Byl čtvrtek odpoledne, dřepěl jsem doma a nadával jako špaček. Byl jsem tou dobou bez práce. Snažil jsem se uvažovat, jak se co nejrychleji dostat z té mizérie, na nic kloudného jsem nepřišel, a tak jsem se přemístil do kuchyně a postavil vodu na kafe. Vtom zadrnčel zvonek u dveří. Vyšel jsem do předsíně, a když jsem otevřel dveře, málem jsem šel do kolen. Na chodbě totiž stála Lenka, kamarádka mý holky. Už často jsem si na ni vzpomněl, když jsem teď býval dopoledne doma pořád tak sám. „Ahoj!" vyhrkl jsem udiveně. Ahoj, není Nina ...