Tak konečně je to tady. Dlouho jsme si to představovali, při milování, při usínání, čím dál častěji. Už skoro posedlost. A teď proti nám sedí Honza a Helena, trochu pijeme, hodně se smějeme a v zádech mrazení, co se bude dít za hodinu, za půl, za deset minut. Něco vykládám, nenuceně a zvesela, ale v krku se mi všechno svírá. Jen tak si tu sedíme, spořádané a úpravné manželské páry, žádné dvojsmysly, žádné vyzývavé pohledy, jen neškodná témata. Jako zdvořilostní návštěva u náhodných známých. A přitom mučivě vím, že za chvíli se Helena bude zmítat ...