To byla slova, která mi vyjela z úst v momentě, kdy starší pán na druhém konci telefonu projevil zájem o pokud možno tvrdý výprask. Bylo něco po desáté večer a pán původně volal pouze pro to, aby zjistil možnost objednání, tato slova mu však vyrazila dech. Nečekal totiž tak bezprostřední reakci, takže trošku znejistěl. „Vám by se to líbilo?“ zeptal se zaraženě. „A proč by se mi to nemělo líbit, pokud to myslíte vážně s tím vejřezem, tak sem s Vámi, nota bene, jestli nebudu muset dávat pozor, aby Vám nezůstal sebemenší šrámeček na zadku!“ zahlaholila jsem do sluchátka. „No to by jste nemusela, naopak, chci jich vysázet pěkně 120, seč Vám síly budou stačit, zvládnete to?“ Csss… pomyslela jsem si, ještě netuší s kým mluví. „Mám pocit, že jste již dávno měl zvonit u mých vrátek, tak se zbytečně nezdržujte nejapnými otázkami! Jste-li z Prahy, máte na to třičtvrtě hodiny, aby jste ke mně dorazil. A mimochodem, za každou minutu zpoždění vyfasujete dvě rány navíc! Jasné?“ „Jasné, přesvědčila jste mě, za chvíli jsem tam, tak zatím…“ ani nedopověděl a seknul se sluchátkem. Srdénko mi poskočilo, to byla přesně ta šlehačka na dortíku, která mi chyběla a to jsem ještě netušila, že k ní přibude i třešnička. Ani jsem nestačila naleštit rákosky, když se rozdrnčel zvonek.
Koukla jsem na hodinky – hmm, necelá půl hodinka, to sebou mrsknul, pomyslela jsem si a šla otevřít. Za vrátky stál udýchaný padesátník a svíral v pravici podivného, co připomínalo futrál na golfové hole. „Jste rychlej. “ Poznamenala jsem zároveň s pozdravem a vedla jej do sklepa. „Po výprasku ještě na golf?“ neodolala jsem položit tuto cynickou otázku, při pohledu na již zmíněný futrál. „Kdepak, to jsou rákosky, bičíky a tušírky. Víte já jsem se ani nestačil zeptat, jestli máte potřebné vybavení a tak jsem si dovolil něco málo přinýst. “ „To Vás šlechtí, nicméně u mě se pár kousků taky najde, pochlubte se však, co že to všechno máte. “ Vyzvala jsem ho, aby předvedl to své nádobíčko. Musím říci, že již u mne bylo mnoho „spankingářů“ a občas si přinesli nějaký svůj oblíbený nástroj, ale takou sbírku jsem ještě neviděla. „No, řeknu Vám, překvapil jste mě, zjevně se v tomto oboru vyznáte. To mám radost, takže je na čase, abychom si domluvili pravidla hry. Takže…“, pochvalně jsem zamručela, ale zároveň nasadila kategorický výraz, který jasně naznačil, že je třeba jíti „na to“. „Jasně, jasně. .!“ vyhrkl . „Tak jak jsem říkal, 120 rákoskou a hezky pomalinku rozloženech, ať to má říz a pak mám ještě jednu prosbičku, kdybych se mohl vždycky po dvaceti podívat do zrcátka, jak to vypadá. “ Zažadonil a podal mi nevelké zrcátko. „Fajn, to není problém, ale teď mi hlavně řekněte, jak to bude s tou intenzitou úderů?Trváte na tom, že můžou bejt stopy?“ zeptala jsem se pro jistotu lehce nedůvěřivě ještě jednou.
Neznám totiž nic horšího, než když mi ujede ruka a klient si na zadku odnese mini šrámeček, který ovšem může doma způsobit maxi problémeček. „To víte, že jóó, vždyť by to jinak nemělo význam!“ zahalekal zvesela a začal štrachat ve futrálu. „Počkejte, na závěr si ještě vyzkoušíte takovou chuťovčičku… hned Vám to ukážu!“ a vytáhl prapodivný předmět z futrálu. „Co to je?“ ukázala jsem na zvláštní věc, která připomínala klokaní ocas. Abych upřesnila délku, ocas klokana „středňáka“. Ovšem chyba lávky, protože tohle byla původně dětská hračka – gumový had, uchycený narukojeťí.
A jak mi pán vysvětlil, sám si hada vyvařil, natáhl a upravil tak, aby se s ním dalo mrskat stejně dokonale, jako s honáckým bičem. Již takhle jsem tupě zírala na ten bestiální nástroj, ale když jsem si vyslechla kratičké ponaučení, jak že s tím mám zacházet, abych se neprosekla až na ledviny, zmohla jsem se pouze na jediné: „Máte nějaké zdravotní potíže o kterých bych měla určitě vědět, tj. srdeční slabost, epilepsii apd.?“ „Néé, proč se ptáte?“ pro změnu nechápal on. „Abych Vás popřípadě vytáhla včas hrobníkovi z lopaty, kdyby náhodou. “ Řekla jsem spíše už z humorem a postrkovala do vedlejší místnosti. „Tak šup, stáhnout kalhoty, lehnout tady na tu lavici a vystrčit zadek!“ zavelela jsem již z jistotou. „Hezky si podržte zrcátko a budete počítat!“ a to už dopadla první svižná rána rákoskou. Druhá, třetí… hezky rozložené vedle sebe, aby se hned neprosekla kůže, nebo nevytvořila podlitina v jednom místě. „Osmnáct, devatenáct, dvacet…“, odpočítával v klidu bez jediného zaúpění. Napřáhla jsem na další ránu, když mě zarazil výkřikem „zrcátko!!“ Ano měl pravdu málem jsem v zápalu boje zapomněla. Inu zarazila jsem se a vyčkala než si pán důkladně prohlédl svůj částečně zmalovaný zadek. „Je to tak v pořádku, nebo mám ubrat?“ lehce jsem se otázala a pokračovala v další sérii. „Ne, ne, je to bezva, jen jestli to ještě jde tak spíš přidejte… dvacet pět, dvacet šest. “ Zašvitořil a pokračoval v počítání. Nasadila jsem tedy s chutí ten nejsilnější úder a s pauzami na zrcátko se postupně dotloukla až do sto dvaceti. Pán za celou dobu ani necek, přestože jeho zadnice vypadala, že si tak týden nebude moci řádně sednout. Ba právě naopak. Když jsem odložila rákosku na své místo s skvělým pocitem z dobře vykonané práce, pán se na mě natěšeně zazubil a podával mi ten pekelný nástroj – hada. „Nó, to bylo vynikající, a teď si dejte navrch tu chuťovčičku, uvidíte, že se Vám to bude líbit. “
Nemohla jsem odmítnout, přestože jsem měla pocit, že svojí neodbornou manipulací ho tím musím rozšmelcovat na cáry. „Dobře, ale nejdřív si to lehce vyměřím a vyzkouším a pak teprve uštědřím tu poslední, abych Vás s tím vážně nezabila. “ Pronesla jsem tiše a začala pomalu vyměřovat. Šlo to k mému obrovskému údivu hladce. Had krásně kopíroval terén na který pozvolna dopadal, což mě konečně zbavilo husí kůže, která mi naskočila při prvním lehkém dopadu na pánovu zadnici. Zalíbilo se mi to. „Tak jo, to je hezoučký, to se mi líbí!!“ vychvalovala jsem nyní mnou předem, hanebně odepsaný nástroj. „Jdeme na to!“ zvolala jsem a mohutně práskla pána přes zadek. „Ááááhhhhůůůů. “ Zařvala jsem jako lev. Dodnes to vidím, jak zpomalený film. Trefila jsem se sice pánovi na zadnici, ale bohužel koneček toho vražedného nástroje se svezl a dopadl přesně na lýtko mé pravé nohy. Neuvěřitelné, to, co mi tam okamžitě naskočilo se nedá ani popsat a barvami to hrálo skoro měsíc. Co dodat, jen snad, že i při tomto povolání si lze přivodit pracovní úraz, ale pojišťovnám se to vysvětluje špatně.
