Milenci Barbora a Alfréd
Byli oba krásní, jako Adam a Eva. Noc neměla v úmyslu něco na jejich vášni, na jejich milování považovat za nemravné. Naopak, svou vůní přidala k jejich opojení to pravé koření, jakoby sama toužila po jejich naplnění. Alfréd pocítil, že brzo docílí svého vrcholu. Tušil, že ho očekává tolik výstřiků, jako ještě nepoznal. Jeho žalud se nacházel v ústech Barbary a on si nebyl jist, zda je ochotna jeho tekutiny, které dokázaly dáti nový život, přijmout. „Barbaro, asi již budu brzo stříkat, nebude ti to nepříjemné?“ „Chtěl bys se vystříkat do mých úst, miláčku?“ zeptala se. „Chtěl, ale jen když to chceš i ty, lásko moje,“ sténal. „Ano Alfréde, já to chci, já po tom toužím.“
Alfréd se rozhodl, že přestane kontrolovat své tělo. Jeho zadek se sevřel takovou silou, že prsty Barbařiny ruky, které stále dráždily v hloubce jeho konečník, pocítily ten stisk. Počal stříkat do těch krásných úst a jeho orgasmus nebral konce. Barbara přijímala s požitkem jeho tekutinu, která jí připadala neskonale lahodná. Prsty její ruky, které ještě hlouběji zabořila do jeho konečníku jí signalizovaly ty prudké vstřiky, které přijímala její ústa, které dávaly sílu k novému životu. Ano, to je muž, který ji oplodní a dá život jejich dítěti. Teď zná to tělo. To mužské tělo, které miluje jako tělo své. Poznala, jak mu přivodit uvolnění, rozkoš, tu sladkou bolest.
Alfréd neustále vstřikoval svou šťávu do úst své milované Barbary. Když konečně ta bouře jeho těla ustala, klesl do trávy a Barbara ho počala vášnivě líbat. Měla ústa plná jeho mandlovým tokem a on prvně ochutnal to, co vydalo jeho tělo. Nebyl si jist, zda se přece jen neštítila jeho pohlavních šťáv. Chtěl se jí zeptat na její pocit, když na vrcholu blaha jeho tělo v křečích, neustále se opakujících, silnými impulsy plnilo její ústa. Místo toho pozoroval hluboké noční nebe, cítil vysílení, ale zároveň novou sílu, která se počala probouzet v jeho těle. Ne, na tom, jak Barbara rozbouřila jeho zálusk, nebylo nic nemravného.
Barbara mezi tím pomalu sjížděla svým jazykem po jeho těle, až posléze zase vychutnávala jeho úd, který počal tuhnout. Stále se vracela k jeho žaludu, k té části jeho těla, které mu připravilo tolik potěšení. Ty doteky byly tak intenzívní, až bolestivé. Byla to bolest skoro nesnesitelná, že se chvěl po celém těle, ale nechtěl se jí vzdát. Pak, již zase ztopořený úd, vypustila z úst a on ucítil, jak jemně pojala jeho varlata a jazykem jimi přehazovala v jejích ústech. V ústech, která svým příjemným hlasem oslovovala tolik cizích lidí, kterými se smála, kterými ho líbala. Její smyslná ústa! Ano, teď chápal pravý význam tohoto slova.
Pojednou si Barbara přehodila jeho stehna přes svá záda a on ucítil její jazyk na svém konečníku. Překvapila ho ta rozkoš, kterou ještě nikdy nepoznal a o níž neměl zdání, že může existovat. Uvědomil si, že doposud byl hýčkán jejíma rukama, jejíma ústy, jejím jazykem. Byl pasivní oběť její vášně a lásky. Byl nadmíru uspokojen a šťasten. Alfréd ležel v trávě a chvěl se po celém těle. Pochopil, že Barbara hraje hru, že ho chce nechat trpět toužebným očekáváním, dohnat k šílenství. Když pak v jejích ústech nechala opět utopit jeho vzrušení, neubránil se výkřiku „Bab…Bab, chci tě, chci tě, toužím po tobě… „Ano, miláčku, chtěla jsem ti dnes ukázat, jak po tobě denně toužím já. Abys poznal mou lásku. Jsem jen tvá, každé místo mého těla je tvé. Ale i ty jsi můj a vše na tobě chci znát, chci vychutnat!“Jejím slovům bylo rozumět tak, jak mluví člověk s plnými ústy. Alfréd pohlédl dolů na tu krásnou hlavu, co mu poskytovala tuto rozkoš. Vzal ji do dlaní a hladil její tváře. Pak, když se bouřlivě naplnilo jeho toužení, které jakoby nebralo konce, pozvedl tu krásnou tvář ke svým ústům a vášnivě ji líbal. Tyto polibky Barbara zrovna tak vřele opětovala. Počal ji líbat po celém těle a konečně, jako modlící se prosebník klečel před jejím klínem. Barbara mu poskytla toto tajemství, které uschovávala jen pro něj.
Alfréd byl znejistěn poznáním, že to, po čem toužil on sám, když ústy vychutnával Barbařino tělo, po tom samém zřejmě toužila i ona. Pak přijala chladná tráva jejich těla, cítili se jako v načechrané posteli a milovali se dále. Alfréd se stále vracel, jako čmelák ke květu, k vonícímu hnízdu, k centru vesmíru a Barbara se mu labužnicky podávala. Nic nebylo na světě, jen oni, louka a lesy a jejich těla. Krásná mladá těla.
Jejich vědomí ztratilo spojení s přítomností, zatoulali se tam, kam dokáží vstoupit jen dvě milující se bytosti, které sobě byly souzeny. Souzeny tou neznámou silou, kterou ještě nikdo nedokázal spoutat či zotročit. Silou, která nečekaně udeří svým bleskem a ohromí svou neúprosností. Nedobytností. Sobeckostí. Nakonec leželi na zádech, pozorovali nebe a hlavy měli u sebe. Zaslechli z lesa ptačí pípnutí a uvědomili si spjatost s přírodou. „Bab, miláčku, to jak jsi mne dnes milovala, to…to..“ nevěděl dále. „Líbilo se ti to?“ zeptala se. „Líbilo? To slovo je velice slabé na to co jsem cítil…“ „Ano, to znám, také cítím více než dokáži říci, dnes jsem však stála na pokraji života, krásného, pulzujícího života. Tys mi ho dal Ale, vše jsi mi dal a já jsem šťastná,“ šeptala. „Ale, nebylo ti to nepříjemné?“ obával se. „Myslíš ten okamžik, když jsi hladil mé tváře, které jsem měla v tvém klíně?“ „Ano,“ styděl se Alfréd. „Ne. Ale, bylo to dokonalé spojení našich těl, protože již nemáme jen těla svá, ale těla toho druhého. Naše dvě těla jsou teď jedna bytost, jejíž reakce, touhy a naplnění teď známe. Tys byl první, kdo tomu poznání dospěl, já se však…“ Barbara ztichla. „Ty jsi…?“ „Já se trochu styděla, ale teď se již nestydím, protože teď jsi konečně můj,“ dodala hrdě. Pevně se k sobě přitiskli a pak usnuli. První šmouhy rána se objevily na protějších skálách za řekou. Ptáci zneklidněli, hledali taktovku dirigenta, která jim nakonec, v podobě prvního slunečního paprsku, který vysoko nad Odenwaldem proťal noc, dala rytmus. Počal ranní koncert. Alfréd a Barbara se probudili, oba ohromení tou krásou, nahostí jejich těl a tím vyplněním, kterého se jim dostalo. „Kameny lásky,“ řekl Alfréd. Barbara naň nechápavě hleděla. „Tady to místo bude mít naše tajné jméno, Kameny lásky,“ vysvětlil. „Krásné jméno, Ale,“ souhlasila. „Tak krásné, jako ty, Bab,“ potvrdil. Pak se oblékli a než se obyvatelé domu vzbudili, leželi nevinně ve svých postelích. Byli nevinní, byli spjati láskou, která je, ve všech jejích falsetech, nevinná.
