bylo jeho záměrem – jednodušeji zvrhlo se to v chlastačku jak prase! Milan mi nabídl, že můžu u něho přespat. Po pravdě, vždycky mě spíš přitahoval jeho brácha, divoký a bezstarostný, ochotný Ondra s roztomilým kukučem a úsměvem bezradného mimina. Jenže… dnes měl Ondra ve svém bytě plno, a na „moje“ místo do jeho chlívku se vnutila kolegyňka (snaživá, dochvilná, v práci bezchybná, ambiciózní a vůbec … směšná!) Kamila Prášilová. Nu což, příště.
Milan byl v první řadě můj šéf a i přes naše společné, jak jinak než pracovní, „alkoholově-marihuánové“ jízdy jsem ho nebrala jinak. On mě taky vlastně ne. Občas prohodil pár slov, jako třeba, že ve třetím odstavci v pátém řádku mám chybu a tím naše komunikace sklapla. Měl snoubenku, drobnou, hubenou, brunetu, kterou jsem nikdy neviděla bez cigára v hubě (ale jinak celkem příjemná), slečnu Helenku. Nevím co se stalo, ale už nějakou dobu jsem je neviděla pospolu, a dnes asi taky není u něho doma, když mi nabízí přespání. Nijak víc jsem se nad tím nezabívala, taky v tomhle stavu to ani nešlo…
Výtah překvapivě jel rychle a já měla co dělat, abych se v něm nepozvracela Milanovi přímo do obličeje. Super jsem šikula… teď jen neklopýtnout přes prách, nespadnout při vyzouvání bot, nenarazit do stříně, á .. á do postele, vyspat se z toho. Lítalo mi hlavou. Jenže ten Milan je dneska nějakej zabržděnej, výtah už dávno zastavil a on tam jen tak stojí (že by vliv tý kupy trávy co za večer vyhulil, nebo to přepískl s těma skleničkama alkoholu a taky si oddychuje, že se na mě nevyblil?). Hmm, něco horšího – prohlíží si mě. Ty vole, musím vypadat šíleně. Rozcuchaná, pocachtaná, opilá a vsadím se že se mi jako vždycky rozmazala řasenka a já vypadám jak indiánka po rituálu. Jasně, při pohledu na mě, určitě přemýšlí jak by mi dal padáka. A důvod? Váš příšerný vzhled… milá slečno!
„Co je?“, chtěla jsem, aby to vyznělo mile až roztomile. Ale – nevyznělo, ba naopak, arogantně, povýšivě a nepříjemně. Milan, ale jakoby nic neslyšel a prohlížel si mě dál. To dělá naschvál, vidí jak toho mám dost a teď ještě mě deptá svým pohledem, místo toho aby vystoupil, vytáhl klíče a bezeslov mi ukázal postel, kde mám dneska přebejt. „Líbíš se mi Moniko …“, aniž by to pořádně dořekl, už mě přitisknut ke stěně výtahu a pomaloučku přejížděl svými rty po mých. Teď s odstupem času ani nevím, jak se mohl ke mě tak rychle přiblížit, že jsem to nepostřehla. Vím, ale jedno v tu chvíli mi to vůbec nevadilo.
„Jo, taky se mi líbíš …“, nezmohla jsem se na ubožejší odpověď (faktem je že jsem nikdy nepřemejšlela jestli se mi líbí a ani v tuhle chvíli ne). Jeho čím dál více zrychlující polibky se mi ale líbily určite – byly horký, jeho jazyk rychlý a vášnivý, dech příjemně hřejivý s lehkým nádechem vodky. Kurva, ten jel! Pomalu opouštěl moje rty a měřoval níž. Dostat se k mým prsou mu nebránily ani moje upnutý šaty, protože … sundal je. Chvíli si pohrával s mojí nijak zvlášť velkou výbavou, pak se zastavil a pohlédl svými křišťálově zamlženými očima do těch mých.
„Jdeme dovnitř?“
„Jo, ale nejdřív to chci tady“, mluvil za mě alkohol.
Lehce se pousmál a pevně mě k sobě přitiskl, cítila jsem jak mu stojí a to mě vzrušovalo natolik, že jsem se chopila iniciativy já. Líbala jsem ho na krku, kroužila u jazykem u ušního lalůčku a přitom moje ruce rozepínali jeho poklopec.
Byl venku – velký, tvrdý, pevný a nakonci zaoblený, přesně takový jaký mám ráda a jaký by mě mohl uspokojit (ty špičatý nesnáším).
Moc jsme se nepárali a šli jsme na věc. Roztáhl mi nohy, chytl do náruče a píchal, tak rychle a hluboko, že jsem se najednou topila v té slasti nekončících rozkoší. Nedalo se to vydržet, jeho mocný pták se pravidelnými impulsy zabodával do mý rozechvěný mokrý kundičky.
Řvala jsem, nevím přesně co, ostatně jako nikdy nevím, ale vím že jsem řvala jak blázen…
Pak mě pomalu pustil na zem, kde jsem se skušeně otočila a zabodával se do mě zezadu. Naše prohyby spíš připomínaly prohyby, vrtěla jsem se jak káča a Milan mě stejně prokrucujíc se mrdal. Ani tentokrát se to neobešlo bez nesmyslných výkřiků blaha a silnýho sténání z obou stran.
„Už můžeme jít dovnitř, slečno Peštová?“
Jo, už mohli… sebrala jsem ze země šaty a pohozenou kabelku a v Milanově objetí celá nahá kráčela na konec dlouhé chodby do jeho bytu.
Pomalu nestačily zabouchnout dveře a už jsem byli opět v sobě. Tentokrát na oranžových kachličkách předsíně, jsem šoustala Milana já. Moje nejoblíbenější poloha (tedy až na extrémní vyjímky) mi dovolovala pohrávat si a dráždit Milana, tak moc až sem cítila v podbříšku jeho horké teplo.
„Co chceš abych ti udělal?“, ptal se mě ten rošťák, už na pružinách jeho megavelký postele v okamžiku, kdy by jiní se dávno chrápavě převalovali z jedné strany na druhou…
„Lízej..“, Milanovi se má odpověď líbila, tedy sousím podle jeho kvalitní reakce. Krouživými pohyby jazyku s mocnu sílou svých rukou přejížděl celé mé tělo, až byl u cíle. Moje škatulka byla celá rozechvěná a natěšeně roztažená. Lízat uměl stejně dobře jak šukat, nejprve si jeho jazyk jen tak pohrával na okrajích, jemně dráždil moje pysky, a pak začal pronikat dovnitř a ven, svou špičkou jazyku. Opět jsem se neudržela a s jeho zrychlujícími tempami jsem řvala, ječela, převalovala se, vrtěla a myslala že zcvoknu…
Po ukončení, se mě zeptal jestli jsem si to nějak tak představovala. A po malém něžném odpočinkovém líbání a hlazení, jsem nemohla udělat nic jiného něž mu to oplatit. Jen tak mezi náma, kouření ptáků mě nikdy moc nebavilo, ale teď jsem cítila jakousi povinnost, potřebu ho dovést do stejného varu nebo tak něco…
Ráno jsme se ještě pomilovali (hmm, špatná volba slova, zašukali jsme si).
„Moni, … znáš, Helenu…?… Je to …“, nedokončil větu, jelikož jsem mu úspěšně skočila do řeči:
„Myslíš tu se kterou šoustáš na tyhle posteli a nejspíš si ji chceš i vzít…, jestli tuhle tak myslím že znám.“
Milan chudák nevěděl jak se má tvářit, z mýho hlasu nebylo poznat jestli to myslím z legrace, z ironie, nebo z nenávisti k ní nebo snad k němu. Pokračovala jsem dál: „Víš, je mi to fuk… stejně mám spíš namířeno na tvýho bráchu.“…

Povídky, co by se mohly líbit: