„Aničko! Aničko, no tak slyšíš?“ Rychle jsem vytáhla ruku zpod kalhotek a přehodila si sukni přes holá stehna. Dupot po schodech – potom už teta vtrhla do pokojíku.
„Ty jsi usnula, Aničko!“
Nakažlivě se usmála: „To ten čerstvý vzduch a zdravé jídlo. Jsi tak náhle červená…“ Kdybys tak věděla od čeho, teti!
„Ptají se po tobě kluci, jestli půjdeš ven.“
V mysli mi znovu strašil ten včerejší zážitek. Strejda opřený o dveře kuchyně a teta s hlavou u rozepnutých montérek. Opět mě zasvědila ta stále zlobící myška. Jenom na mě mrknul a dal si prst přes rty – buď zticha, maličká. Zticha! Nebyla jsem schopna odejít, dokud strýc nezaúpěl a nepřidržel si tetinu hlavu v rozkroku. Teprve potom mě úsečným gestem ukazováčku vykázal z kuchyně.
„Teti, zavolej na kluky, že už jdu.“
„Vážně vypadáš trochu unavená, Aničko,“ strachovala se o mě. „To ta dlouhá cesta na krásný měsíc prázdnin. Jsou poslední, tak si je koukej užít! Klidně si lehni, jestli se ti nechce ven…“
Cítím spíš touhu hladit se, než odpočívat. „Hele, řekni jim, že ve tři u splavu, jo? Teda, jestli mi půjčíš kolo…“
Moji prázdninoví kamarádi se už nemůžou dočkat. Trošku jsem vám vyrostla, kluci…
Teta odešla a já se znovu pustila do konejšení vlahé buchty. Už mě několik týdnů v jednom kuse svědí a hlazení moc nepomáhá. Znovu jsem do ní šla prstem, o trochu dál než včera… Au! Kdepak, bolí to! A tak raději zpět na poštěváček, jé, rychleji, panebože, už zase to známé cukání… ach… napjatá kůže mezi stehny a náhle mokré prsty…
Čekali na mě, a já je málem nepoznala. Vzájemně jsme na sebe hleděli dost vyjeveně. Taková změna za jediný školní rok. Ze dvou puberťáků dva urostlí mladí muži. Až vzpomínky na loňské léto nás znovu sblížily.
Tehdy jsme se ještě bez uzardění koupávali bez plavek. Oni ještě nebyli chlupatí a mně z vody vyčuhovaly náznaky prsů. Tentokrát byla voda ledová. Zase jsme začali blbnout a po chvilce nám bylo znovu fajn. Svírala nás zima, když jsme vyběhli z vody ven. Ve staré boudě po rybářích ležely na dece ručníky. Začal malý boj, kdo koho utře, kdo koho povalí na deku.
Náhle jsem dost prohrávala. Kluci, tohle není fair, dva na jednoho, dva na jednu.
Aničko, jsi krásná, Aničko, podívej… Oh, hrůzně vztyčený penis u mého obličeje! Tak to ne, kluci. Bráním se a odstrkuji tu příšernou věc, jenže ruka mě zrazuje. Náhle pevně svírám ztvrdlý stvol a nepouštím…
Aničko, funí mi ten druhý na břicho, nechej se. Ukaž mi ji, prosí… Poslechnu a dávám nohy od sebe. Cítím dech v klíně, potom dotyk nosu, brady, jazyka.
Nechávám se lízat a je to krásné k zbláznění. Pištím blahem. Sakra, který mi to tak surově drtí prsa!
Horká špička penisu se mi opírá o tvář a náhle chci něco víc…
Vjedu volnou rukou do vlasů té lízající hlavy a táhnu ji k sobě. Chlapec mě celou zaléhá a cpe svá kolena mezi moje. Sama mu vyrážím vstříc, sama jej vtahuji za zadek mezi stehna… Tupá bolest a jeho trhavé pohyby, před jakými nelze uniknout. Tvrdé útoky kyčlí a výstřik do mučeného těla… Náhlé pnutí v mých prstech. V panice odvracím obličej. Horká šťáva se dostává na ucho, do vlasů, všude…
Tak holka, máš to za sebou, říkám si. Ale sakra, co je na tom tak pěkného?
Chce se mi brečet. Nedostávám příležitost. Aničko, ještě jednou, škemrají. Musíme se přece vystřídat. Znovu roztahuji nohy. Stejně bych se neubránila. Kluci jsou při chuti. Jeden pomalu a dlouze vniká do neukojené štěrbinky. Už to tak nebolí, už je to i dráždivé. Druhý mi šermuje kordem před očima, mumlá a slintá u toho: „Lízej mě, Aničko, vždyť já tě taky lízal…“
Tak to zkouším. Olizuji jazykem horké maso. Divně voní, divně chutná. Cuká sebou když olizuji špičku. Pusinkuji ho a líbám, pouštím mezi rty. Jen tak opatrně na krajíček, je moc citlivý. Zvědavě osahávám varlata. A náhle děsivé pnutí v břiše, nečekaný výbuch slasti. Vznáším se někde v nebi, kam jsem byla vystřelena prudkým výronem z děla.
Pevně svírám zadek, třesu se blahem. Po dlouhé vteřiny pomalu klesám zpět na drsnou deku. Bože, ono je to vážně báječné! Cítím obrovský mír a uklidnění. V krku spoustu husté omáčky.
Nechávám si nastříkat sperma na obličej. Potom znovu líbám obě stříkačky štěstí, povadlé během chvilky…
„Hele, běž se na ní podívat, nějak se mi nezdá,“ slyším pak v pokoji posílat tetu nahoru strýce. Toho pěkného chlapa. Slyším jeho kroky na schodech, čekám na něj.
„Copak Aničko, to tě tak vzalo, co jsi včera viděla? Já myslel že už jsi dospělá holka…“
Vedle jak ta jedle, říkám si vesele v duchu a usmívám se na něj. Díváme se na sebe a pak mě napadá ta hloupost – začínám mu šátrat v kalhotech.
Překvapením se ani nebrání. Má velkého šuldu. Prodírám se k němu a váhám, jestli mám jako teta…
Jenže náhle ji slyšíme na schodech. Taktak ho stačíme schovat do kalhot. „Aničko, už jsou tu zase ti dva kluci. Že jestli přijdeš k táboráku. Asi ne, viď, já jim řeknu…“
Nadšeně tančím po koberci. Štěrbinka mě ještě trochu pobolívá. Líbám tetu na tváře. „Řekni jim, že za hodinu, jo? Ne, počkej, raději za půl. Vlastně já už jdu hned.“
„… si nezlom vaz!“ křičí na mě ze schodů. „A co večeře?“
Letím jako blázen a neodpovídám. Už vím, na co se těším…

Povídky, co by se mohly líbit: