Na dnešek večer jsem byl domluvený s Janou, že si vyjdeme na diskotéku. Čekám už pár minut před jejím domem a váhám, jestli bych neměl zazvonit ještě jednou. Ale to už slyším kroky, jak se někdo blíží ke dveřím. Otevřela její matka a v zápětí doběhla i Jana. Měla na sobě krátkou sukýnku, těsně pod zadek a moc ji to v ní slušelo.
„Tak mi teda jdeme“, řekla mámě a už se hnala ven.
„Dobře, ale nejpozději v jedenáct ať jsi doma. Jinak bude zle“, upozornila ji paní Bílá, i když částečně humorným tónem.
Věděl jsem, že její rodiče jsou trochu staromódní. Jenže ani ve snu by mě ani nenapadlo, že by tato příjemná mladá žena mohla myslet své hrozby vážně.
Na diskotéce jsme si to moc užili. Ale desátá hodina se už pomalu blížila .
„Budu muset jít. Abych stihla autobus. Doprovodíš mě?“ Jana se netrpělivě dívala na hodinky, ale mně se ještě nechtělo jít domů.
„Ještě máme čas, Jani. Půjdeme až pár minut. Na zastávku je to kousek,“ přesvědčoval jsem ji. A na konec se mi to podařilo.
Za chvíli jsme skutečně odešli, jenže z dálky jsme viděli jen zavírající se dveře autobusu, který hned na to odjel – bez nás.
Jana začala tiše plakat.
„Promiň, “ řekl jsem omluvně, „No tak, snad se toho zas tak moc nestalo. Za chvíli přece pojede další, “ snažil jsem se ji uklidnit.
„Jenže to nestihnu být doma včas a ty neznáš moje rodiče,“ brečela čím dál víc, „když jsem naposledy přišla jen o deset minut později tak…“ Najednou se zarazila. Asi si uvědomila, že říká víc než původně chtěla.
„Tak co?“ zeptal jsem se.
„Tak… tak jsem dostala tolik, že jsem si dva dny nemohla sednout. Asi ani nemáš ponětí, jak moc to bolí vařečkou“.
Její odpověď mě doslova šokovala. Zkrátka jsem si nemohl dost dobře představit tuhle skoro dospělou holku přehnutou přes koleno. Současně mi jí ale bylo líto. Nakonec, do téhle situace jsem ji vlastně dostal já. Zkoušel jsem vymyslet, co bych mohl udělat.
„No tak třeba půjdu s tebou … a řeknu vašim, jak to bylo, že to není tvoje vina, že jsem tě přesvědčil, abys ještě nešla. Přece tě nemůžou bít za něco, za co nemůžeš.“
„No nevím. Tohle na ně asi moc velký dojem neudělá.“
„No tak mi přece trochu věř. Já umím být hodně přesvědčivý,“ usmál jsem se. V očích jí svitla troška naděje. Dokonce přestala plakat a trochu se i usmála.
Jak jsme se došli k jejímu domů, smích ji přišel. Pořád mi to připadalo trochu přehnané, měli jsem zpoždění jen slabých dvacet minut. Vešli jsme dovnitř. Její máma už, zjevně delší dobu, čekala. Teď to ale nebyla ta usměvavá paní, stála tam s rukama v bok a vypadalo to, že je pořádně naštvaná.
„Víš vůbec kolik je hodin? Neřekla jsem snad, že máš být v jedenáct zpátky?“ spustila vysokým tónem.
Už se nadechovala, že bude pokračovat, ale přerušil jsem ji. Pokoušel jsem se vysvětlit jak to bylo, ale její přísný pohled mě přesvědčil, že to nebude mít velký efekt.
„Tak dobře. Normálně bych už šla pro vařečku, ale souhlasím, že v tomto případě to nebyla úplně tvoje vina…“
Nebo že bych se spletl? Měl jsem skoro vítězný pocit. Vypadá, tak jsem se paní Bílá přeci jen nechala trochu obměkčit.
„… nicméně to neznamená, že to jenom tak přejdeme. Neměla ses nechat ukecat, když jsi věděla, že to nestihneš. Na víc je to tento měsíc už po druhé…, “ pokračovala. Současně s tím se posadila do křesla a přehla Janu přes koleno. Ta se vůbec nebránila.
„Mami, prosím, nemůžeme to nechat, až…“
„Ne,“ přerušila ji, „jen ať se tvůj přítel hezky dívá.“
Hned na to ji pomalu vyhrnula sukýnku. Tím odhalila Janino dokonale tvarované pozadí zahalené jen do modrých krajkových kalhotek. Ještě ani nezačala, ale Jana už byla celá rudá v obličeji, jak se styděla.
Paní Bílá s výpraskem očividně nespěchala. Nejprve si ji hezky srovnala na klíně. Jednou rukou nebohou Janu přidržovala za bok, druhou ruku položila na její pozadí. Z ničeho nic ji zvedla a ta s hlasitým plesknutím dopadla zpátky.
„Aůůůůů.“
Jana málem povyskočila. Za chvíli následovala další rána.
„Ouu. Mami prosím… auu … já slibuji, … jauu … že už budu … auuu… chodit včas … auuu… „.
Jenže její máma očividně neposlouchala. Naopak zvýšila tempo a rány dopadaly čím dál rychleji. Teď už Jana nevyjekla po každé z nich. Místo toho brečela nepřetržitě.
Pak její máma přestala. Jana ležela stále ohnutá přes koleno a fňukala. Neměla zakrytý úplně celý zadek, takže bylo vidět, že má obě půlky světle červené. Paní Bílá uchopila lem jejich lem jejich kalhotek. Do Jany, který do té doby snášela výprask docela statečně, jako by uhodil blesk. Věděla moc dobře, co teď bude následovat.
„Ne, to ne, ne na holou!“.
Paní Bílá velmi pomalu stahovala její kalhotky níž a níž.
Jana se začala čím dál víc kroutit a pokoušela se vysmeknout. To se jí ale nemohlo podařit, protože její máma ji držela velice pevně.
„Ale ano. Dostaneš hezky na holou jako malá holka. Aby sis to pořádně pamatovala.“
Z pod kalhotek vykoukl její zadeček.
„Prosím, já se strašně stydím.“ Jana začala kopala nohama a snažila se vysmeknout, ale paní Bílá si ji brzo zkrotila.
„Výprask vařečkou jsem ti odpustila, ale jestli hodláš kopat, tak si pro ní můžu ještě dojít.“
To zabralo. Jana rezignovala a klidně ležela. Kalhotky měla spuštěné, až u kolen a z jejího obličeje bylo vidět, jak moc se stydí.
Docela jsem to chápal. Znal jsem jí teprve týden. Za tu dobu jsme si dali akorát pár pus. A teď jsem se díval na její holé pozadí. Navíc mi nevědomky odhalila i své nejintimnější místo, jak kopala nohama a snažila se vysmeknout.
Celou dobu jsem tam stál bez hnutí a bez jediného slova, jako v transu, ale teď jsem se probral. Cítil jsem se strašně trapně. Moje dobře míněná pomoc Janě spíše uškodila. Začal jsem uvažovat, co dělat. Mám s ní zkusit znovu promluvit, nebo rovnou odejít a ušetřit jí tak alespoň té hanby, nebo…
Myšlenku jsem už však nedokončil, protože pravidelné hlasité rány náhle utichly. Paní Bílá byla s potrestáním své dcery hotová. Jana okamžitě vyskočila a snažila se natáhnout si kalhotky. Neuvědomila si, že se mi tím ukázala i ze předu. Upravila si sukni a utírala si slzičky.
„A teď dojdi do kuchyně a dones mi vařečku. Tu větší, co používáme na výprasky!“ přikázala paní Bílá.
„Ale mami, říkala jsi, že vařečkou nedostanu.“ Řekla vyděšeně Jana.
„Ta vařečka není na tebe.“ Při těch slovech se paní Bílá podívala upřeně na mě.
„Ale… to přeci nejde. To nemůžete.“ vykoktal jsem ze sebe. A nevěřícně jsem na ní koukal.
„Říkal jsi přece, že to byla tvoje vina. Že jsi Janu přesvědčil, aby jste ještě zůstali, nebo ne? Přeci sis nemyslel, že tady budeš stát a dívat se, jak dostává na zadek a ty sám vyvázneš bez trestu?“ řekla klidným, ale zároveň přísným hlasem. Hned na to mě chytila za rameno, přehla přes koleno a stáhla mi kalhoty. V mžiku oka jsem byl ve stejné pozici, jako před chvílí Jana.
Tak dost! Přece nenechám cizí ženskou, aby mě bila, jak malý dítě. Pokusil jsem se vstát.
„Můžu nařezat tobě, nebo tvůj díl za tebe dostane Jana,“ upozornila mě, „vyber si.“
Tohle zabralo. Nechtěl jsem ji dostat do ještě většího průšvihu a pak, přeci jen si to možná trochu zasloužím. Zůstal jsem a Paní Bílá začala s výpraskem. Chvíli se to dalo snést, ale postupně přidávala na síle. Po ani ne minutě přestala. Jenže, stejně jako před tím, jen pro to, aby mi mohla stáhnout trenky. Byl to můj vůbec první výprask na holí zadek. Paní Bílá mi jich během další minuty stihla vysázet dobrých padesát.
Až teď jsem si uvědomil, že se Jana už dávno vrátila z kuchyně. Skoro celou dobu stála kousek ode mě a vše pozorovala. V ruce držela vařečku. Ne takovou, co se používá běžně v kuchyni. Tahle byla větší. Paní Bílá vařečku převzala a lehce mě s ní poplácala po zadku. Pak se napřáhla a na moje pozadí dopadla první rána. Aůůů. Už jsem nepochyboval, že Jana měla na té zastávce pravdu. Do teď jsem si pořádně neuvědomoval, jak moc to může bolet. „Jaůůů“, následovala další. Paní Bílá si rozhodně dala záležet, aby nevynechala jediné místo. Celý ten výprask trval věčnost. Vypadalo to, že snad nikdy neskončí, ale skončil. Zadek mě neuvěřitelně bolel. Vstal jsem a natáhl jsem si trenky a hned na to i kalhoty. V té chvíli mi ani nedošlo, že jsem se tím celý odhalil tentokrát já Janě.
Její máma nám oběma ještě na závěr udělila stručné kázání o dochvilnosti. Jakmile skončila, tak jsem se raději rychle vypařil. Řekl jsem Janě ahoj a spěchal domů. Moje pozadí mě celou cestu domů ještě pořád bolelo a i po několika hodinách bylo stále hodně citlivé na dotek. Doma jsem se, jen tak ze zvědavosti, prohlédl v zrcadle. Zadek jsem měl rudě červený a celý pokrytý modřinami. Spaní na zádech tu noc nepřicházelo v úvahu. Musel jsem, stejně jako dříve Jana, pár dní ležet na břichu.
