Začínal mi ve škole druhý rok ruštiny. Ruštinářka, kterou jsem měl první rok, odešla do důchodu a místo ní nastoupila učitelka, která se právě vrátila z mateřské – vysoká štíhlá tmavovláska okolo třicítky, trochu připomínající herečku Libuši Šafránkovou. Zalíbila se mi na první pohled, už když jsem ji potkal ráno na chodbě. Před hodinou, když jsme se usazovali do lavic každý podle libosti, dobrovolně jsem si vybral místo v první lavici, v prostřední řadě, vlevo. To proto, abych k ní byl co nejblíž.
Ta blízkost se začala hned projevovat. Paní učitelka většinu hodiny buď stála u tabule asi metr přede mnou, nebo se opírala o moji lavici, anebo dokonce stála v uličce jen pár centimetrů ode mě. Měl jsem trvalou příležitost vnímat blízkost jejího krásného těla a prohlížet si ho zblízka, a to celé doplňovala nádherná vůně, která moji ruštinářku všude doprovázela.
Tohle krásné prožívání hodin ruského jazyka se ale dost tragicky projevovalo na známkách. Při zkoušení, diktátech a písemkách jsem měl jiné myšlenky než to, kde se v ruském textu píše měkký znak. Po prvním čtvrtletí si mě ruštinářka zavolala do kabinetu.
Seděla za stolem, ukázala mi, abych se posadil také. Položila přede mě čtyři písemné práce, které jsem vyprodukoval (známky: 3, 5, 4, 4) a upřela na mě své hnědé mandlové oči: „Prosím tě, co děláš? Na co myslíš? Vždyť jsi měl loni v pololetí i na konci jedničku, a teď tohle. To mi tedy vysvětli…“ „To se vysvětlit nedá. To je prostě fakt.“, odpověděl jsem. „Ale ano, musí to mít nějaké vysvětlení. Přece není možné, abys psal písemky z ruštiny na jedničky, a pak najednou na čtyřky pětky. To se neučíš nebo co?“ „Učím. Ale asi to nestačí.“
Učil jsem se, to byla pravda. Ale během toho učení jsem na ni pořád musel myslet. Takže to bylo asi stejně účinné učení, jako kdybych místo toho koukal do krbu. „Tak s tím prosím tě něco udělej. Ptala jsem se svých kolegyň, a prý ti všechny ostatní předměty vycházejí nejhůř na dvojku. Přece nechceš, aby ti pololetní vysvědčení kazila čtyřka.“ „To nechci.“, odpověděl jsem po pravdě. „No tak na to mysli.“, řekla, a písemky vrátila do desek.
Dál to ale probíhalo úplně stejně, možná dokonce ještě hůř. Na každou hodinu ruštiny jsem se strašně těšil, ale když se něco psalo nebo se mě učitelka na něco rusky ptala, bylo to špatné. Už ani ty trojky, nejlíp se mi dařilo psát na čtyřky, a to jsem si ještě jednou vypomohl tahákem.
Krátce před pololetní konferencí mi po hodině řekla: „Přijď dneska po vyučování ke mně do kabinetu. Musíme nějak vyřešit tu tvoji známku.“ Měl jsem dost obavy. Ukazovalo to spíš na pětku než na čtyřku. Chce mě nějak speciálně zkoušet nebo co?
V kabinetu jsem zasedl proti ní u stolu. Vytáhla moji nejtragičtější písemku a řekla: „Co to mělo být? Vždyť to jsou úplně jednoduché věty. Dokonce i to, co jsi v loňském roce dobře uměl, teď najednou napíšeš špatně.“ „Hmmm.“ Odsunula písemku stranou a naklonila se ke mně. „Tak tohle by opravdu nešlo. Pojď blíž.“ Přitáhla si moji hlavu kolik stůl dovoloval. „A teď mi do očí řekni, co je jinak nebo co se změnilo, že to s tebou teď vypadá tak bídně. A chci slyšet skutečnou pravdu. Můžeš mi to klidně říct, ať je to cokoliv. Nikomu to neřeknu, to ti slibuju. Čestný pionýrský!“ Olízla si dva prsty a zvedla je na důkaz slibu.
„No dobře, tak já vám to teda řeknu. Ale asi mi to nebudete věřit. Je to proto, že se mi strašně líbíte. Myslím jako žena. Pořád na vás myslím, ve škole při hodinách i doma při učení. Tak nemůžu myslet na ruštinu.“ Překvapeně se podívala. „To snad nemůžeš myslet vážně. Děláš si legraci.“ „Nedělám. To tak prostě je.“
Pohodlně se opřela, chvíli ocucávala konec tužky, kterou držela v ruce, a s pohledem nasměrovaným ke stropu přemýšlela. „Tak to vyzkoušíme. Když se ti tak líbím, jak říkáš, tak zkusíme, jestli víš, co se ti vůbec líbí.“ Co to kuje za plán? „Pojď ke mně. Obejdi stůl a pojď až ke mně.“, přikázala. Došel jsem k ní.
Stál jsem vedle ní, ona si mě zblízka prohlížela a stále cucala konec tužky. „Tak schválně, jak je to doopravdy. Polib mě na krk. Z jedné strany a pak z druhé.“, ukázala místa, kam si to přeje. „Ale…“ „Žádný ale. Říkal jsi, že se ti líbím, tak se ukaž. Anebo přiznej, že to není pravda.“ „Ale to přece nemůžu. Jste vdaná.“ „No a? Vždyť to nic není, prostě mě políbíš tady a tady, co na tom je? Pokud se ti líbím, tak to určitě dokážeš.“
Pomalu jsem se k ní nakláněl. Sladká vůně mi dodávala odvahu, takže jsem paní učitelku nakonec políbil levou stranu krku. Usmála se a nastavila pravou stranu. Polibek jsem opakoval i tam. „No tak tohle by ti šlo. Dej sem ruku.“ Podal jsem jí pravou ruku, aniž bych tušil její plány. Oběma rukama přitiskla moji dlaň na svůj levý prs. Bylo to omamné, vzrušující. „Tak co, ještě se ti pořád líbím?“, zeptala se, a vzápětí přisunula na svá prsa i moji levou ruku.
„Ano. Teď ještě mnohem víc.“, odpověděl jsem po pravdě. „Tak mi svlékni tričko. To určitě svedeš ne?“ „No to ano, ale přece…“ „Dělej!“ Tričko bylo dole. „Stoupni si zezadu za mě a vezmi ty prsa do rukou.“ Udělal jsem to bez pobízení. Poprvé jsem takhle držel v rukou ženská ňadra. Uneslo mě to natolik, že jsem ruštinářku spontánně políbil na krk a přitiskl ze strany svou tvář k její.
Cukla s sebou. „Ty jsi nějak hrrr.“ „No vždyť to říkám od začátku, že se mi strašně líbíte.“ „No uvidíme. Dej mi pusu.“, zaklonila hlavu. Lehce jsem se svými rty dotkl těch jejích. Tělem mi proběhla nová vlna vzrušení. „Pořádně. Víc.“, reagovala a přitáhla si moji hlavu. Pomalu jsem vsunul jazyk mezi její rty. Bylo to podruhé v životě, co jsem takhle líbal ženu. Poprvé to bylo se spolužačkami, když jsme na horách hráli flašku. Spolužačky byly ale nemotorné a nebyl to nic moc zážitek, kdežto paní učitelka líbala skvěle.
Po chvíli přestala. „Tak znovu. Opravdu se ti tak líbím, že se kvůli tomu nesoustředíš na učení?“ „Opravdu. A teď se mi líbíte ještě mnohem víc než dřív.“ „Posaď se zpátky na druhou stranu.“, poručila. Svlékla si kalhoty i kalhotky, vlezla na stůl a nohama napřed se sunula ke mně. Reflexně jsem couvl.
„Kam utíkáš? Přece si říkal, že se ti líbím, ne? Tak přede mnou snad nebudeš utíkat…“ Vrátil jsem se ke stolu. Posunula se až na okraj, lehla si na záda a nohy spustila volně okolo mě. Přede mnou byl obrázek, který jsem znal z časopisů, které mezi námi ve škole kolovaly. Naklonil jsem se a zasunul jazyk do štěrbiny, která se přede mnou rozevírala. „Co blbneš?“, vymrštila se zprudka ruštinářka. „Neodolal jsem. Prostě to nešlo.“ „Ale vždyť já to nemyslela ve zlém, jenom jsem se lekla. Klidně pokračuj.“
Roztáhl jsem si štěrbinu prsty a opět do ní zanořil jazyk. Po každém líznutí učitelka nahlas vzdychla. Dva prsty jsem pak vsunul do dírky a začal tam s nimi pohybovat. Ruštinářka se chvíli slastně vlnila. Pak se ale zvedla do sedu a řekla: „Tam se dá strkat i něco jiného. Ukážu ti to. Sundej si kalhoty.“ Udělal jsem, jak řekla. „Trenky samozřejmě taky.“, připomenula ještě.
Erekci jsem měl znamenitou. Zatím jsem si to ale dělal vždycky sám. A většinou jsem při tom myslel právě na ni – na tu, která tu teď byla přede mnou. Roztáhla trochu více nohy. „Pojď, neboj se. A rukama mě vezmi zezadu za ramena, ať jsme jedno tělo.“ Vsunul jsem ho do ní a málem jsem se udělal už jen z toho. Přece jen to ale chvíli vydrželo, tak jsem si svůj první sex v životě mohl aspoň chvilku užít.
Pak ale přišel orgasmus. Rychle jsem ho z ní vytáhl a na víc jsem se nezmohl. Udělal jsem se jí na břicho. „Líbej mě, líbej…“, vykřikla v euforii a začala mě líbat sama. Během toho nekonečného polibku se mi rovnaly věci v hlavě. Docházelo mi, co to tady právě provádíme a co by z toho mohlo být. Ne pro mě, ale pro ni.
Za chvíli se také vzpamatovala. „To jsme to vyvedli, co? Je to ale moje chyba, neměla jsem to dělat. Riskuju manželství, práci, mohla bych za to jít i do vězení. Ale je to opravdu moje vina. Nedělej si s tím starosti.“, pohladila mě po hlavě. „No ale teď ještě musíme vyřešit ty tvoje známky. Za týden dostaneš písemku – bude na celou hodinu a musíš ji napsat správně. Neboj, bude jednoduchá.“ Tak tedy nevím. Jednoduchá možná, ale…
„Ale pokud mi chceš opravdu udělat radost, tak se to naučíš a napíšeš to za jedna. Máš na to.“, ujistila mě ještě, a pro povzbuzení přidala polibek. „No ale musíme to nějak vyřešit i do budoucna.“, říkám své přání. „Přesaďte mě někam dozadu, kde nebudu v pokušení. Vaše tělo, vůně a tak, to mě rozptyluje.“ „No dobře. Trochu zamíchám s celou třídou, aby to nebylo divné. Dám tě na protější roh. Spokojený?“ „Stoprocentně. A radši tam za mnou moc nechoďte.“, řekl jsem ještě s úsměvem. „Neboj, nebudu.“
Oblékl jsem se a plný čerstvých zážitků vyrazil z kabinetu. Naštěstí jsem nikoho na chodbě nepotkal, takže nemuselo být nikomu divné, že odcházím od ruštinářky zpocený, zarudlý a s mírně přitroublým úsměvem.
Plán vyšel znamenitě. Písemku jsem napsal za jedna a o týden později jsem byl přesazen do poslední lavice v řadě u dveří. Od té doby jsem sice nepsal vždycky všechno na jedničku, ale i dvojka je dobrá známka. Po ruštinářce už jsem tolik netoužil – jednak jsem ji neměl tak blízko, ale hlavně už jsem ji poznal i po intimní stránce. Chyběla tedy už touha po nepoznaném, nevyzkoušeném. A celé to mělo ještě jeden pozitivní efekt. Lepší úvod do sexuálního života jsem si snad ani nemohl přát.“

Povídky, co by se mohly líbit: