Tenhle příběh se odehrál v době, která není zase až tak vzdálená. V té době se ještě slušelo preventivně oslovovat všechny, se kterými jste se dostali do styku, titulem soudruhu nebo soudružko. Tou dobou se sem různými nedostatečně utěsněnými trhlinami ze Západu dostávaly materiály o dámě, která se jmenovala Samantha Fox. Kromě písniček byla známá i svými fyzickými půvaby, které byly na stránkách mnohých západních obrázkových časopisů celkem volně ke shlédnutí. V naší třídě jsme se do ní zamilovali všichni. Když se nám do rukou dostalo první německé Bravo s jejími obrázky (a nutno říci, že tam se naše hvězda Sam objevovala nanejvýš v plavkách), rázem jsme zapomněli na naše sexy spolužačky a o přestávkách i po škole se řeč točila jenom kolem této krasavice. Osmnáct šestnáctiletých kluků z jedné gymnazijní třídy v té době sice tušilo, že tu věc mezi nohama mají nejen na čůrání, ale k praktickému vyzkoušení jejího účelu se kromě občasných her s vlastníma rukama nikdo z nás dosud nedostal. I já jsem se do Samanthy pochopitelně zamiloval. Nedokonalé fotokopie jejích obrázků byly pečlivě ukryty v zásuvkách mého stolu a na světlo světa vycházely jen v okamžiku, kdy jsem se s nimi chtěl „pomazlit“. Pak se mi ale stalo něco neuvěřitelného. Potkal jsem „Samanthu“ v tramvaji. Dívka, která se ve tváři i svými tělesnými půvaby podobala mému idolu tak, že ve mně v první chvíli zatrnulo. Přiléhavé tričko a džíny perfektně ohraničovaly její taktéž perfektní postavu. Něžná tvářička s pronikavýma zelenýma očima byla zahleděna do jakési knížky. Pochopil jsem příležitost. Tohle je moje „Samantha“. Věc, o které jsem už věděl, k čemu by se tak asi mohla používat, mi to jasně odsouhlasila. Zapomněl jsme na cíl své cesty a na písemku z matematiky, která mě měla ve škole čekat za tři hodiny. S klidným svědomým jsem přejel svou obvyklou výstupní zastávku a rozhodl se vystoupit až se „Samanthou“. Vystoupila až skoro na konečné. S knížkou v ruce spěchala k nejvyšší budově v okolí. Vysoká škola… Následoval jsem ji. Na chodbách školy jsem si připadal podivně. Kolem mě se míhali a vráželi do sebe lidé, na nichž bylo vidět, že jejich mysl se věnuje zcela jiné činnosti a jejich chůzi a směr pohybu ovládá jakési podvědomí. Tohle všechno jsem si uvědomoval až dodatečně. Teď byla středem mého zájmu tajemná studentka „Samantha“. Jak se asi doopravdy jmenuje? Můj idol zaplul ladně do jedné z učeben. Posadila se k oknu, z tašky si vytáhla jakýsi blok a tužku a dále se věnovala své knížce. Po chvíli přišel do místnosti vysoký starší pán, což způsobilo, že všichni studenti v učebně přítomní zanechali své dosavadní zábavy a začali věnovat pozornost pouze jemu. Vycouval jsem z místnosti. Teď mi snad „Samantha“ neuteče a já budu mít čas si promyslet, co podniknu. Mé lepší „já“ mě vracelo zpět do školy.
Mé horší „já“ říkalo: našel jsi svůj idol. Chytni příležitost za pačesy. Horší já podle předpokladu zvítěžilo. Odběhl jsem z budovy školy do nejbližší občerstvovny. Byla to taková „čtyřka s výstrahou“, kde se v tuhle ranní hodinu napájeli pivem maníci táhnoucí z noční směny a pochybná individidua, čekající na otevření jiného podniku. Snad proto se ani výčepní nebráníl nalít mi dva velké panáky vodky. Bojově naladěn jsem se vrátil do budovy školy před místnost, kde se vzdělávala moje „Samantha“. Čekal jsem ještě asi půl hodiny a duchu jsem si srovnával Samanthiny obrázky s realitou, kterou jsem teď viděl a na kterou jsem čekal. Nemohl jsem najít žádné rozdíly. Po dlouhém čekání se dveře třídy otevřely a onen vysoký starší pán vyšel ven. Za ním se vyřítilo pár nedočkavců, pak spořádaně odešla většina ostatních. Jako poslední vyšla z učebny moje „Samantha“. Seděl jsem na lavičce proti dveřím a koukal na ní jako na zjevení? Vyšel jsem směrem k ní. „Mohl bych s vámi, prosím, mluvit?“ zeptal jsem se jí. Změřila si mě zmrazujícím pohledem. „Co bys potřeboval?“ „Já…, vy…,“ vykoktal jsem ze sebe, „vy jste totiž strašně moc někomu podobná.“ „A co má bejt?“ „Víte komu?“ „Ne, asi svý mámě, ne?“ Trošku mě znejistila. Ona vážně neví, že se podobá mému největšímu idolu, Samanthě Fox? „Ne, jste podobná Samanthě Foxový,“ vyhrkl jsem. Usmála se a z její tváře zmizel mrazicí výraz. „Tobě se líbí?“ zeptala se už o poznání milejším hlasem. „Moc,“ přisvědčil jsem. „Ale já se jmenuju Petra, ne Samantha!“ upozornila mě. „Já jsem Honza,“ představil jsem se jí. „Víš co?
Budeme si tykat, jo?“ navrhla mi, „kolik je ti proboha let, Honzo?“ „Šestnáct a půl,“ odpověděl jsem, i když jsem vůbec netušil, kam svou otázkou míří. Chvíli ještě stála a prohlížela si mě. „Pojď“, řekla pak a vzala mě za ruku. Proběhli jsme školou zpátky na tramvajovou zastávku. Vtáhla mě do tramvaje. „Kam vlastně jedeme?“ zeptal jsem se. „Ke mně,“ odpověděla Petra, „chci, aby ses přesvědčil, že žádná Samantha Fox nejsem!“ Na jakési zastávce mě zase vzala za ruku a táhla mě za sebou k dalšímu vysokému domu. Na červené tabuli před vchodem byl nápis „Vysokoškolská kolej, blok G“. Proběhli jsme vrátnicí k výtahu. Nastoupili jsme a Petra stiskla tlačítko se sedmičkou. „Doufám, že holky nebudou doma,“ usmála se na mě. Byl jsem v šoku a dělal jsem to, co mi ukazovala a říkala. Po vystoupení z výtahu otočila klíčem v zámku. „Uf, je zamčeno, ty krávy jsou pryč,“ řekla a zase se na mě usmála. Vešli jsme do pokoje. Hodila na stůl svou tašku a vtlačila mě do židle. „Tak, a teď se na vlastní oči přesvědčíš, že jsem obyčejná česká holka, jasný? Ty jsi ještě nikdy s ženskou nic neměl, viď?“ „Ne,“ přisvědčil jsem. Petra si klekla k mé židli a rozepla mi zip u džín. Útlou rukou zajela do kalhot a pohladila můj nabíhající úd. „Tak budeš mít dnes premiéru!“ řekla, vstala se a zatáhla mě za ruku, abych se postavil taky. Posadila se pak na okraj postele. Stál jsem před ní a čekal, co bude dál. „Začneme nahoře,“ řekla Petra a svlékla si tričko. Objevila se bílá krajková podprsenka dokonale vyplněna krásným poprsím, „láhvemi“, jak jsme říkali u Samanthy. „Rozepni to,“ přikázala Petra a ukázala mi, kde je to správné místo.
Rozepnul jsem její podprsenku a do mých rukou lehce sklouzla krásná, horká a velká ňadra. Chvilku jsem si pohrával s jejími bradavkami a cítil, jak se pod dotyky mých prstů začínají zvětšovat. Chvíli si to nechala líbit, ale potom se opět prudce postavila. „Teď ty,“ informovala mě a aniž bych se zmohl na jakoukoli reakci, stáhla ze mě už rozepnuté kalhoty a vteřinku na to i tričko. Stál jsem před svou „Samanthou“ jen ve slipech, které se začínaly nebezpečně nalévat mým rostoucím údem. Chvíli mě rukou hladila po nabíhajícím místě. Hroty jejích bradavek se přibližovaly a zase vzdalovaly od mých nohou. Zničehonic mi Petra slipy stáhla. Posadila se na postel a dívala se na mě. „Pokračovat budeme dole, svlíkni mi džíny,“ poručila mi pak a já jsem jí jako v mátohách poslechl. Odměnou mi byly opět bílé krajkové kalhotky a fantasticky vysoustružené nohy a vůbec celé tělo.
Petra si lehla naznak na postel a dala nohy od sebe. „Teď mě budeš hladit tady,“ řekla, vzala mou ruku a nasměrovala ji na svůj klín, dosud ještě chráněný kalhotkami. Začal jsem rukou hladit určené místo a přitom jsem pociťoval zvláštní pocit, který jsem ze svých soukromých chvilek s fotokopiemi Samanthiných obrázků neznal. Mé přirození chtělo něco jiného než mou ruku a dávalo to zbytku těla zcela nepokrytě najevo. Petřin klín začínal horce vlhnout a z jejích úst se začaly odtrhovat první vzrušené vzdechy. Najednou ukončila mé snažení. Stáhla kalhotky a zabořila mi hlavu do svého jemnými chloupky porostlého klína. „Lízej, lízej mě,“ slyšel jsem její příkaz a narychlo se orientoval v té části ženského těla, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Můj jazyk zamířil k jejímu poštěváčku zcela automaticky a začal o něj pečovat. Petřino vzdychání nabylo na inzentitě. Po chvíli mě zase přerušila. „Pojď teď do mě!“ vyzvala mě a já ztuhl.
„Neboj, pomůžu ti,“ usmála se na mě. Poklekl jsem před její klín a nejdříve jsem si ji pořádně prohlédl. Ano, byla to Samantha. Blond vlasy rozhozené po polštáři, pronikavé zelené oči, nevinná, skoro dětská tvář, velká prsa, krásná postava. To je moje Samantha. Pak jsem na ní lehce nalehl, levou rukou jsem se opřel o postel a pravou se snažil umístit svůj úd na místo, které jsem tušil jako správné. „Počkej, já sama,“ řekla Petra, sáhla rukou pod svou pokrčenou nohou, vzala do ruky mé přirození a namířila ho před vchod do svého klína. „Teď, strč ho do mě!“ zašeptala a já poslechl. Prudkým pohybem jsem do ní vstoupil. První, co jsem pocítil, byla bolest. Kůže se mi na údu ohrnula až za hranici, na kterou jsem si při svých „ručních pracech“ dával pozor. Druhý pocit bylo krásné teplo, které mé přirození ihned obklopilo. A do třetice jsem zaslechl Petřino bolestné syknutí. „Jsi tam,“ zašeptala se zavřenýma očima. „Teď mě šukej, pomaličku a hluboko!“ Pomalými a hlubokými pohyby jsem zarážel a zase vytahoval svůj úd z Petřina klína. Pomáhala mi pohyby své pánve a přitom slastně vzdychala a protahovala se. Nevím, jak to všechno dlouho trvalo. Soustředil jsem se jenom na pohyby, které jsem dělal. Najednou jsem cítil krásný pocit, který jsem znal už ze svých ručních zkušeností. Bude to ze mě stříkat. „Bude to ze mě stříkat,“ řekl jsem Petře, ale neodpověděla.
Její vzdychání se zesilovalo, házela hlavou ze strany na stranu. Ještě chvíli jsem vydržel. Pak kubíky mladického spermatu vystřelily ve dvou vlnách z mého údu přímo do Petry. Petra se rázem probrala. „Tys to do mě všechno nastříkal?“ zeptala se udiveně. „Já jsem ti to ale říkal,“ bránil jsem se. Podívala se do klína, ze kterého ještě stékaly zbytky mého semene. Chvíli přemýšlela, pak vstala, přešla k psacímu stolu, z jeho zásuvky vytáhla ampulku, vysypala si do dlaně dvě pilulky a spolkla je. „Jestli jsi mě dostal do jináče,“ usmála se potom, „jsme oba v pěkným průseru.“ Pak posbírala své oblečení a začala se rychle oblékat. „Dělej, oblíkej se, za chvilku může někdo přijít!“ vyzvala mě. Opět jsem ji poslechl a oblékal se. „Tak co, jsem Samantha?“ zeptala se potom. „Jsi, chtěl bych si to ještě někdy vyzkoušet,“ usmál jsem se. „To máš, kamaráde, smůlu,“ řekla opět studeně Petra. Jsem zadaná.“ „Tak proč jsi to dneska se mnou udělala?“ divil jsem se. „Měla jsem prostě chuť zkusit si mladýho zajíčka,“ řekla, „a teď vypadni. Samantha chce být sama.“ Vyšel jsem jejího pokoje s divnými pocity. Někdy je dosažení ideálu trochu hořké, ne?
