Jednou, bylo to někdy za mých mladších let, jsem měl možnost dozvědět se neuvěřitelnou příhodu. Bylo to někdy na podzim, kolem roku 1935, kdy vše vzkvétalo a v naší republice se také dost rozmáhalo obchodování s prostitucí, ale to zase moc odbočuju. Takže, jednou jsem takhle po nočním flámu, seděl už nad ránem v jedné malé, ale útulné hospůdce, kde nás moc nebylo. Když už na mě začali jít mrákoty a já se chystal jít domů, všiml jsem si, že tam v rožku u menšího stolku na mě pokukuje nějaká slečna a po chvíli na mě ukázala prstem, abych si k ní přisedl. Poněvadž byla pěkná a já neměl co na práci, tak jsem se odhodlal, že si přisednu. Když jsem si přisedl uvědomil jsem si jak je ta slečna krásná, i když se zdála na první pohled trochu starší pořád měla určité rysy, které určitě museli každého učarovat. A tak jsme si objednali něco na pití a ona mi začala vyprávět, i když nerada, že je celkem smutná, protože se k tomu nechce moc přiznávat, ale je holka lehčích mravů, a právě se asi před hodinou vrátila od jednoho zákazníka, kde zažila velmi zajímavou příhodu. I když jsem nebyl moc zvědavý, poprosil jsem ji jestli bych si to nemohl vyslechnout a ona, že jo, že je to stejně jedno, protože se nemá za co stydět, a tak se dala do vypravování. Včera, jí prý její pasák dohodil jeden kšeft, a ukázalo se, že se má dostavit další den na dostihové závodiště. Tam jsem se seznámila prý s jedním podivínem, kde jsme spolu sledovali toho dne dostihy. Bylo krásné počasí a já si spíše prohlédala to ho mého společníka, jak se ukázalo byl to baron a byl velmi tlustý, ale elegantně oblečený. Po dostizích šel se mnou na zmrzlinu, dvořil se mi zpředu i zezadu jako kněžně a zavezl mne konečně v kočáru domů. Řídil kočár znamenitě a mluvil celou tu dobu o koních, ale já mu nerozuměla ani slovo. Jedno jsem si však zapamatovala, řekl: Ale nejkrásnějším snem, milostivá, by byli ženští žokejové. Takhle samé báječné, dočista nahé ženy, ženoucí se na koních černých jako mužští! Blondýnky jako jste vy! Ale, pane barone! Smála jsem se, ale on na to kdybyste mě chtěla poctít svojí návštěvou budu moc rád, uvidíme řekla jsem. Druhý den jsem šla k němu. Měl velmi elegantní, velmi tichý byt na Vídeňce, plný koberců. Ukazoval mi svoje trofeje a jiné blbosti a já už si přála abych už to měla za sebou. Konečně se mne otázal.
Chtěla byste mne udělat, milostivá, nejšťastnějším tvorem. Jak… to… myslíte. Prosím, abych směl být vaším koněm. No dosud jsem to ještě nezkoušela, ale a fešném baronovi bych se chtěla ráda ve svém životě projet! Nejsem baron sladká jezdkyně, jsem hřebec, hřebec Vaší Výsosti a jmenuji se Černý flek! A počal řehtat jako opravdový kůň. Stěží jsem zadržela smích. Odešel zcela vážně za zástěru, svlékl se tam a opakoval stále: Ihaha, Ihaha! Bylo také slyšet nějaký šum, bezpochyby dráždil svůj ocas. Odlož svoji božskou sukni malá velitelko! Rozveselena jsem odložila oděv a stála před ním v krásných bílých krajkových kalhotkách. Nosila jsem ve dne vysoké botky až nad kolena z černé lakové kůže a s velmi vysokými podpatky. Zdálo se, že ho dráždili zvláště tyto botky, neboť jak tak vyšel nyní úplně nahý ven, pohlédl mi na nohy a jeho napolo ztopořený ocas se mu začal zvedat. Můj baron byl docela fešný hoch, jen břicho už měl větší. Poklekl přede mnou na kolena, a začal olizovat špičky mojich botiček, chvíli jsem se na něho s úžasem dívala, ale pak mě to začalo bavit, a vykřikla jsem na něho, ale ať se pořádně lesknou jak naleštěný kočár, ano má velitelko řekl s úsměvem, a jal se olizovat moje podpatky, a přitom bručel: Hihaha, do sedla slečno žokejko! Hned začnou velké milostné dostihy! Ihaha. Ihaha! Pochopila jsem rychle a seděla jsem mu rázem na zádech. Sevřela jsem mu pevně svými silnými stehny žebra a pleskla jsem ho plochou rukou pořádně po zadku. Druhou rukou jsem se ho držela za vlasy.
Nyní lezl po čtyřech hezky rychle dvakrát, třikrát celým pokojem po tlustém koberci. Schází ti bičík, malá velitelko! Nepotřebuji žádný! Moji ruku cítí hřebec také. A plesk, plesk, třesk, bila jsem ho po jeho tlusté, tvrdé zadnici, což jistě cítil. Počínal si naprosto dětinsky, sténal a bručel a běhal po čtyřech tak rychle div jsem nespadla. Chtějíc, aby zastavil, sevřela jsem mu nohy kolem břicha a pevněji jsem je zkřížila pod ním. Tím se mi dostal jeho ztopořený ocas hezky mezi kotníky. Cítila jsem měkkou, tenkou pokožku jak sebou cuká jeho jezdecký „bičík“, jejž jsem uchopila mezi kotníky a počala jsem mu jej pod břichem pomalu honit. Začal vysoko řehtat: Hyhóóó…. . Měla jsem co dělat, když sebou házel za běhu sem a tam a pobízela ho voláním a pleskáním po hýždích, strkajíce mu chvílemi svůj ukazováček do řiti, která se pokaždé silně stáhla. Na to převrátil hlavu dozadu a sliny mu tekly s úst, ani skutečnému koni by se tak nepěnilo u huby. Přitom jsem ani nezapomněla na ocas svého hřebce. Moje nohy se neustále jemně smýkaly od žaludu až ke kořeni. Dělala jsem to čistě ze záliby a z vilnosti, neboť nic takového jsem dosud nezažila. Hyhaha…. Hyhaha… už to…. teče…. konec…božský žokeji…Hyhajííí Na to bylo slyšet, jak mu semeno kape v těžkých kapkách na koberec a všude. Chrochtaje klesl pode mnou na zem, roztáhl všechny čtyři a ležel těžce oddychuje na břichu. Stála jsem nad ním z rozkročenýma nohama, mé lesklé botičky byly pokáleny jeho semene, takže jsem pracovala zdatně. Pak jsem mu strčila podpatek své boty do zadku a chvíli jsem mu ho tam kroutila, baron bručel a stahoval svůj zadek nahoru a dolů. Potom jsem mu přišlápla botou hlavu k zemi a řekla jsem a teď půjde můj koník se mnou. Šla jsem ke křeslu a sedla, přičemž jsem si vzala obložené chlebíčky, neboť jízda na koni probouzí chuť k jídlu. Jeho kalné oči mě pronásledovali všude, zejména je nespustil z mých lýtek, která byla těsným sešněrováním poněkud naběhlá. Jak tak ležel pode mnou, vykřikla jsem, a teď budeš uklízet je ti to jasné, a on přitakajíce začal olizovat svoje semeno z mých botiček. Když se moje botičky začali lesknout, vykřikl baron. Chtěla by sis sladká jezdkyně na okamžik zout své botičky. A nechala jsem ho teda zout své botičky, které nejdřív očichal a když se nabažil uvázal si je kolem krku. Pak mi začal olizovat nožky, které byly krásně vlhké a zpocené – legrační choutka! Na to se převaloval pomalu po koberci až zůstal ležet před malým stolkem.
Chtěla by božská jezdkyně ještě jednou obšťastnit svého klusáka svýma nožkama, přičemž roztáhl tlustá stehna a zařehtal. Jeho úd se mu postavil znovu a trčel zrovna proti mému obličeji, jako by po mě něco chtěl. No a já nebyla z kamene – usedla jsem na kraj stolku a prezentovala jsem svému klusákovi svoji kundičku. Roztáhla jsem kalhotky a těžce oddychujíc, byla jsem ještě chlípnější. Na to jsem vzala jeho úd mezi chodidla. Tentokrát jsem ho cítila mnohem lépe, protože jsem měla holé nohy. Stál mu tak silně, že byl až ohnut. Řehtal a jeho ocas se mezi mýma nohama, něžně jej hladícíma, stával stále červenějším a větším, až mi konečně stříkal zespodu dlouhý proud nahoru téměř ke kolenům po celých nohách. Válel se zpocený po zemi a přímo řval: A teď závěrečný galop. Vysedla jsem tedy ještě jednou na svého hřebce, ale hezky dopředu, sevřela jsem mu žebra až to praskalo a strčila mu ukazováček hluboko do zadní díry, pohybujíc jím rychle sem a tam. S posledními silami začal klusat po čtyřech pod portiéru do vedlejšího pokoje, kde byla špendlíky na stěně připíchnuta padesátizlatková bankovka a křičel: První cena božské Josefíny! Vzala jsem si svoji první cenu – na mou duši poctivě zaslouženou – baron mě celou olízal, obul mi zase botky, pomohl mi do sukně, líbaje mi přitom zadeček, a doprovodil mne oddaně a celý upocený ke dveřím. No a odtud jsem šla přímo do hospůdky. Byl jsem celý rozechvělý, když to dovyprávěla, požádal jsem ji, aby podala nožku, vzal jsem ji do náruče a pod stolem jsem si ji strčil mezi nohy, slečna se usmála a věděla, že dnes se asi nevyspí, a poněvadž jsme už zůstali v hospůdce sami začali se dít divné věci, ale to už je zase jiný příběh.
