Bude mi 42 let a bydlím na menším městě blízko Plzně. No městě, je to spíš vesnice. Ale se vším všudy, obchody, hospody, koupaliště atak. Já provozuju jednu z hospod a naproti ní má svůj domek s krámkem vietnamská rodina. Jsou to manželé, kteří se do Česka dostali s vlnou pracovních imigrantů na přelomu 70. a 80. let. Vychovali kluka, který bude končit brzo ČVUT a právě válčili se svou 15-ti letou dcerou Lhao. Určitě s ní puberta necloumala jako s ostatníma holkama, snad proto, že jí rodiče dle zvyků drželi více zpátky než české holky. I tak Lhao, která nikdy nebyla „doma“ ve Vietnamu, a která se cítila už převážně jako česká holka, občas své rodiče pěkně potrápila. Hospodu provozuju už 15 let, dost se tomu věnuju, se sousedama jsme si vždycky pomáhali, i když jsme se zas tak často kvůli pracovnímu vytížení neviděli. Když mi něco došlo v kuchyni nebo na výčepu, půjčil jsem si od nich klidně v noci ze soboty na neděli a na oplátku já jim.
Jednou mi pan Tran večer volal a říká, že jsou s manželkou v Praze u syna, že se vrátí až druhý den odpoledne a poprosil mě, jestli bych nezašel k nim a nezkontroloval jim dceru, jestli je doma, jak slíbila než odjeli. To nebyl problém, poslední dobou mi párkrát vyšli vstříc, když mi došla kořalka, a proto jsem souhlasil. V hospodě zrovna čepoval kolega a já měl volný víkend, který jsem teda stejně většinou trávil v lokále. Zrovna šel nějaký fotbal, který se nevyvíjel zrovna příznivě a já už si pomalu říkal, že se na to už vykašlu a půjdu si nahoru lehnout. Na baru jsem do sebe kopnul ještě jednoho panáka, nabral jsem si hrst buráků a šel se osprchovat. Ve sprše mi došlo, že jsem na něco zapoměl. Sakra! Lhao!
Vylezl jsem ze sprchy a protože bylo léto, hodil jsem na sebe jenom šortky a triko a seběhnul dolů na ulici a přešel naproti ke koloniálu. I když jsem Lhao možná půl roku neviděl a nijak jsem jejich rodinu nešmíroval, věděl jsem, že obývák, kuchyň i dětské pokoje mají do ulice. Ale barák byl zhasnutý. Zazvonil jsem teda dole vedle obchodu na zvonek k bytu, který byl stejně jako můj byt nad předměty naší obživy. Nic se nedělo, čekal jsem asi 3 minuty, mezitím jsem ještě několikrát zazvonil. Ticho. Začla mi být trochu zima, červnove večery ješte nebývají moc teplé. Sakra, řekl jsem si, že já jsem nešel hned jak ten Tran zavolal, bůhví, kde se ta holka toulá. Najednou jsem uslyšel šramot, který přicházel zpoza výlohy koloniálu. Byla už skoro tma a vevnitř svítila jenom halogenová reklama na limonády. Přilepil jsem čelo na sklo a ve tmě se snažil rozeznat pohyb. Nic jsem ale neviděl. Zato jsem opět uslyšel šramot a pak hihňání. No jasně, Lhao si došla do obchodu pro něco k večeři a neslyšela zvonek zezhora.
Zabouchal jsem na dveře od obchodu a napůl hlasitě jsem zavolal její jméno. Chvilku se nic nedělo a pak se zpoza kasy zvedla nejdřív jedna černá hlava, která patřila Lhao a pak ještě jedna blonďatá, kterou jsem ve tmě hned nerozpoznal. „Holky, vylezte, já vím, že tam jste“, volal jsem a Lhao mi ukázala pohybem ruky, ať jdu ke dveřím, vedoucím do bytu. Otevřela a já, přesto, že jsem měl taky lehce naváto, okamžitě poznal, že to nebyly vietnamské závitky, pro co si zašla do obchodu. Z obou holek bylo cítit víno a cigára. Až tady jsem poznal, že druhá dívka je starostovic Klárka, která končila devítku s Lhao. „Co tady blbnete holky?“, zeptal jsem se. A Lhao mi úplně uvolněně odpověděla, že si jenom trochu užívají konec školy a prázdný byt.
Klárka jenom koukala, evidentně toho buďto víc vypila, nebo jí to méně sedlo. „Táta mi poprosil, abych na tebe dohlídnul, jestli někdě nelítáš, no tak v tomhle ohledu může být klidný“, řekl jsem. „Ale ten alkohol a cigarety by se mu asi moc nelíbily!“ „Strejdo, že to na nás něřekneš“, koulila na mě očí Lhao. V tom se otevřely dveře od protější hospody a ven vyšlo asi pět chlapů a nadávali na právě skončený fotbal. Klárka najednou ožila, chytla mi za rukáv a sthrla mi za sebou dovnitř. „To, to byl táta s kamarádama“, řekla. Uvědomil jsem si, že na fotbal se opravdu přišel podívat i starosta, ostatně, on byl častým štamgastem. Zůstali jsme stát v tmavé chodbičce, která sloužila i jako sklad pro obchod. Byli jsme potichu, musel jsem se

Povídky, co by se mohly líbit: