Divoká soulož třech maldíků se zkušenou kurvou
Trčela jsem na chatě už pátý den. Přítel nepřijel. Nu, přítel… Šoustali jsme spolu. Takže milenec. Vyhovující milenec. Jenomže měl drobnou, ale nezanedbatelnou vadu. Byl ženatý. Jeho tlustá a chlípná manželka ho asi zase nepustila na ryby. Kdykoli přijel, kupoval je draze u porybného, aby se nevrátil s prázdnou a vytvořil si alibi. Na protějším břehu rybníka vyrostla nedávno výstavní chata. Patřila nějakým lidem z Brna, ale honili se za světskými poctami a penězi. Většinou ji používal jejich syn a jeho kamarádi. Tahali si holky z vesnice. Rajdy, které dají kdekomu. Zrovna minulou noc přivlekli zkaženou dceru hostinského a měli ji v práci až do rozednění. Okna nechali otevřená, dokonce i dveře, protože bylo mimořádné teplo. Ani nezhasli. Asi na to chtěli vidět. Slyšela jsem jekot, výskání, pobízení. Nezavřela jsem oči, scházelo málo pramálo a přeplavala jsem rybník a připojila se k nim.Na hladinu klesal soumrak. Blonďatý, černovlasý a ostříhaný šli do vody. Tři nazí mladíci. Nedalo se to vydržet. V rozkroku mi vzplanul ohýnek. Píchnutí jsem potřebovala, to tedy ano. A nejedno. Šest dnů sama na chatě a předtím jsem nešukala čtyři dny. Prostě malé soukromé peklíčko. Shodila jsem plavky a hurá do vody. Plavala jsem trochu stranou. Mládenci mě spatřili a okamžitě nasadili správný kurz. Jako náhodou jsme se srazili uprostřed rybníka, kde byl malý ostrůvek. Vylezla jsem na kameny, aby dobře viděli moje šestky a jakmile doplavali na pár metrů, hup do vody. Ponořila jsem se a plavala k jejich chatě. Když jsem se blízko břehu postavila, blonďatý se vynořil vedle mne. Druzí dva stále seděli na ostrůvku, jako kdyby si ho pronajali. Hošánci se čile dohodli, který zkusí hodit háček.“Chladno,“ řekla jsem a třela si dlaněmi boky, pozadí a kozy.Pták mu stál jako dopravní značka a ukazoval správný směr – k chatě.“Topím,“ řekl a poplácal mě po zadku, jako kdyby se dovtípil, proč jsem bez plavek. Stiskla jsem mu ptáka a táhla ho za sebou.Jen jsme vstoupili do chatky, padla mi do oka tři k sobě sražená lůžka. Blonďatý, syn majitelů, vyhodil na verandu dva ručníky a nějaké oblečení, myslel na kamarády. Doufala jsem, že na ně bude myslet i pokud šlo o mne. Načež si mě rázně navigoval k válendám. Povalil mě jako nějakou vesnickou Máňu, ačkoli jsem byla o deset dvanáct roků starší. Nevadilo mi to, zdatné mládí jsem na sebe příležitostně pouštěla. Většinou jednorázově. Když jsem nadržená, neznám zábrany, vyhovuje mi ráznost.
[Read more →]
