Příběh, který chceme vypravovati je obvyklý v naší společnosti, ve které se udržují staré zvyky a tradice, je vzpomínkou na dávnější časy, ve kterých trestání dětí ze strany jejich rodičů bylo všeobecně uznáváno a každodenně hojně praktikováno, kdy často bylo možno pozorovati, že ta neb ona mladá dívka dostává bití, či že ta neb ona mladá žena trestá tělesně svoje děti. Daisy Marisson má 22 roků, je to mladá osoba středního vzrůstu, štíhlá snad až příliš, ale přitom dobře vyvinutá. Je to chudá sirota, která vystudovala pedagogický ústav aby mohla ve vznešených rodinách dávat privátní hodiny.
Nyní jde na hodinu hudby s Julií a Aurorou, neteřím to paní Garnettové. První dívčina má 17 roků, druhá je šestnáctiletá. Daisy má pocit, že se děvčata své tety bojí. Často, když přijde na hodinu mají obě zčervenalé oči od pláče. Daisy jde rychle, nechce přijít pozdě, neboť všechny ostatní rodiny kde vyučuje odjely na prázdniny, a ona je teď existenčně závislá na paní G. Branka od zahrady není zamčená a Daisy bez zábran vchází. Ve vestibulu se však velmi podivila, neboť tam zastihla pokojskou Marii, jak napjatě poslouchá za dveřmi jednoho ze salonů. Ta když uviděla Daisy, chtěla couvnout a odejít, ale byla zdržela otázkou: „Co se děje?“ Bylo slyšet dva hlasy, jeden zvýšený hněvivý, druhý tenký, přidušený a jakoby plačtivý, jakož i ohlas tupých úderů, jakoby se bilo do nějakého měkkého předmětu. Marie ztlumila hlas a odpověděla: „To paní G. bije slečnu Julii.“ Daisy si myslela, že snad špatně slyší: „Cože?“ „Říkám, že paní G. bije slečnu Julii zato, že ráno zvrhla šálek čokolády na čistý ubrus.“ „Aha, ona ji napomíná, chceš říci.“ „Ne slečno, ona ji bije.“ „Ale… vždyť slečna Julie má přeci již 17 roků!“ „Ovšem slečno. Paní G. velmi často bije obě dívky.“ Ze sousedního pokoje je slyšet zvuky úderů, výkřiky a pláč. V tom ze druhého pokoje přichází malá Aurora a vítá se svojí učitelkou. „Kdepak jsi byla Auroro?“, ptá se Daisy, „proč jsi taková červená, ty jsi plakala?“ Dívenka sklání hlavu a potlačuje slzy, které se jí derou do očí. „Ty jsi plakala, není-liž pravda?“ „Ano, prosím.“ „Ale proč? Teta tě trestala?“ „Ne to byla Julie. Já jsem obdržela svůj díl již předtím.“ „Svůj díl? Co tím chceš říci, Auroro?“ Ta spustila hlavu ještě níže a opatrně pohladila vzadu svou sukni. „Já… my… jsme dostaly výprask.“ „Výprask? Ve vašem věku?“ Hlas Daisy je udivený, nemůže pochopit že tak velké dívky jsou bity jako malá děvčátka. „A paní G. vás často bije?“ „Téměř každý den“, zněla odpověď. „Ale to dostáváte bití na nohy nebo na ruce, že ano?“ „…“ „Na nohy? Ale kdepak.“ Daisy je velmi vzrušená. „Tedy na lýtka, nebo na záda?“ „Ani tak, ani tak“, odpovídá Aurora tiše, „je vidět, že jste nikdy nebyla bita. Ach, jak Vám závidím, já se ani často bolestí namohu posadit. Paní G. nás obě bije na prdel.“ „Auroro, neužívej takových výrazů!“
V tom se otvírají dveře a vchází paní G., metlu v podpaží, postrkujíc před sebou Julii, která má v ubrečeném obličeji oči zčervenalé a nabobtnalé slzami, jsouc oděna pouze v kratinkém kombinátku a punčoškách, spodní kalhotky spadlé ještě v kolenou. „Ach dobrý den, slečno Morisová, jakpak se máte? Já jsem velmi unavena, ani nevíte, jak je únavné bít každodenně tato dvě neposlušná zlobivá děvčata jako malé děti.“ „Bít je?“ „Ano, podívejte jak se stydí. Vy jste na ně příliš mírná, musím je tudíž tělesně trestat sama. A ty se oblékni, nestydo.“ „Paní G., toho bych nikdy nebyla schopna!“ „Ach, dušinko. Počkejte, seznámím vás s jednou svojí přítelkyní, která je ředitelkou dívčího pensionátu, jistě budete mít příležitost seznámit se s jejími výchovnými metodami. Jakožto vychovatelce přísluší Vám též trestat neposlušné děti.“ V tom se ozvalo zaklepání, vešla pokojská a oznámila že přišla paní Whip. „A, to je ona! Že prosím.“ Daisy byla představena a paní G. se s novým hostem rozhovořila o tom, že Daisy byla překvapena, že dnes byla nucena trestat Julii a Auroru. „Ale, tak ony byly zase neposlušné? Dala jsi jim pořádně na zadek?“ Daisy se mezi těmito dvěma ženami cítila celá nesvá. „Tak jest, dostaly pořádný výprask metlou na holé zadničky.“ „A pročpak se tomu divíte slečno…?“ „Já…. jsem překvapena… v jejich věku…“ „Ale má milá, v našem pensionátě máme žačky ve vašem věku, a když něco provedou, dostanou výprask. Nikdy není pozdě trestat ani velké děti.“ Daisy upadla do ještě větších rozpaků, ale paní W. se již obrátila ke své přítelkyni: „Vlastně jsem se tě přišla zeptat, kdy si mám obě nezbednice odvést, abych nad nimi po dobu tvé nepřítomnosti držela pevnou ruku.“ „Dobře, že o tom mluvíš. Byla bych ráda, kdyby to bylo pozítří.“ „Pozítří?“, hlasitě se optala Daisy, „oh, moje poslední žačky, zbudu zde zcela bez prostředků!“, a jala se oběma ženám líčit svou situaci. Paní W. po chvíli Daisy nabídla přes prázdniny místo pomocné učitelky ve svém ústavu, neboť právě na tuto dobu se počet chovanek velmi zvyšuje. I když Daisy měla obavy hlavně, že by snad byla svědkem těch ukrutností, těch ponižujících „výprasků“, neměla však jiné volby a přijala. Když dohodly vše potřebné, rozloučily se. „Tak tedy nashledanou pozítří“. Na nádraží se Daisy setkala s Aurorou a Julkou, s kterými se ještě loučila tetička. Obě děvčátka měla oči silně zarudlé. „Loučím se s vámi a doufám, že během oněch dvou měsíců se vaše výchova zdokonalí. Jste lehkomyslná děcka a je dobře, že jsem na vás rákosky nešetřila. Nyní mne polibte a jeďte.“ Obě dívenky pokorně přistupují a líbají tetě ruku.
Z toho všeho Daisy usuzuje, že byly obě ještě toho rána bita. Co je to za přísné zacházení? Je skutečně nutné bít každý den dvě dorostlé dívky? Když už s oběma seděla v kupé, zavedla na to téma řeč: „Nemyslíte děvčata, že paní G. to s Vámi myslí dobře, když vás tak přísně vychovává? Možná, že občasné udílení tělesných trestů…“ „Víte slečno, co nám jednou tetička ve hněvu řekla?“, Aurora ztišila hlas, „že prý je velmi zajímavé a vzrušující, udílet výprasky takovým mladým děvčatům, jako jsme my a skýtá to prý všechny možné příjemnosti.“ „Já už teď ničemu nerozumím“, řekla Daisy. Co je to jen za divné řeči? Sama však pocítila, že jen představa tělesných trestů je opravdu nějak vzrušující. „Kolikrát, když chtěla prožívat ty svoje příjemnosti“, pokračovala nyní Julka,“ mrskala nás důtkami, rákoskou nebo i pantoflem, ale většinou používala březové metly. A všechny učitelky v tomto internátě jsou prý taky takové. A víte co nám paní G. před odjezdem řekla? Že prý zanedlouho budete naše nahé zadky s potěšením vyšlehávat také!“ Daisy zčervenala: „Ach, to je pomluva, já bych něco takového neudělala ani za nic!“ Po nějakém čase dojely do Peace-Manoru, kde na ně čekal kočár a odvezl je do penzionátu. Paní W. je uvítala, ubytovala děvčata a předvedla Daisy její pokoj. Potom jí provedla po domě a představila jí jejím novým čtyřem kolegyním. Ze všeho Daisy poznala, že se nachází v trestném ústavu, v polepšovně, kde staré výchovné metody se s veškerou přísnosti aplikují na vzdorovitých žačkách. Jak ale k nim má projevit svůj odpor, vždyť je považuje při používání na mladých děvčatech za nedůstojné a ponižující. Viděla při prohlídce v prvním patře dokonce několik dveří s malými okénky, za nimiž se skrývají místnosti, kde se prý tělesné tresty provádějí. Po neklidné noci se Daisy oblékla, nasnídala a odebrala se do kabinetu ředitelky, kde jí měla pomáhat při příjmu nových chovanek. Toho dne přijaly čtyři nové dívky, které byly poté zavřeny do cel, aby jim později mohla být udělena vstupní lekce. Jako poslední odváděla paní W. maličkou šestnáctiletou černovlasou židovku Ráchel. Její otec před odchodem mimo jiné řekl: „Já jsem na to slabý, ale myslím, že pro ni bude nejlepší řádný výprask na holou zadnici v nějaké ponižující poloze. Ta potvora mi kradla peníze! Jen na ní se vší přísností tělesných trestů hojně používejte.“ Paní W. s ní vešla do cely. Dívenka se přitom chvěla na celém těle. Po deseti minutách čekání ředitelka konečně vyšla. Nedovřenými dveřmi zahlédla Daisy Ráchel, stojící se sklopenou hlavou v koutě. Sukni měla vyhrnutou, kalhotky nikde a bylo vidět její pěknou zadnici silně zčervenalou.
„Tak a nyní jdeme potrestat ty nezbednice, které na to již jistě čekají“, pravila pí. W., „Sally“, obrátila se na silnou, asi třicetiletou služku, „podej mi karabáč.“ Ta přinesla nástroj asi třicet centimetrů dlouhý, spletený z mnoha tenkých řemínků z koňské kůže. „Otevři mi dveře k Lilly.“ Otevřely dveře cely a vešly. Dívenka v ní byla celá uplakaná a rudá hněvem. „Způsob jakým se mnou zacházíte je nelidský, budu si stěžovat…“ „Abych tě těmto móresům odnaučila, dostaneš nyní pořádný nářez. Přistup blíže“, pravila chladně ředitelka. Lily jako by neslyšela, tiskne se ke stěně a začíná znovu nabírat k pláči. „Tak ty nechceš poslouchat? Saly, přiveď ji.“ Saly se k ní blíží, dívenka chce utéci. Když je lapena, křičí a kope. Saly si ji pokládá na kanape, tváří dolů. Všechen dívčin odpor je marný, Sally ji drží pevně a chystá se k přípravě exekuce. Lehká mušelínová sukénka letěla nahoru a pod ní se objevily vkusné batistové kalhotky, které těsně přiléhaly k plnému zadečku. Pod bříško jí vsunula polštář, aby se zadeček hezky vyšpulil, takže tlak dívčiny intimní časti těla kalhotky vypjal, že hrozily prasknutím. „Mám jí ty spoďáry stáhnout?“, optala se Saly. „Nemusíš. Jen jí z nich vytáhni košilku, aby nepřekážela. Samotné kalhotky jí nebudou velkou ochranou“, děla pí. W. Sloužící ihned splnila příkaz. Vytáhla košili a potom vyhladila všechny záhyby na látce kalhotek, aby je nakonec ještě pořádně vypjala, takže tyto s macatým zadečkem téměř splývaly. „Můžeme začít, dostane jích pětadvacet, ale tak, aby každý úder pěkně přilehl.“ „Prosím…milost…budu poslušná…“, křičela Lily a zmítala se v pevném sevření. V tom již první třaskavá rána dopadla. A v krátkých intervalech následovaly další. Zvíííí, zvíííí, zvíííí – po každé ráně macatý zadeček povyskočil do výše a kroutil sebou ze strany na stranu, obě polokoule se otřásaly a zanedlouho se dotyčná část těla zbarvila rudě, což bylo vidět i přes jemný batist kalhotek. Paní W. bila rovnoměrně, jako by prášila koberec, a žalostný nářek Lily neustával. Konečně dopadla poslední rána, holčina vyrazila poslední zoufalý výkřik a zůstala bezvládně ležet s převislýma rukama.
Lily pak musela jít klečet a oběma rukama si opatrně ohmatávala zbitý zadek. „Nyní si spusť sukně a odeber se do kouta. Budeš tam klečet a já se na tebe za hodinu přijdu podívat“, pravila pí. W. Daisy během exekuce málem dostala nervový záchvat. „Copak děvenko, není vám dobře?“, ptala se jí pí. W. na chodbě. „Jsem zcela vyvedená z rovnováhy.“ Mezi tím došly k cele, kde byla umístěna Jessy. Saly odemkla a všechny vešly dovnitř. Jessy se nepohnula, klečela v koutě, sukně měla vysoko zdvihnuté a připevněné na zádech špendlíky. Kalhotky spuštěné až do kolena. Silně zčervenalá zadnice prozrazovala nedávný výprask. Na pokyn pí. W. se postavila. Oči měla od pláče celé opuchlé. „Chtěla bych zapomenout na tvůj návyk. Doufám, že si jej v krátké době odvykneš, ale než se tak stane, musím tě pravidelně trestat, takže zatím budeš každý den bita jako žito. A mimo to ti před spaním budou svazovány ruce na zádech, aby sis je zase nemohla pod košilku strkat a hrát si tam. Klekni si, předkloň se a hodně vypni zadnici.“ „Paní ředitelko… prosím…. ušetřete mne… budu hodná, už to nikdy nebudu dělat…. budu poslušná…. to hrozně bolí….“, přerývaně plačíc škemrala, třesouc se po celém těle, hlavu skrytou v dlaních. „Saly, konej svou povinnost“. Dívenka se pokouší slabýma ručkami bránit, ale v několika okamžicích již ležela přes Salina kolena, kalhotky letěly dolů a nahatá sedýnka byla pěkně vystrčená vzhůru. Saly pozdvihla karabáč a švihla jím dolů přes nastavené holé vypoukliny. Jessy má oči křečovitě zavřené, přes rty se jí derou tiché steny a na její chutnou zadnici prší rány. Po každém švihnutí obě polokoule prudce stáhne k sobě, aby je v zápětí zase povolila, nohy se jí bezmocně kývají ve vzduchu. Zadeček se po tomto zmrskání podobal červené pruhované peřině, jejíž pruhy přecházejí do fialova. Další na řadě byla Alice. Byl to však jiný případ. Dívka, snad již devatenáctiletá, se hystericky vzpouzela, bránila a křičela. „Jen počkej, ty budeš bita tak dlouho, dokud nebudeš křičet o milost!“ Saly po ní skočila, chytla jí v pase, vtiskla její hlavu mezi svoje nohy a vyzdvihla dolní část těla dívky tak vysoko, že její nohy kopaly ve vzduchu, druhou rukou jí vykasala sukni, pod kterou se objevily delikátní tenounké kalhotky a nožky v černých punčoškách do polou stehen. Paní W. popadla zuřivě karabáč sama a – zvíííí, zvíííí, zvíííí – ohlas ran dopadajících vší silou na Alicinu zadnici vyplnil malou místnost. Pod těmito ranami, před kterými tenounké kalhotky nebyly žádnou ochranou, poskakovala švihaná zadnice všemi směry, tělo nebožačky se celé kroutilo a svíjelo bolestí. Po pětatřiceti krutých ranách bití skončilo a pí. W se šla zblízka podívat, jak se na tu zadnici zapsala. Alice byla zcela zlomená a vyčerpaná krutým trestem a po uvolnění ze Salina klína svalila se na podlahu. Bolest, způsobená mrskáním byla tak velká, že pocit studu nehrál nyní žádnou roli. Pěkné kalhotky jí byly stáhnuty za účelem inspekce. Zadnice byla celá červená jak krocan a v prostředku, kam dopadalo nejvíce ran byly mocné fialové pruhy. „Tak co, budeš ještě vzpurná?“ „Ne… paní…. ne!“ Vzlykot a pláč seřezané dospělé dívky přerýval její mluvu.
Jaká hanba, dostat v tomto věku ještě takhle nařezáno! „Zůstaneš teď hodinu klečet v koutě a budeš přemýšlet o svém výprasku.“ Daisy byla zcela zmatena. Pí. W. se jí pak venku jala vysvětlovat, že tělesné tresty jsou velmi důležitý činitel ve výchově neposlušných a vzpurných dětí, které po několikrát opakovaném silném nářezu zcela poslouchají. Přiměřený počet šlehů na holou zadnici je nejlepším lékem. „Nyní vám Daisy předvedu výuku v některých třídách. Saly, můžete se vzdálit.“ Prošly dlouhou chodbou na jejímž konci otevřela paní W. dveře do jedné z tříd a do učebny vstoupila společně s Daisy. Za katedrou seděla slečna Rakousley s knihou v ruce. Byla právě hodina zeměpisu. V lavicích sedělo asi třicet žaček. Všechny měly hladké účesy, skromné krátké sukénky do kolen a na nich černé zástěrky. Po pozdravech byla učitelka vyzvána,aby pokračovala ve výuce. „Tak co, Fany, vzpomněla jsi si již na hlavní město Španělska?“, otázala se učitelka mladičké dívenky stojící se sklopenou hlavou na stupínku. Ta jen spustila hlavu ještě níže. „Já již nebudu apelovati na tvoji paměť“, pravila vyučující, berouc ze zásuvky široké dřevěné pravítko,“ a pokaždé když nebudeš umět, dostaneš nařezáno.“ Fany, hezká modrooká blondýnka, začíná plakat. „Paní učitelko, prosím, odpusťte mi, já se doučím…“ „Ty jsi povinna umět! Přistup. Dej sem levou ruku a neopovaž se ucuknout.“ Dívenka pláče ještě víc, ale ruku poslušně předpaží a učitelka jí uštědřuje šest pleskavých ran přes dlaň. Ubohé děvče se celé schoulilo bolestí a natáhlo pravou ruku, aby chránilo bitou levičku. To však již bylo příliš pozdě. „Tak ty se budeš bránit! Původně jsem tě chtěla výprasku na zadek ušetřit, ale teď ho dostaneš, je se těš!!“ Prudce ji ohnula do předklonu a z vystrčené zadnice vykasala krátkou sukýnku. Objevila se úplně nahatá prdelka a stehna, neboť Fany na sobě neměla žádného spodního prádla. Zadnička byla úbělově bílá, plná a zaokrouhlená jako měsíc v úplňku. Slečna nemeškala a počala ty vyšpulené obliny šlehat krátkými důtkami, které rovněž vyndala z otevřené již zásuvky. Šest tenkých řemínků svištělo ve vzduchu a kroutilo se jek rozzlobení hádci. Zadnice pod nimi začala ostře rudnout, pronikaly i do intimních partií, neboť při takto vyšpulené sedýnce a mírně roztažených stehnech se tyto zcela objevily na světle božím. Děvče se dusilo krutou bolestí, krev se jí hrnula do hlavy, oči se rozšířily. Konečně se učitelčina zlost vybila.
„Tak co, už jsi si vzpomněla?“ „Ne-e-e pro-o-sí-í-m…..“ „Ty jsi nenapravitelná. Zeptám se tě za čtvrt hodiny. Nebudeš-li vědět, dostaneš opět nařezáno. Marš, klekni si do kouta!“ Po tomto divadle navštívily obě ženy ještě vedlejší třídu, kde probíhala hodina matematiky slečny Grantové, baculaté blondýnky s přísným pohledem a zlatými brejličkami. Když vstoupily, vytýkala právě před ní klečící dívce, že se špatně připravila a nenaučila se jistou rovnici. Nakonec řekla: „Vyhrň si sukni.“ Mabel se dala do nářku a prosila za odpuštění, ohrazovala se proti tomu, aby ona, velká již dívka byla takto potupně bita. Učitelka svůj příkaz opakovala a dívka nakonec přeci jen poslechla. Pod sukní se objevila vyvinutá zadnice dospělého děvčete, obepjatá dlouhými jemnými kalhotkami plnými krajek. Na další příkaz si je Mabel, zrudlá studem a s očima plnýma slz strachu, musela zcela vysvléci. Učitelka mezitím vyňala z v koutě stojícího džbánu dlouhou hustou svižnou březovou metlu a oklepala z ní vodu. Posadila se k stojící dívce, k potupnému veřejnému mrskání odsouzenou a ihned jí začala holý zadeček pěkně vyšlehávat s takovou energií a silou, že Daisy až mráz po těle přecházel. Mabel křičela, cukala a zmítala s sebou a prosila učitelku, aby jen již proboha přestala, že jí to moc bolí. „Přestanu, až se od tebe dozvím řešení…“ A znovu metla dopadala, zanechávajíc na bílém podkladě hustou síť červených pruhů. Mabel již leží nyní učitelce přes kolena, ječí a řve bolestí, její polokoule se třesou a poskakují, nohy bezmocně kopou do vzduchu. Učitelka však vystrčený zadek mrská stále silněji, pruhy přecházejí do fialova, tenké svižné větvičky prorážejí jemnou kůžičku a objevují se první malinké krůpěje. Mimo křik však ze sebe začíná Mabel útržkovitě soukat řešení. Šlehání však neskončilo, dokud ho neřekla celé. Trvalo to však drahnou chvíli, po kterou se kapičky zvětšovaly až nakonec po krutě bité prdelce stékaly tenké stružky, to vše za neustálého řevu bičované chovanky a jejích proseb, aby jí bylo odpuštěno, že další trestání již nevydrží, že ta bolest je strašná, že… „Vidíš“, pravila k ní učitelka když bylo po všem, „to ti nejdřív musím seřezat zadek, aby sis vzpomněla.“ Následovala prohlídka v suterénu se nacházejících temnic. „Toho času se v nich nacházejí tři delikventky“, vysvětlovala pí. W., „Dostanou se tam pouze ty žačky, které se velmi provinily a považujeme to za největší trest. Vězněné jsou třikrát denně tvrdě mrskány a když se odtamtud dostanou, mají jelita po celém těle, od hlavy až k patám. Saly“, obrátila se ke služce, kterou mezi tím přivolala, „otevři nám první dveře.“ „Tak to je Fanny. Chtěla od nás utéci a za trest zde má strávit osm dní. Stejně jako její dvě sousedky. Je to tak, Fanny?“ „Ano paní ředitelko“ „Budeš se ještě někdy pokoušet utéci?“ „Ach, nikdy, nikdy paní ředitelko!“ „Zdvihni si šaty, chci se přesvědčit, zdali na tobě bitím nešetří.“ Dívka okamžitě zdvihla svůj hábit, připomínající kutnu jeptišky, zhotovený z hrubého sukna a spadající až na paty. Pod hábitem bylo její tělo zcela nahé, nohy taktéž, obuté pouze v jakési sandály. Po celém tom nahém hubeném tělíčku se křižovaly modrofialová jelita, hrající všemi odstíny, nejvíce se jich nacházelo na prdeli a stehnech. Mezi nimi byly i podlitiny zduřelé, naběhlé, ostře rudé, jistě stopy po posledním bití.
Po této inspekci se odebraly do vedlejší cely s uvězněnou Gracií. Oči měla uplakané a neustále si třela celé tělo. Pí.W. ji uchopila za bradičku, avšak děvče instinktivně ucuklo. „Tak ty takhle…“ Ředitelka ji chytla za hábit a vyhrnula ho, takže obnažila pěknou macatou zadnici, plnou jelit a šrámů. Na tu zuboženou intimní část se okamžitě spustil déšť ran plochou dlaní. Gracie se dala do tichého pláče. „Sally, podej důtky slečně Morissové.“, řekla po chvíli a součastně obrátila Gracii tak, že její vystrčená sedýnka byla přímo proti Daisy. Ta se na ni vyděšeně dívala. „Nuže, slečno, čekám. Chci aby jste tu nezbednici seřezala. A nerozmýšlejte se tak dlouho!“ Daisy se k tomu však ani po několikerém opakování neodhodlala a nakonec musela Gracii nařezat Saly. Poté pí. W. řekla: „Slečno Morissová, následujte mne do mého pokoje, musím si s Vámi něco ujasnit.“ V pokoji na ni ředitelka spustila kázání a táže se ji, proč neuposlechla. Daisy je nešťastná, nemůže ani mluvit a tak jen se sklopenou hlavou stojí a po tvářích nechává kanout proud slz. „Copak jste ztratila řeč? Mám prostředky, jak Vás k ní přimět!“, a při těchto slovech udeří ředitelka Daisy po okrouhlém zadečku, zřetelně se rýsujícím pod černou vypasovanou sukýnkou. Daisin zmatek vzrůstá a nebožačka neví, co si počít. „Chci to od Vás vědět, jinak bych vám byla nucena uštědřit výprask jako malému děvčátku, kterým ve skutečnosti ještě jste“, zdvihá se výhružně ředitelčin hlas. „Ach, paní ředitelko, stydím se za svou slabost, ale nejsem sto ty dívky takto trestat…“ „Jak myslíš, polož se přes křeslo.“ „Ach… to ne… paní ředitelko…“ „Neboj se moje drahá, od toho se neumírá. A pospěš si, nebo zavolám Saly.“ „Když.. když já jsem ještě nikdy nebyla bita… já se stydím… já se bojím…“ Paní W. k ní přistoupila a rychlými zručnými pohyby jí svázala ruce za zády koženým páskem. Pak si sedla a nešťastnici ohla a umístila si její hlavu do klína, nohy měla lehce pokrčeny, tělo v pase ohnuté, takže zadnice byla vypjata na nejvyšší míru a čněla do prostoru mnohem výše než hlava. „Ach… bože… umřu od hanby…. nebijte mne, paní ředitelko, prosím, prosím… ale, ach, co to děláte??!!!?!?“ „Snad sis nemyslela, moje drahá, že budeš bita přes sukně?“, přitom byly již sukně vykasány, takže se objevilo normálně utajované pozadí vtěsnané do dlouhých krajkových spodních kalhot. Nedbaje Daisiných proseb jí ředitelka jeden po druhém postupně odepjala všechny knoflíky a uvolněná kaťátka spustila až do kolen. Daisy se celá třásla strachem a studem. A když ředitelka vyzdvihla a pod rameny upevnila dlouhou košilku, objevila se před ní Daisina vyšpulená prdel v celé své kráse a nahotě.
Tak dnes poprvé v životě přes ní měla být šlehána! Jak vzrušující! Paní W. se kochá pohledem. Jak rozkošné! A jak teprve bude vypadat po výprasku! Ach, dostane co jí patří. Ředitelka nyní uchopila pružný bičík, tlustý na prst a dlouhý snad metr. Ale nejprve se jala zpracovávat ten rozkošný zadeček dlaní. Zdvihla ruku, aby ji v zápětí na to nahé tělo prudce spustila s hlasitým úleskotem. „Och, och, aúúúúúú…“, ozvaly se první výkřiky a hned další a další, přesně v rytmu ran, dopadajících hned na tu, hned na druhou stranu vyšpulené sedýnky dvaadvacetiletého děvčete. Daisy velmi trpěla, ale spíš z hanby než z bolesti. Nemohla uvěřit, že právě ona dostává potupně nasekáno jako malá holčička. Ohlas ran skončil a Daisy si oddechla. Měla nyní zadnici sytě červenou, ale prostu jakýchkoli jelit či šrámů. Nyní ředitelka pevně sevřela ten dlouhatánský bičík a několikrát s ním švihla do vzduchu, až to zahvízdalo. „Tak má milá, teď to teprve začne. Vypni dobře prdelku!“ Ach, ten křik, který nemohla Daisy potlačit a který byl jistě slyšet i mimo kabinet – snažila se, ale výkřiky a sténání potlačit nemohla. Ta hrozná, strašně silná, dosud nepoznaná bolest… Bičík nelítostně svištěl vzduchem a dopadal na nahaté polokoule, které se pod jeho dopady svíjely, poskakovaly nahoru a dolů, uhýbaly ze strany na stranu, vše marně, pružnému, přesně dopadajícímu nástroji se uniknout nedalo a tento nástroj dále bez ustání vykonával svůj rozkošný tanec bolesti. „Paní ředitelko…. mějte slitování – AÚÚÚÚÚÚÚÚÚ – to hrozně bolí. ÍÍÍíííííííííííííí… NE – VY – DR – ŽÍM…. ÁÁÁÁÁÁCH… už néééééééé…“, sténala Daisy. „Dostaneš svých pětadvacet, moje milá, je to pro tvoje dobro!“ A opravdu. Seřezala ji prdel výpraskem o pětadvaceti ranách úplně do ruda. Konečně padá poslední rána. Daisy má pocit, jakoby celé její tělo bylo v jednom ohni a probodávalo ji tisíc jehel. Hanba, bolest a zoufalství se zračí v její slzami pokryté tvářičce. Poté se vzlykající Daisy pomalu ustrojila a rozplynula se kratší debata. „…a jistě se z tebe nyní stane svědomitá přísná učitelka, která nejprve ze všeho řádně vypráská Fosii Hepburnovou, kterou ti nyní nechám předvést. Ne-li, budeš bita sama, a to tolikrát, kolikrát neuposlechneš.“ Daisy na důkaz své pokorné poslušnosti přistoupila a políbila paní W. ruku… Když byla Daisy upravena, zavolala pí. W. Saly, vydala ji rozkazy a ta se za chvíli vrátila, strkajíc před sebou Fosii, třetí dívku z temnic. Ruce měla spoutané a za chvíli byla připravena k výprasku. Saly jí ještě tlačila hlavu a tělo dolů, aby vyšpulená prdelka byla vypjata co nejvíce. Potom následovala kratší řeč a nakonec byl Daisy dán pokyn, aby začala. Daisy ovládla své vzrušení a přistoupila k té vystrčené kypré nahé zadnici. Do ruky jí byl paní W. vložen krátký, velmi pružný a tenký dámský jezdecký bičík. Ze strachu, aby neprobudila ředitelčin další hněv zvedá ruku a vší silou švihne. A znovu. A znovu. Se stisknutými zuby bije to před sebou bezmocně svázané holčičí tělíčko, a bije a bije a bije… Tanec bičované zadnice srdcervoucně bolestí vřeštící Fosie jí dostává do tempa. Daisy vnímá křik a pociťuje vzrůstající vzrušení, bije stále silněji a silněji, kolem se do hrůzného řevu bitím mučené dívenky začínají rozstřikovat krůpěje její panenské krve, prýštící hlubokých ran po dopadajícím biči. Tváře jí hoří a rány dopadají promyšleně a přesně. A pak už je třeba skončit. Bohužel. Ale vždyť…
Příští dny šlo již v polepšovně vše svým normálním životem. Sličné hlavičky brunetek, blondýnek a rusovlásek se skláněly, když se jejich majitelky měly přeložit a vystavit svoje holé zadnice kouzelnému aktu výprasku. Rozličné druhy trestných nástrojů zanechávaly na těchto neposlušných sedýnkách svoje stopy, formovaly charaktery a zocelovaly těla i duše sličných chovanek pí. W. Daisy zcela ztratila svoji nesmělost a nyní příležitosti k trestání děvčátek sama vyhledávala. Jednou jí pí. Brewsterová požádala, aby za ni potrestala jednu žačku, která na svůj díl již čeká ve třídě. Byla to Jůlie, ano, ta, které spolu s její sestrou Aurorou cestou sem slíbila, že nikdy žádnou žačku bít nebude… „Milá Jůlie, přišla jsem ti vyměřit tvůj trest. Připrav se.“ Dívence se v očích zaleskly slzy. „Ale slečno, vždyť jste přeci…“ „Mlč“, odsekla prudce Daisy, „kam bychom přišly, kdyby žačky odporovaly svým učitelkám!“ Poodešla ke dveřím a zamkla je na klíč, aby v příštích chvílích nemohla býti rušena. Poté vytáhla z nádoby s vodou pružnou čerstvou metlu z větviček břízy, oklepala z ní vodu, vzala za ruku plačící Julii a krokem ji odvedla pod okno, kde stálo křeslo, do něhož se posadila a přísným hlasem, potlačujíc vzrušení,řekla: „Svlékni se do naha a ohni se mi přes kolena. Vyšlehám ti děvenko za tvoji vzpurnost holou zadnici padesáti ranami.“

Povídky, co by se mohly líbit: