Jak Jana objevila orgasmus
Je mi šestnáct a ještě před rokem jsem byla hloupá holka. Tedy nemyslím si, že bych byla teď bůhvíjak chytrá, ale chytřejší jsem. To jistě. Když na to teď pomyslím, říkám si v duchu, jak jsem jen mohla žít tak normálně, bez trocha radosti a vzrušení? Ale popořádku, začnu tím co se stalo před rokem.
Oslavila jsem patnácté narozeniny v rodinném kruhu a přemýšlela, proč nemám takovou kamarádku, kterou bych si na oslavu mohla pozvat. Kamarádky mám, to ano, ale žádnou takovou u které by mě napadlo vzít ji s sebou k nám domů a ještě na tak významný den, jako jsou moje narozeniny. Když jsem druhý den seděla v lavici, prohlížela jsem všechny holky a přemýšlela, která by za to stála, když někdo zaklepal na dveře. Když se otevřely, vstoupila naše ředitelka a za ní děvče, asi tak stejně velké jako já, s krásnými, dlouhými a blonďatými vlasy. Ředitelka si vzala krátce slovo a představila nám jí jako novou žákyni, Annu Poštovou, která se se svými rodiči přistěhovala do našeho města a ode dneška bude žákyní naší třídy. Pak ještě něco vyblekotala a zmizela. Naše třídní Miládka ji stejně blekotavě přivítala a hned se začala rozhlížet, kam by ji posadila. Byla volná dvě místa. U Bohouška, šprta a nejméně oblíbeného člena naší třídy a vedle mne. Upřeně jsem se na učitelku podívala a to zřejmě rozhodlo. „Sedneš si k Janě Novotné. Vlastně ne, zůstaň stát a něco nám o sobě pověz.“ Anna zůstala stát a bez známky rozpaků pověděla kdo je, odkud se tady u nás vzala, co dělají její rodiče, co dělá a má ráda ona, zkrátka všechno podstatné a důležité. Udělala na mě obrovský dojem a jen tím potvrdila můj zájem a ní. Konečně někdo, kdo snad zažene ten věčný stereotyp a nudu!“
„Ahoj,“ řekla, když se posadila a podívala na mě. „Jsem Anna, říkat mi můžeš jak chceš, snesu úplně všechno.“ „Ahoj, já jsem Jana, a i mě můžeš říkat jak chceš. Ne, že bych snesla úplně všechno, ale uvidíme.“ Usmáli jsme se na sebe a já už v té chvíli věděla, že Anna je ta pravá. Konečně mám kamarádku jak se patří.
V příštích týdnech jsme trávily veškeré volné chvíle spolu. Postupně jsme se o sobě dozvěděly plno věcí. Počínaje rodinou a konče třeba klukama. To poslední jsme si sdělovaly jen velmi povrchně (alespoň já), protože to přeci bylo téma, které holky v patnácti jen tak nevytrubují. Bylo ale cítit, že není daleko doba, kdy se jedna druhé budeme svěřovat i s tímto tématem. Navštěvovaly jsme se vzájemně doma, já jsem znala její rodiče a ona moje i s mojí ségrou. Byly jsme zkrátka dvě nejlepší kamarádky.
Asi za čtvrt roku po Aniččině příchodu jsme spolu odnášely věci do kabinetu. Bylo už po zvonění a chodba školy byla úplně prázdná. To byla příležitost k permanentně zakazované činnosti. Jízdě po zábradlí. Posadila jsem se první a elegantně sjela do mezipatra a otočila se na Anničku. Ta měla na sobě krátkou jarní sukni a tak jsem byla zvědavá, jak si s tím poradí. Jako vždycky byla se vším hned hotová. Chytila sukni rukama, přitiskla si jí na břicho, naskočila obrácená zády rozkročenýma nohama na zábradlí a rozjela se. Byla dole coby dup. Poskočila a vyběhla znovu nahoru. „Ještě jednou, jezdí to pěkně.“ A znovu nasedla s vystrčeným zadečkem na tyč. Zopakovala to ještě dvakrát a já jsem začala pomalu stoupat nahoru, abych si to taky ještě jednou sjela.
„Proč nejezdíš jako já?“ Otočila se, sedíce na tyči. „Tak jak jezdíš ty, jezdí jenom kluci. Ty mít strach nemusíš, klidně nasedni rozkročmo, uvidíš, je to lepší.“ Zamrkala a já v jejích očích zahlédla podivnou vláhu. Rozjela se, ale v půlce délky zábradlí se zastavila. „Jééé, mě to už nějak nehce jezdit.“ Přicházela jsem blíž k ní a všimla si, že má oba lemy klahotek těsně zařízlé mezi půlky zadečku. Škubala s sebou na zábradlí, ale rozjet se jí nepodařilo. „Počkej, pomůžu ti,“ vyhrkla jsem, ale ona mě předešla. „Ne, nemusíš, stejně už musíme jít!“ Krátce na mě vyštěkla a seskočila ze zábradlí. Otočila se a seběhla schody dolů. „Pojď nebo nás tu měkdo nachytá.“ Pokrčila jsem rameny a chystala se nasednout na zábradlí a následovat jí dolů, když jsem se zarazila. Na vrcholu madla zábradlí, v místě kdy Annička seskočila byla vidět podlouhlá temné skvrna, jakoby něčeho vlhkého. Lehce jsem se toho dotkla a bezděky přiložila prst k nosu. Nasála jsem zvláštní vůni, vůni, kterou jsem znala. V té chvíli jsem pocítila jemné zamrazení v rozkroku a hlavou mi prolétla vzpomínka na loňské prázdniny u babičky.
Tenkrát jsme chodili s partou z babiččiny vesnice do lesa. Tam, na vysokém dubu, byla pověšená velká houpačka. Pamatuji si, jak jsem na ní seděla, rukama i nohama křečovitě objímala tlustý provaz a modlila se, abych nespadla. Kluci mě divoce rozhoupávali a já létala až daleko nad strž, nad jejímž okrajem dub stál. Strašně jsem se bála a tiskla se k provazu tak křečovitě, až se mi bolestně zarýval mezi moje nohy. Když mě kluci nechali a já se vracela sama domů, prožila jsem hrozné chvíle po zjištění, že mám úplně promočené kalhotky. Že bych se počůrala? Stejně jako dnes, i tenkrát jsem se lehce dotkla nejvlhčího místa v rozkroku a přiložila vlhký prst k nosu. Vonělo to ale úplně jinak než jsem čekala. Vonělo to úplně stejně jako to, co dnes zbylo na zábradlí po Aničce.
[Read more →]
