku a rozsvítil světlo. Kolem nás probíhal noční život, místnost byla naplněná potkany, kteří se vyplašeni kuželem světla z baterky, řítili jeden přes druhého, do malého otvoru v rohu místnosti. Jana, jak jsem okamžitě zjistil, neležela na svém místě, ale seděla obkročmo na svém sousedovi a pomalými vláčnými pohyby se snažila dopracovat orgasmu. „Do prdele chrápejte už, kdo to má vydržet“, vrátil jsem repliku sousedovi. Jana se tiše rozchechtala.

Povídky, co by se mohly líbit: