„Svleč se!“ Řekla jsem chladně. Náhle uprostřed rozhovoru o krásách šumavské přírody.
„Teď?“ Vyhrknul a úplně sebou škubnul.
Ještě chladněji a mnohem tišeji jsem zopakovala. „Svleč se!“
Jirkův okouzlující sebejistý úsměv se pomalu měnil v dětsky bezbranný a dychtivě očekávající. I držení těla, gesta byly úplně jiné, jako by se zároveň narovnal a zároveň stáhnul. Milovala jsem tyhle změny. Sedla jsem si na pařez a pozorovala ho. S chutí jsem nechala zcela volný průchod pocitům svým. Jako bych si tím rozkazem a chladem v hlase sáhla do jiného světa. Ano oba jsme se přenesli na jinou planetu ve zcela jiné galaxii. Váhavě se na mne zadíval a všimnul si proutku, který jsem cestou ulomila a právě jsem z něj doškubávala poslední listí. Byl jím jako hypnotizovaný. Zasvištěla jsem jím vzduchem a mlčela. Jirkovy oči zkulatěly a dostávaly oddaný naprosto odzbrojující výraz. Pomalu rozepínal knoflíky košile. Dobře věděl, že diskutovat nemá smysl. Žili jsme spolu rok. Svlékal a pečlivě skládal jednotlivé části oblečení. Až stál úplně nahý a bosý na měkké vrstvě jehličí. Hlavu skloněnou, ruce sepnuté před tělem a kryjící pohlaví. I on viděl, jak jsem se změnila já. Kochala jsem se tím pohledem. Sála jsem do sebe jeho rozpaky, jeho radost z těch rozpaků, jeho radost ze hry, jeho radost z bezbrannosti i jeho radost z radosti mé.
Přijeli jsme oslavit první rok života spolu a strávili nádherné druhé líbánky. Hotel vybral Jirka a v podstatě mne v pátek unesl z práce. Sám všechno sbalil a připravil. Bylo to příjemné překvapení. Až na pár problémků u mne v práci s náhle nahlášenou dovolenou. Odhadnul čas úplně přesně. Oba jsem už měli dost a hrabali z posledního. Toto krátké zastavení a nádech jsme nutně potřebovali. Potřebovali jsme ho i pro sebe navzájem.Teď na mne padal smutek z toho, že zítra jedeme zase domů. A pozítří opět do práce. Hru uprostřed lesa určitě nečekal. I mne napadala až včera na výletě ve městě. Koupila jsem tam několik metrů provazu. Už od večera jsem se těšila, ani dospat jsem nemohla.
Vstala jsem a vytáhla z batůžku šátek a zavázala mu oči. Intenzivně jsem ucítila další přepnutí. Čas přestal existovat. Zastavil se na mrtvém bodě. Vedla jsem jej za ruku ke stromu, opatrně vybírající cestu, aby nezakopnul, ani se na nic nenapíchnul. Nechal se vést jako malé dítě s absolutní důvěrou. Právě ta odevzdanost a neochvějnost důvěry byla neuvěřitelně vzrušující a posilující, inspirativní a opájející. Postavila jsem jej zády k vyhlídnutému stromu a ruce spoutala vzadu za stromem. A nechala několik minut v tichosti čekat, co bude dál. Znatelně znervózněl.
Pomalu a potichu jsem se také svlékla. A začala jej něžně hladit na tváři. Nastavoval ji mým dlaním a lehce vzdychal vzrůstajícím vzrušením. Jeho hrudník napnutý spoutáním rukou za stromem přímo vybízel ke hrátkám. Pokračovala jsem pomalu v hlazení a lehkém dráždění kůže konečkem proutku. Dávala jsem si na čas a nevynechala ani kousek. Obzvláště kolem bradavek jsem si dala záležet, pečlivě se vyhýbajíce právě bradavkám. Krásně se stáhly, měl je velmi citlivé Snažil se pohnout tak, aby se o mé ruce otřel. Vzala jsem tedy další provaz a přivázala mu hrudník a pánev pevně ke stromu. Ta bezmoc jej vzrušila tak, že penis už tak pevně trčící dopředu začal pulsovat. Chvílí absolutního klidu a ticha jsem ho nechala trošku vychladnout a pak nerušeně pokračovala dál. Až dolů ke kotníkům. Na ty jsem navlékla smyčky provazu a přitažením k vedlejším stromům jsem Jirkovi napnula a roztáhla nohy hezky do šířky. A úvazy pevně napnula zpětným přitažením ke stromu, u kterého byl přivázaný. Jirka vzrušením sotva dýchal. I já už byla vzrušená a pomalu cítila, jak vlhnu. Jen to ještě nebylo dokonalé, ještě mohl hýbat hlavou. Tu jsem zafixovala posledním provazem pevně staženým kolem čela. Teď už měl k dispozici opravdu jen prsty na rukou a nohou. A blik další přepnutí. Naprostá bezmoc. Absolutní nemožnost cokoliv ovlivnit. Hrála jsem si s ochlupením na hrudníku, s pupíkem, se slabinami, s vnitřní stranou stehen, s varlaty, s ušními lalůčky. Nejen čas ale i prostor se smrsknul jen na naše nejbližší okolí. Spokojeně jsem pozorovala svoje dílo. Po celém těle mi přebíhala husí kůže, vzrušením jsem lehce vibrovala a dlaně se mi potily.
Viděla jsem, jak je napnutý, věděla jsem, že čeká, kdy dostane proutkem. Vzala jsem proutek a dala mu jej na chvíli podržet napříč do úst. Držel a chvíli napětím ani nedýchal. Zvýšila jsem vzrušení jemným ocumláváním bradavek. To už ze sebe vyrážel vzduch přes proutek v zubech. To už mu stály i vlasy na hlavě, ostatně i mně. A z penisu kapaly kapičky lásky. To byla ta pravá chvíle. Chytila jsem proutek a čekala, až jej pustí. Otálel jen chvilku. Chvíli jsem s ním jen svištěla ve vzduchu.
„Prosím, prosím, prosím“ Vyrážel ze sebe mezi nádechy. Břišní svaly pevně stažené v očekávání ran. Rychle jsem vyplatila prvních pět přes břicho. Proutek byl tenký, takže to pěkně štípalo. Kůže krásně zrůžověla, ale myslím, že to ani nevnímal. Nechala jsem Jirku vydýchat a pokračovala ještě jednou pět. A potom ještě deset na stehna. Střídavě a na přeskáčku. Neviděl, takže nemohl odhadnout kam. Napínal se celý a napínal úvazy. Funěl a ztěžka oddechoval, ale spíše vzrušením. Ani já už nemohla. Mezi nohama jsem cítila pulsování krve. Vzala jsem penis do ruky, druhou ruku jsem přitlačila na svůj rozkrok a sotva jsem několikrát pohnula rukou, stříkal. Stříkal strašlivě daleko a slastně kvílel. Můj orgasmus mne ohlušil návalem krve do uší a podlomil mi nohy.
Probrala jsem se celá podrápaná od nějakého roští na zemi. Ohlédla se a viděla, že Jirka vyčerpáním visí v provazech. Malátně jsem vstala a skoro bez síly, ještě se chvějící, jsem povolila uzly a uvolnila všechny úvazy. Měl kůru stromu obtištěnu na zádech a hýždích a na vnitřní straně rukou. Lehce jsem mu reliéf masírovala, ale sotva se držel na nohou. Sedli jsme si na pařez opřeni zády a hlavami o sebe a sbírali síly k návratu. Čas i prostor dostávali zpátky svůj řád a tvar. Ptáci opět zpívali, mouchy bzučeli., v dálce se od silnice zase ozval zvuk projíždějících aut, lehké a tichoulinké šumění lesa. Opět jsem se nemohla nabažit návratu jeho charakteristického úsměvu. Dnes jej měl opravdu hodně vyčerpaný, ale šťastný a spokojený. Už jen pohled na něj mne naplnil pocitem všeobjímajícího všehomíra, nevyslovitelným štěstím. Oba jsme si pro duši přinesli z tamtoho světa ohromnou dávku energie, obnovili už reznoucí klíč k zásobám energie toho druhého, ale zdánlivě bezdůvodné fyzické vyčerpání bylo veliké. Cestou jsem sotva pletli nohama. Na hotelu jsme snědli snad půlku prasete. Personál viditelně nervózněl při objednávce třetí večeře. Jen lehký dotek nohou pod stolem. Jen mé stisknutí Jirkova kotníku mezi vnitřní strany mých chodidel, na zlomek vteřiny vrátil odpolední zážitek, tichoulince zachřestil klíčem v zámku.
