Sledoval jsem Emanuelu při bezvýhradném odevzdání se rozdivočelému milenci černé pleti a levou rukou laskal pohlaví své dívky Heleny, která tichounce povzdychávala a měla už mokré kalhotky. Náhle se do té dusné atmosféry plné sexu, podmalované dráždivou hudbou, vetřelo vzdálené pohřímávání, přicházející odněkud ze tmy nad plání přehradní nádrže. Když pak oblohu nad letním kinem pročísl blesk, Helena sebou škubla a snažila se mi odstrčit ruku.
Další blesk nenechal na sebe dlouho čekat. Helena, která má z bouřky příšernou hrůzu, vyškubla moji ruku z kalhotek a naklonila se ke mně, ale nestačila už promluvit. Blesk švihl někde blízko a následovala burácivá kaskáda hromu. Nezhaslo pouze plátno, přestala svítit i světla kolem, obklopila nás naprostá tma. Dunění od jezera bylo stále hlučnější a hrozivější, připomínalo nízký přelet mamutího tryskového letounu. Záplava oslnivé záře nad vodou vypadala neprostupně jako ohnivá stěna, sunula se nezadržitelnë naším směrem. Chystal jsem se vyzvat Helenu k odchodu, ale než jsem promluvil, vyskočila a hnala se pryč, jako všichni kolem nás:
„Stůj, Heleno! Ušlapou tě,“ hulákal jsem za ní a rovněž vyběhl, ale dezorientován tmou jsem narazil na lavičku a převalil se přes ni. Okamžitě jsem vstal, ale v tom okamžiku dorazil do letního kina vichr a donutil mě, abych se přikrčil k zemi, kde bylo snadnější vzdorovat náporům větru, posíleného šikmo útočící vodou. Využil jsem jasu blesku, abych zjistil směr k přístřeškům u ohrady, kde se prodávaly párky a pivo. Lezl jsem po zemi a svištění nárazového vëtru neustávalo, zalévaly mě proudy chladné vody. Náhle jsem zaslechl zřetelné volání o pomoc. Co když je na tom hůř než já? Nadzvedl jsem se a málem šlápl na ležící tělo. Jak jsem po něm zatápal rukou, zjistil jsem, že jde o ženu. „Vstaňte! Musíme do úkrytu!“ křičel jsem, aby mně rozuměla. Plačtivě mi sdělila, že nemůže, že má něco s nohou. „Aspoň to zkuste,“ pomáhal jsem jí na nohy. Sotva došlápla, vyjekla a nalehla na mě velkými ňadry. Požádal jsem ji, aby se mě chytila kolem krku, uchopil ji pravou rukou kolem ramen, levou jí vsunul do podkolení a klopýtal po kluzké trávě tmou. Co když už neexistují žádné přístřešky? Náhle jsem narazil loktem na jakousi dřevěnou stěnu a vzápětí si uvědomil, že na mne už neprší. S obrovskou úlevou jsem položil ženu na suchou zem, hltavě nadechoval a naslouchal tomu řádění kolem. Vyvázla z toho i Helena? Pak jsem si uvědomil, že žena vedle mne pláče. Zeptal jsem se jí, kde cítí bolest. Když řekla, že v levém kotníku, vzpomněl jsem si na vojnu, kterou jsem absolvoval jako lapiduch na ošetřovně. Ale co když je to zlomenina? Prohmatal jsem kotník. Byl mírně napuchlý. Risk je zisk!
Uchopil jsem patu a prsty nohy a cukl. Žena vyjekla a pak už jen tiše povzlykávala. „Bude to v pořádku,“ pohladil jsem ji po mokrých vlasech.
„Proč jste na mě tak hodný? Vždyť mě ani neznáte…“
„Lidé si mají pomáhat,“ řekl jsem a vzpomněl si na Helenu. Až to utichne, měl bych se po ní poohlédnout. Žena, jako by vytušila, kam se ubírají mé myšlenky přimkla se ke mně a prosila, abych ji neopouštěl, že by umřela strachem. Namítl jsem, že mám obavu o svoji přítelkyni. Objala mě kolem boků, aby mi zabránila vstát a zašeptala, že ji noha už tolik nebolí. Tlak jejích velkých ňader i její teplý dech ovívající můj krk, roznítily mé vzrušení. Kolik jí může být let? Jak vypadá? Potkali jsme se už na pláži? „Kdyby to už aspoň přestalo…“ ozvala se. „Je nám tu špatně?“ zasmál jsem se a vklouzl zkusmo oběma rukama pod její vlhký svetřík. „Mohlo by nám být ještě líp… V postýlce,“ dodala a taky se zasmála a příslušným pohybem pustila mé ruce k ňadrům. Sotva jsem je polaskal konečky prstů, ucítil jsem dotek jejích pootevřených rtů na bradě. Našla si rychlé má ústa a vpila se do nich. Pošimral jsem její ztuhlé bradavky a ona na oplátku zaútočila hbitým jazykem. Odpověděl jsem stejným způsobem a pocítil, jak mi tvrdne ocas. Samozřejmost, s jakou jsme si počínali v tom řádění přírodních živlů kolem nás byla doslova fascinující. Vůbec mě nenapadlo, abych se jí zeptal, jestli je to i její přání. S takovou přítulnou ženou jsem se snad ještě nesetkal. Vyhrnul jsem jí sukni aź k bokům, stáhl jí kalhotky, roztáhl nohy, nahmátl chundelatý Venušin pahorek a zjistil, že je už připravená. Projel jsem prstem puklinu mezi stydkými pysky, ťukl o poštěváček, sklonil obličej za rukou. Prohnula se a já se přisál naplno rty k jejímu svatostánku, který měl doslova magické účinky. Zatímco jsem ji rozdělával, rozepnul jsem si rifle a pomohl ocasu k pohotovosti. Když jsem pak ženu napíchl, vyhekla a celá se roztřásla, začala ihned spolupracovat. Byla horká jako rozpálená plotna a podnikala protiútoky v okamžiku, kdy jsem do ní pronikal. Nesmím ji zklamat prolétlo mně hlavou, když mi začal slábnout ve slabinách, což je pro mne signál, že nevydržím už příliš dlouho, a tak jsem se nutil myslet na její zraněný kotník. Náhle se pode mnou zazmítala, zaskučela slastně a její sevření povolilo. Ponechal jsem ji chvilku v klidu, abych nerušil její rozkoš, ale pak jsem z ní vyklouzl, strhl si kalhoty ke kolenům, pomohl jí do pokleku, stiskl její boky a vecpal se penisem mezi stehna. Chápavě se prohnula, a když jsem byl ponořen v její škebličce, předvedla mi úplný koncert pro dvě těla. Následkem jejího počínání můj penis zázračně nabobtnal a s každým pohybem vrcholila má slast. Když jsem pak explodoval v jejím vlhkém horku, připadal jsem si jako v ráji bezbřehé rozkoše.
Probrali jsme se z omámení a kolem nás bylo ticho. Žena zašeptala, zda ji doprovodím domů. Chtěl jsem namítnout, že bych se měl podívat po Heleně, ale místo toho jsem pomohl ženě na nohy a šel s ní. Pod prvním světlem ve městě jsem si ji prohlëdl. Nemohlo jí být ještě třicet, byla to kočka. Zvala mě k sobě a já věděl, že bych nelitoval, ale měl jsem starost o Helenu. Řekla, že mě chápe a že o takovém milenci jako jsem já zatím pouze snila a rozloučila se žhavým polibkem. Mnoho stanů bylo v troskách, ale naše áčko vydrželo. Chyběl v něm Helenin batoh, na jeho místě ležel lístek. „NĚCO TAKOVÉHO UŽ NEMÍNÍM ZAŽÍT! SBOHEM.“ Zapakoval jsem si věci a vydal se do města ke své kozaté známé.
