Puberťáci jsou malí hajzlíci. To já jako učitelka musím vědět. Hormony jim lezou i ušima a myslí víc svýma věčně stojícíma klackama než hlavou. Dost často jsou k nesnesení, ale někdy je i docela zábava je pozorovat. Mně je 35 a i když jsou některé patnáctileté holky dost vyvinuté, na moje pětky zkrátka nemají a mně se líbí ty malé hajzlíky provokovat. Někdy mám pocit, že jim poklopec musí každou chvíli prasknout, jak jsou z pohledu na moje kozy nadržení. Výstřihy rozhodně nešetřím a na pohledy do nich háklivá také nejsem. Ráda se bavím vzrušováním mladíčků. Mám to štěstí, že i po dvou porodech moje tělo vypadá pořád dost sexy. I náš ředitel mi dost často dělá návrhy a to je nějaký vybíravý kurevník. Ale nemám zapotřebí mu dávat – můj chlap je nejlepší mrdáč, co jsem kdy měla. Ale baví mě jen tak provokovat – ředitele a vůbec všechny chlapy. Ale hlavně mladé zajíčky. Těší mě, když po mojí hodině ti nejnadrženější zmizí na záchod a pěkně si ho vyhoní. Vím to. Jejich blažené úsměvy, když odtamtud vyjdou, hovoří za vše.
Škoda jen, že to nemůžu vidět. Už jen při té představě stříkajícího samečka pekelně vlhnu. Mám dokonce vytypovaných pár kluků, jejichž boule vypadá opravdu k nakousnutí. Jeden z nich je Milan. Holky po něm docela letí, ani se nedivím – vysoký, svalnatý, světlovlasý. A péro musí mít vážně výstavní. Když vidím, jak se mu dychtivě cuká v kraťasech, hmmm, a když má na sobě nějaké světlé kalhoty, kolikrát u špičky žaludu zahlédnu krásnou mokrou skvrnku. Já být holkou v jeho věku, tak mu snad kouřím každou přestávku.
Není se co divit, že po těchto myšlenkách přicházím z práce domů nadržená jak hárající fena, kde se od svýho hřebce nechám ošukat do bezvědomí. Ráno zase můžu svěží a odpočatá do práce, takže se celý kolotoč opakuje.
Zatoužila jsem ale po malém zpestření. Milanův mladický čurák mě opravdu lákal. Provokovala jsem ho svými výstřihy ještě víc než ostatní a také jsem se v minisukni často zastavovala u jeho lavice, aby si z blízka dobře prohlédnul moje hladké nohy a nasál moji vůni. Asi si vytrpěl své, protože když jsem ho vyvolala, mohl sotva mluvit a často rukou, asi nevědomky, svoji neposednou bouli v kalhotách zamačkával. Měla jsem sto chutí mu ho sama vyndat a pokochat se pohledem na něj. Jen při tom pomyšlení se mi do kalhotek nahrnula záplava šťáviček.
Rozum šel v té chvíli stranou. Obořila jsem se na něj, že se neučí, nic neumí a že si o tom po hodině promluvíme u mě v kabinetu. Nebyla to pravda, (ne)učil se stejně jako všichni ostatní, ale já chtěla mít v kabinetě právě jeho. Tím jsem mu narušila jeho honící „rituál“ po mé hodině a o to mi právě šlo. Když vstupoval do mého kabinetu, požádala jsem ho, ať zamkne a jde blíž. Vůbec jsem se na něj nedívala, jen jsem poroučela, ať jde blíž a ještě blíž – hezky z mé strany stolu. Nechala jsem ho stát snad dvacet centimetru ode mě. Pořád jsem k němu nevzhlédla. Několik desítek vteřin jsem pro zvýšení napětí ani nepromluvila. Napětí se stupňovalo především v jeho kalhotách, protože mi celou dobu zíral do dmoucího se výstřihu. Dokonce jsem ucítila tu nezaměnitelnou vůni tekoucího mužství.
Místo kárání ohledně učení, které by beztak bylo zbytečné, jsem mu tvrdě pohlédla do očí a přímo se zeptala, jestli si ho chodí honit na záchod. Odpověď jsem samozřejmě znala, ale jeho rozpaky se mi moc líbily. Kroutil se a cosi mumlal. „Takže ano?“ Přikývl. „Takže, odteď si ho budeš chodit honit sem ke mně. Rozumíš?“ V rozkazování se mi zalíbilo, zvlášť když jsem viděla, jak horlivě přikyvuje. Vztáhla jsem ruku k jeho klínu, sevřela ho, až syknul. „Tak už ho netrap, ven s ním a pěkně si ulev.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála, abych mu dodala odvahy.
Pomalu si rozepínal kalhoty, trošku je stáhnul a vyndal skvostné, od slin ulepené péro. Nespouštěla jsem z něj zraky, když si jej zvolna proháněl. Jen ten výhled nebyl nic moc. Stáhla jsem mu proto kalhoty i trenky až ke kolenům, abych viděla i zadek, a trošku se od něj odsunula, abych viděla celou jeho klukovskou postavu chvějící se vzrušením. „Postříkej mi stůl!“ Můj rozkaz přišel v pravý okamžik. Začal stříkat, sotva svým dělem namířil na desku stolu. Jeden cákanec krásnější než druhý. Čáry spermatu se táhly přes celý stůl a i ruku měl od něj celou ulepenou. Uznala jsem pokývala hlavu a měla co dělat, abych se nejala tu jeho nádheru olizovat.
„Takže, Milánku, od teď mi dáš vědět vždy, když budeš mít plné koule. A já ti budu výstřiky povolovat. Jasný?“ I tohle odkýval. Ještě jsem mu slíbila, že když bude hodný a bude se mi líbit, že nebudu nevděčná a odměním se mu. Odměn už mám vymyšlených snad tisíc, ale ještě s nimi počkám a trochu ho potrápím. Zatím minimálně jednou denně jeho mohutný výstřik pěkně provoní můj kabinet.

Povídky, co by se mohly líbit: