Před lety jsem pracoval v laboratoři, která byla označena jako riziková. Z tohoto důvodu nám náležel týden dovolené navíc, ale podmínkou bylo, že jej strávíme vysokohorskou rekreací nadmořské výšce nad tisíc metrů.
Jednoho roku, koncem března, jsme zase vyrazili. Dva muži a dvě laborantky. Byli jsme ubytováni blízko Tatranské Lomnice a brzy jsme začali vyrážet. Navštívili jsme všechny hospody v Lomnici a rozjížděli se po okolí.
V polovině pobytu jsme se domluvili, že se podíváme na Štrbské pleso. Odtud jsme chtěli jít do Mlynické doliny tak daleko, jak to bude možné a pak se otočíme zase zpět. Počítali jsme s tím, že všude nahoře je ještě sníh.
Když jsme přijeli na Štrbské pleso, zjistila jedna kolegyně, že potřebuje koupit pohledy. Kamarád pravil náhodou (!) totéž a tak jsme se domluvili, že půjdeme s Janou pomalu napřed a oni nás dojdou.
Vyrazili jsme nejprve podle plesa, pak jsme se ponořili do lesa a vzápětí do kosodřeviny. Cesta byla velmi příjemná, slunce svítilo a nikde ani živáčka. Občas jsme si nachvilku sedli na kámen a čekali, ale nikdo nešel. Tak jsme se rozhodli, že podle plánu vystoupáme kam až to půjde a tam si sedneme a na ty dva počkáme. Blížil se závěr doliny, přibývala sněhová pole a podle neporušeného sněhu jsme viděli, že nikdo před námi nešel a jsme letos první.
Obrátil jsem se ke své kamarádce: „Jani, to by snad stačilo. Nejsme horolezci. Sedneme si a počkáme na ně.“ Jana byla už asi dost ušlá a tak souhlasila.
Je třeba říci několik slov o našem vztahu. Jana byla první laborantka, kterou jsem na našem pracovišti ošukal. Mám dojem, že si také ráda zapíchala jinde. Ale pak se vdala a její muž byl údajně výkonný šoustálista a tak jí to asi nechybělo. Na moje návrhy nijak nereagovala. Cestou dolinou jsem se snažil alespoň trošku oživit vzpomínky na naše milování, ale setkal jsem se s nezájmem a tak jsem toho nechal.
Sedli jsme si na žulovou lavici a vystavili se slunci, které svítilo na plný plyn. Bylo mi brzy teplo a tak jsem se začal svlékat. Janička si toho ráčila všimnout: „Proč tady děláš striptýz ?“ „Je mě teplo,“ odvětil jsem duchaplně a chtěl jsem dodat, že striptýz by mohla dělat ona, ale nedodal jsem. Posadil jsem se, vystavil se slunci a myslel si „sůvo jedna pitomá, mohli jsme si krásně zašukat.“
Ale věci spěly kupředu. Nevím, jestli Janě bylo také teplo, nebo jí svrběla. Jisté je, že se začala svlékat jako já, ale skončila na podprsence. Hodil jsem po ní okem, což postřehla, a poznamenal: „Taky si ji klidně sundej,já je znám, nic nového neuvidím.“
„Trhni si “ odvětila mile. A tak jsme leželi vedle sebe na žule, do pasu odstrojeni. Za chvíli se začala vrtět:“Mě to tlačí a studí.“ Poradil jsem jí:
„Dej si hlavu ke mě do klína a pod sebe si dej mojí bundu a svetr“. Chvíli neříkala nic, asi cítila zradu.Ale když se nic nedělo, tak to udělala. Položila si hlavu do mého klína,zavřela oči (měla na nich brýle proti slunci) a ztišila se.
Všiml jsem si, že jí povolily nárameníky nebo ramínka či jak se tomu u podprsenky říká. Ještě chvilku jsem to vydržel a pak jsem je začal pomalu sesmekávat z jejích ramen. Nereagovala.Začal jsem jí pomalu odklánět košíčky podprsenky. Zase nereagovala. Tak jsem zajel do podprsenky, pěkně jsem ji chytil za kozy a mírně pomačkal. Ráčila odložit brýle, otevřela oči, vzala mne kolem krku a přitiskla k sobě.
Chvilku jsme tak vydrželi, ale bylo jasné, že chceme víc. Problém byl v tom, že jsme byli oba nazí jen do půl těla. Dole jsme měli poctivé kalhoty šněrovací turistikou obuv, jak se to v horách nosí.
Rozepnul jsem jí kalhoty a zajel pod vrstvu oděvů po sametově hladkém bříšku do kalhotek. Od mých nájezdů před lety houštinka pozoruhodně zhoustla. Byla téměř neprostupná, ale náramně přívětivá. Chvilku jsem se s ní mazlil a ji to rozdráždilo. Vztyčila se, strhla ze sebe všechny spodky, opřela se o balvan a tiše řekla:“Tak pojď „. Takovou nabídku jsem nemohl oslyšet. Péro mě stálo už chvíli a tak jsem do ní opět asi po třech letech vstoupil. Byl to nádherný pocit, asi jako když se po letech vracíte z ciziny domů. Její pička byla téměř tak těsná jako před lety, ale masáže mého hrdiny se s předchozími nedaly srovnat. Dnes byla o dvě třídy lepší. A tak jsme vesele trtkali, neboť šoustá se v českých zemích, na Slovensku sa trtká. Trtkali jsme po psím způsobu, nebo jak se říká na zanďoura. Slunce krásně svítilo, nikde žádní lidé, jen klid a mír a ocas v piči.
Byl jsem v nějaké euforii, asi z radosti že mě dala a tak jsem polohlasem (pro jistotu) zahulákal do údolí pod nám:“Koukejte kamzíci, takhle se to dělá!“
„Ty seš ještě větší magor než jsem si myslela“ okomentovala to Jana a pátravě se podívala kolem.
„Ne abys mě to tam pustil, nemám se kde umýt“ dodala
Trtkalo sa krásně, dáma se brzy odbavila a na mě to přišlo taky. Samozřejmě jsem se vysemenil do ní a ona mi vynadala. Nevšimla si,že jsem už před chvílí postavil pod malý vodopádek z tajícího sněhu kelímek. Horští průvodci nám říkali, že si pití nikdy nenosí a pijí to, co najdou nahoře. Voda je tam čistší než z vodovodu.
Byla šikovná , i když ji to studilo a měla na mě hodně řečí. Osušila se kapesníkem, přisedla si do mých roztažených nohou a opřela se zády o mě. „To mě to studí.“
„Já ti ji zahřeju“ rozhodl jsem se. Vsunul jsem jí ruku do kalhot, nalezl jsem onu brázdičku a přitiskl se na ni. Stiskla mne nohama a bylo vidět, že se ji to líbí. Druhou rukou jsem ji držel za kozinu a ústy žmoulal ouško. Zatápala rukou za zády a podařilo se jí vniknout do mých kalhot a zmocnit se mého macka, který se začínal probouzet k životu. Uvolnil jsem se a opřel se zády o skálu. Jana se opřela o mě a příjemně si hrála v mých kalhotách.
Byla to ale nepohodlná pozice. Vyndal jsem svého pomačkaného, ale už bojeschopného hrdinu a Jana se na něj zády ke mě zkušeně nabodla. Pak znehybněla začala mi ho parádně masírovat. Byl jsem v této chvíli poměrně pasivní. Jen jsem ji hladil a dráždil na pipince, střídavě dráždil obě koziny a žmoulal vztyčené bradavky.
Začala hlavní jízda. Jana se na mě kroutila, nadsedávala a zase se napichovala a vrtěla se z boku na bok. Teď už jsem ji masíroval malého hlídače nad protahovaným údolím a občas jsem se mrkl do údolí pod námi, zdali někdo nejde. Šukala s velkým elánem a byla stále divočejší. Kroutila se na mě , nadsedávala a zase se napichovala, až jsem měl strach že mi ho zlomí. Začala rychle oddechovat a zatínala prsty do mých nohou. To jsem viděl, že se už nemusím kontrolovat a můžu se odprásknout také. Ještě několik nadsednutí a byl klid, pokud se tak dá nazvat uvolnění po pěkné souloži. Přivinula se ke mě a poprosila, abych to do ní už nepouštěl. Ta voda byla moc studená. „Tak ale musíš seskočit ze sedla, až ti řeknu“. Souhlasila. Teď jsem ji zase já nadzvedával a vychutnával poslední okamžiky před explozí. Poznala to, sjela se mne a rychle uchopila mého bojovníka do ručky a párkrát jej prohnala, až jsem začal stříkat. Moc se ji to líbilo a chtěla to opakovat. Vystřílel jsem ale všechnu munici do poslední kapky a malý hrdina ji začal v ruce měknout a smrskávat se. Okomentovala to:“A je po legraci. Ale pěkně to stříkalo, to jsem ještě neviděla.“
„Je vidět, že máš mezery ve vzdělání. Já když chci, tak s tím na tři kroky zabiju vrabce“ vytahoval jsem se. To ji rozesmálo. Poněkud jsme si upravili spodní díly našich oděvů a do půl těla nazí jsme se posadili a přitulení k sobě lapali bronz.
Asi jsme na chvilku upadli do polospánku. Trošku jsem se pohnul a Janička se také probudila. Slunce v březnu ještě není příliš vysoko nad obzorem a od hřebenu oddělujícího Mlynickou a Furkotskou dolinu se začal rýsovat stín.
„Jani, já mám nápad“
„No to jsem celá hin. To zas bude věc!“ pravila ta protiva.
„Až se tamhle ten stín od horského hřebenu dotkne sněhového pole tak si ještě zašukáme a pak zvednem kotvy. Električka na nás čekat nebude.“
Kromě obvyklých řečí o jedincích, kteří nemyslí na nic, než na … ,souhlasila. Stín horského hřebenu se pomalu a nezadržitelně sunul po svahu, až se dotkl sněhového pole.
Podívali jsme se na sebe a jako by mezi námi něco končilo. Vrhli jsme se do náručí. Chovali jsme se jako dva mladí milenci, kteří se poprvé políbili. Jani se začala ke mě tisknout, probírala moje dolní nářadí a vycítil jsem, že má velikou chuť na šukání. Můj bojovník byl opět v pozoru. Pak mne překvapila.Už ne kalhoty stažené na půl žerdi a žádné boty. Svlékla se a měla na sobě jen ty hodinky. Slunce krásně hřálo a já jsem ze sebe strhal také všechno. Rozprostřeli jsme oděvy, Janička si lehla do klasické polohy a já na ni. Tiše a pomalu jsme šukali. Všechna vášeň a divočení bylo za námi. Teď jsme se milovali v pravém smyslu toho slova. Jak dlouho to trvalo, to nevím. Pak přišlo vyvrcholení. Obejmula mne a nepustila a nechala si zaplnit jeskyňku a pak jsme jen na sobě leželi a nechali doznívat to, co právě skončilo.
Tentokrát se mytí nekonalo. Použili jsme všechny kapesníky co jsme měli a účelu bylo dosaženo. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Na Štrbské pleso jsme přišli jako kamarádi. Čo bolo, to bolo.
Tím by tato anabáze mohla skončit, ale byli jsme překvapeni, když jsme v místní hospodě nalezli naše parťáky. Vysvětlili nám, že zabloudili (?!?!), prý se dali omylem do Mengusovské doliny. Co by ne. Když se chce, tak se může stát leccos.
Od té doby utekla řada let a Janička mě už nedala. Jen občas, mezi čtyřma očima, mi řekne „kamzíku“.

Povídky, co by se mohly líbit: